Malému chlapci daly sudičky do vínku umělecký talent, především jej obdařily krásným hlasem, ale také mu nadělily pracovitost, pilnost, osobní kouzlo a skromnost, která u lidí, kteří jsou něčím výjimeční, nebývá zcela běžným zjevem. Mladého Iva Žídka přitahovalo malířství, které chtěl studovat a pro něž byl rovněž svým talentem disponován, ale nakonec i díky otcovu vlivu převážil zpěv. Malířství si ponechal po celý život jako svého koníčka. Při studiu na ostravském reálném gymnáziu, které ukončil v roce 1945, soukromě studoval zpěv u známého ostravského pedagoga, profesora Rudolfa Vaška a hudební teorii u Josefa Schreibra. Z původního barytonisty se vyklubal tenorista vládnoucí zvučným a lahodným hlasem. Mladý adept zaujal dirigenta Zdeňka Chalabalu, který se v létě 1945 stal šéfem ostravské opery a ten devatenáctiletého mladíka angažoval.
Pokud se nemýlím, první rolí, v níž se v ostravském divadle objevil na jevišti, byl na podzim 1945 Toník ve Smetanových Dvou vdovách, které dirigoval František Jílek a režíroval Miloš Wasserbauer. Brzy ale došlo na Massenetova Werthera a po malé roli rychtáře Jiřího Peče v Kovařovicových Psohlavcích vystoupil ještě ani ne dvacetiletý Ivo Žídek 11. května v roli Šťáhlava ve slavnostním premiérovém představení Libuše, které k prvnímu výročí osvobození nastudovali šéf opery Zdeněk Chalabala a režisér Branko Gavella.
Tři roky strávené v Ostravě poskytly Žídkovi možnost setkat se se širokou škálou velkých tenorových partií českého i světového repertoáru, na nichž jeho hlas velmi rychle dozrál do charakteristické podoby, kterou posléze ocenily tisíce posluchačů doma i na předních zahraničních scénách. Na podzim roku 1946 poprvé zpíval pod taktovkou Zdeňka Chalabaly roli, jejíž interpretací se navždy zapsal do historie českého operního umění, Jeníka v Prodané nevěstě.
Z českého repertoáru dále ztvárnil postavy Jiřího ve Dvořákově Jakobínovi, Víta ve Smetanově Tajemství a před odchodem do Brna mu svěřil Zdeněk Chalabala roli Fernanda ve Fibichově Bouři. Režisérem této inscenace byl Hanuš Thein a nepochybně i tento fakt měl vliv na další vývoj zpěvákových osudů. Ze světové klasiky se setkal s Alfrédem ve Verdiho Traviatě, titulním mužským hrdinou z Gounodova Fausta a Markétky a Ernestem z Donizzetiho Dona Pasquala.
Po příchodu Jaroslava Vogla dostal Ivo Žídek jako první velkou příležitost titulní roli v Offenbachových Hoffmannových povídkách a pak následovala postava, která definitivně potvrdila Žídkovy mimořádné kvality. Jaroslav Vogel si po svém návratu do Ostravy splnil svůj dlouholetý sen, uvést Délibesova Pelléa a Mélisandu. Vogel ve spolupráci s mladým, nesmírně talentovaným režisérem Bohumilem Hrdličkou a výtvarníkem Antonínem Caltou vytvořili představení, jež se stalo doslova senzací.
Vogel si odvážně do hlavních rolí obsadil mladé zpěváky, pro něž se staly tyto úkoly prubířským kamenem jejich možností. A ukázalo se, že zkušený operní praktik se nemýlil. Z pětice interpretů (Ivo Žídek, Jiřina Ogounová, Věra Nováková, Zdeněk Kroupa a Přemysl Kočí) jediný Kočí se těsně přehoupl přes třicítku. Ostravský kritik Cimmer o jejich výkonech napsal: „Vogel vyladil zpěváky do sjednocující atmosféry, ztlumil hlasové výkony do vzdušné křehkosti.“ A mezi všemi zářil hlavně mladičký tenorista Žídek.
Představení se setkalo s mimořádně pozitivním ohlasem při hostování v Praze, kde bylo v březnu 1948 dvakrát uvedeno na scéně tehdejší Velké opery 5. května (dnes Státní opery). Inscenaci velmi pochválil i Zdeněk Nejedlý, který představení navštívil.
Už předtím, 1. října 1947, vystoupil Ivo Žídek na scéně Národního divadla. V roli Jeníka v odpoledním představení Prodané nevěsty mu pod taktovkou Rudolfa Vašaty byla partnerkou v roli Mařenky Štěpánka Jelínková. Po dalších dvou hostováních, v roli Fernanda ve Fibichově Bouři (dirigentem představení byl Zdeněk Chalabala) a Víta v Tajemství, se od srpna stal Ivo Žídek sólistou Opery Národního divadla.
Jeho první studovanou postavou se stal Plaváček v posmrtné divadelní premiéře opery Rudolfa Karla Tři zlaté vlasy děda Vševěda, kterou pro jevištní provedení dopracoval skladatelův žák Zbyněk Vostřák. Vedle toho vstoupil do řady rolí v inscenacích běžného repertoáru, jako například v postavě Jakuba Míly v Kovařovicově opeře Na Starém bělidle, ale zejména ve dvou rolích, v nichž naprosto exceloval a přesvědčil, že jeho angažmá bylo zcela oprávněné. Obě se staly nadlouho pevnou konstantou jeho repertoáru. Byli to Ladislav Podhájský ve Smetanových Dvou vdovách a don César ve Fibichově Nevěstě messinské.
Dirigent Jaroslav Krombholc a režisér Karel Palouš připravovali novou inscenaci Prodané nevěsty, jejíž slavnostní premiéra byla v květnu 1949. Roli Jeníka v ní ztvárnil po boku Milady Musilové v roli Mařenky Ivo Žídek. Jeníka pak zpíval a hrál na Národním divadle více jak pětsetkrát v osmi různých inscenacích, naposledy 29. dubna 1981 na jevišti Smetanova divadla. 4. června 1976 při představení opery k stodesátému výročí jejího prvního uvedení v této roli oslavil své abráhamoviny.
V Národním divadle se okamžitě prosadil vedle Beno Blachuta jako typově odlišný, špičkový, přirozeně vysoce muzikální, výborně technicky vybavený tenorista s lehkým, a ohebným hlasem světlé barvy, vyrovnaným ve všech polohách se schopností znělých výšek a civilním přednesem. K tomu připočtěme jeho hereckou adaptabilitu a přirozené osobnostní charisma. Byl přímo předurčen pro lyrické a mladodramatické postavy nejrůznějšího typu a charakteru tak, jak jej nabízel operní repertoár. Vzhledem k tomu, že v padesátých a počátkem šedesátých let vévodila na Národním divadla stále především česká operní tvorba, stal se na léta doslova ideálním představitelem vrcholných smetanovských a dvořákovských tenorových partií. Ztvárnil všechny hlavní tenorové postavy Smetanových oper. Kromě těch, o nichž jsme se již zmínili, patřili k vrcholům jeho tvorby především Junoš v Braniborech v Čechách a Jarek v Čertově stěně. Několikrát vystoupil i v Daliborovi, ale tato postava přece jenom byla poněkud mimo rámec jeho pěveckého typu.
V Jakobínovi byl v desítkách představeních výtečným představitelem Jiřího, ale především jeho hlasovým a představitelským schopnostem ideálně vyhovoval Princ v Rusalce, kterého podobně jako Jeníka ztvárnil během třiceti let v několika stovkách představení. Naposledy se s ním diváci setkali v této roli 29. dubna 1981 v tehdejším Smetanově divadle.
Třetí Žídkovou parádní velkou rolí z české klasiky byl bezpochyby Števa z Janáčkovy Její pastorkyně, jehož se rovněž stal po tři desetiletí po všech stránkách ideálním představitelem.
V osmdesátých letech vyměnil v řadě představení postavu Števy za Lacu. Jeho dalšími skvělými janáčkovskými postavami byli Boris v Kátě Kabanové, Albert Gregor ve Věci Makropulos a Skuratov v Janáčkově posledním operním díle Z mrtvého domu.
Nesmíme samozřejmě zapomenout na dona Césara v Nevěstě messinské. Poté, co jej v této roli slyšel a viděl vídeňský operní agent Vladarski, mu okamžitě nabídl spolupráci s vídeňskou Státní operou včetně možnosti stálého angažmá. Výsledkem bylo okamžité hostování v titulní roli Verdiho Dona Carlose, které nastartovalo umělcovu čtrnáctiletou veleúspěšnou misi ve vídeňské Státní opeře.
Ivo Žídek byl rovněž vynikajícím interpretem tenorových rolí v operách Bohuslava Martinů od lyrického Fabrizia v Mirandolině, přes pěvecky i herecky komplikovanou roli Michela v Juliettě, až po vypjatě dramaticky exponovanou postavu Manolia v Řeckých pašijích.
Žídkova přirozená muzikálnost a všestranná tvárnost jeho projevu mu umožnila zdárně se vypořádat s řadou postav v operách soudobých českých skladatelů. V Pohádce máje brněnského skladatele Jaroslava Kvapila byl něžně vášnivým představitelem Ríši, titulní roli ztvárnil v Ostrčilově Honzově království, v Jeremiášových Bratrech Karamazových postavu Alexeje, Inženýra Prokopa v Kašlíkově Krakatitu a Doktora Náze v Mistru Jeronýmovi Ivo Jiráska. Tato role byla spolu s rolí rychtáře Ecla v Kovařovicových Psohlavcích poslední, kterou Ivo Žídek na scéně Národního divadla v osmdesátých letech ztvárnil. Do této kategorie můžeme zařadit i postavy Záboje v Suchoňově Svätoplukovi a zejména Clauda Vallée v Cikkerově Hře o lásce a smrti.
Ideálně disponovaný byl Ivo Žídek pro tenorové hrdiny z oper Giuseppe Verdiho z jeho „středního“ tvůrčího období, což prokázal v titulní roli v Donu Carlosovi, ve Vévodovi z Rigoletta i v králi Richardovi v Maškarním plesu. Úctyhodně se vypořádal i s princem Kalafem v Pucciniho Turandot.
Z Žídkových postav ve francouzských operách připomeňme samozřejmě Dona Josého z Bizetovy Carmen, Gounodova Fausta a titulní roli v Berliozově opeře Benvenuto Cellini. Z německé operní tvorby byl především výtečným představitelem Maxe ve Weberově Čarostřelci, ale dokázal se vypořádat i s náročností wagnerovských partií. Nejprve vystoupil ve střední roli Walthera v Tannhäuserovi, ale poté se jedním z jeho velkých úspěchů stal titulní hrdina Lohengrina, a se zdarem zvládl i roli Sigmunda ve Valkýře stejně jako vypjatou dramatickou partii Florestana v Beethovenově Fideliovi.
Žídkovu naturelu byly velmi blízké mozartovské postavy, v Národním divadle se s nimi setkal úspěšně v případě Ottavia v Donu Giovannim a Tamina v Kouzelné flétně, jehož poprvé ztvárnil v průbojné Hrdličkově inscenaci této opery v roce 1957.
Řadu výtečných příležitostí poskytla Žídkovi ruská operní tvorba. Své kvality lyrického tenora znamenitě uplatnil v postavě Lenského v Evženu Oněginovi Petra Iljiče Čajkovského, ale neméně dobře se vyrovnal i s tragickou postavou Heřmana v Pikové dámě. Byl dokonalým interpretem postavy Jurodivého v inscenaci Borise Godunova v padesátých letech, později se neméně dobře vyrovnal s postavou Lžidimitrije. V Glinkově Ruslanovi a Ludmile vytvořil roli Bajana, ale hojně příležitostí mu poskytla především tvorba moderních ruských autorů. Na počátku padesátých let úspěšně zúročil všechny své přednosti v sugestivním ztvárnění role Olega Koševého v Mejtusově Mladé gardě, k jeho výborným rolím patřil Sergej v Šostakovičově Katěrině Izmajlové a zejména je třeba zmínit tři postavy, které vytvořil v inscenacích režiséra Ansimova, Lucencia v Šebalinově Zkrocení zlé ženy, titulní postavu v Prokofjevově opeře Semjon Kotko a Pierra Bezuchova v nádherné Ansimovově inscenaci Prokofjevovy Vojny a míru.
Podobně jako v českých operách Ivo Žídek výborně uplatnil svůj smysl pro potřeby operního divadla dvacátého století v postavách Bakcha v Ariadně na Naxu Richarda Strausse, Tambormajora v Bergově Vojckovi, Toma v Životě prostopášníka Igora Stravinského a v titulní roli Brittenova Petera Grimese.
S Žídkovým jedinečným uměním se mohli setkat rovněž diváci na řadě domácích a především zahraničních scén. Zvláštní kapitolu tvoří Žídkovo působení ve vídeňské Státní opeře, kde v průběhu čtrnácti let v období 1956–1969 vystoupil celkem ve sto dvanácti představeních. Po velkém úspěchu v titulní roli Verdiho Dona Carlose, kterého zpíval pod taktovkou Berislava Klobučara celkem dvanáctkrát, přišly další úspěchy v titulní postavě Offenbachových Hoffmannových povídek, rytíře des Grieuxe v Pucciniho Manon Lesacaut, jehož zpíval pod taktovkou slavného řeckého dirigenta Dimitri Mitropoulose, dona Ottavia v Mozartově Donu Giovannim či Narrabotha v Salome Richarda Strausse, v nichž mu partnerkou byla Birgit Nilsson.
Získal si oblibu v roli Jeníka v Prodané nevěstě, kde byl partnerem Gunduly Janowitz v titulní roli, a zejména v postavě Števy v Její pastorkyni, v níž ve většině repríz roli Jenůfy ztvárnila Sena Jurinac. Do paměti návštěvníků vídeňské Státní opery se dále vepsal svými výkony v dílech autorů dvacátého století, ať šlo o role Tambormajora v Bergově Vojckovi, Bakcha v Ariadně na Naxu Richarda Strausse, Zpěváka v Růžovém kavalírovi či Mattea v Arabelle, Chevaliera de la Force v Poulencově Dialogu karmelitek či v titulní roli díla Catulli Carmina Carla Orffa a Vedoucího sboru v jeho Trionfo di Afrodite.
Stálým hostem byl Ivo Žídek rovněž v berlínské Státní opeře a na operní scéně ve Stuttgartu. S jeho jedinečným uměním se měli možnost seznámit operní diváci v řadě měst v Německu, Nizozemí, Švýcarsku, Anglii, Španělsku, Maďarsku, Bulharsku, někdejší Jugoslávii, Sovětského svazu a dalších zemích. V newyorském Lincoln centru participoval v šedesátých letech na koncertním provedení Janáčkovy Její pastorkyně a v téže době pod taktovkou Václava Smetáčka zpíval Borise v prvním provedení Janáčkovy Káti Kabanové v Latinské Americe na scéně proslulého Teatro Colón v Buenos Aires v představení, v němž postavu Káti ztvárnila Libuše Domanínská a Kabanichu někdejší sólistka pražského Národního divadla a brněnské opery Růžena Hořáková. Na této scéně vystoupil rovněž v roli Sergeje v Šostakovičově Katěrině Izmajlové.
Velmi bohatá byla Žídkova koncertní činnost. Pravidelně spolupracoval s Českou filharmonií a vystupoval na Pražském jaru. Koncertoval v řadě evropských kulturních center a spolupracoval s mnoha významnými dirigentskými osobnostmi. Za všechny se zmiňme alespoň o jeho interpretaci Janáčkova Zápisníku zmizelého na Wiener Festwochen a v Amsterdamu.
Ivo Žídek natočil velké množství operních nahrávek. Díky jako vždy pečlivému a mimořádně svědomitému Josefu Hermanovi, autorovi pěvcova životopisu Jak možná věřit?, existuje jejich přesný seznam. V Supraphonu se podílel na gramofonových záznamech čtrnácti oper. Tou první byla Její pastorkyňa z roku 1953, kterou pořídil pro Supraphon Jaroslav Vogel, poslední v roce 1981 Smetanovi Braniboři v Čechách pod taktovkou Jana Husa Tichého z roku 1981. Z dalších se zmiňme například o Chalabalově nahrávce Prodané nevěsty z roku 1959, Neumannově nahrávce Janáčkových Výletů pana Broučka z roku 1962 a opery Z mrtvého domu z roku 1979, jež byla následně oceněna jako nejlepší operní nahrávka roku, Gregorově nahrávce Věci Makropulos z roku 1966, Julietty Bohuslava Martinů, kterou pořídil Jaroslav Krombholc o dva roky později anebo Smetáčkových nahrávek Orffových děl Catulli Carmina a Trionfo di Afrodite z šedesátých let. Supraphon rovněž vydal dva Žídkovy operní recitály (1972 a 1996).
S Ivo Žídkem se setkávali i televizní diváci (Kašlíkovy inscenace Prodané nevěsty či Věci Makropulos). Jeho hlasu využili režisér Václav Krška ve svém filmu Z mého života věnovaném Bedřichu Smetanovi a František Filip v seriálu F. L. Věk v pasáži věnované světové premiéře Dona Giovanniho.
V Hermanově knize najdeme rovněž podrobný soupis všech Žídkových rozhlasových nahrávek, tou první byla ukázka z Foersterovy opery Srdce, jejímž dirigentem byl Alois Klíma.
V listopadu 1989 se Ivo Žídek stal ředitelem Národního divadla. Za svůj život obdržel řadu významných ocenění. V roce 1998 mu byla udělena Cena Thálie za celoživotní umělecké mistrovství. V listopadu 1989 vrátil, jako řada jiných umělců, titul národního umělce, v jeho případě ale, stejně jako v případě Marie Tauberové, Marty Krásové, Marie Podvalové, Beno Blachuta, Václava Bednáře, Zdeňka Otavy, Eduarda Hakena, Karla Bermana a dalších platí, že byli, bez ohledu na momentálně vládnoucí politické poměry, umělci skutečně národními, kteří se natrvalo vepsali do historie české hudby a divadla a do mysli a srdcí posluchačů a diváků.
Dejme nakonec slovo důvěrnému znalci Žídkova odkazu a jeho díla, Josefu Hermanovi. Po Mistrově smrti (Ivo Žídek zemřel 20. května 2003) se v rozhlasovém pořadu vyznal ze svého vztahu k němu následujícími slovy:
„Pro mě byl Mistr Žídek velkým reprezentantem generace operních pěvců, která dělala operu s velkou vášní. Dělala ji v tom duchu, který vyhovuje i mně, tedy jako velmi dramatické, živé divadlo, nikoli jako jenom nějaké krásné zpívání, a tím mě velmi oslovil. Ale oslovil mě i způsobem života, jaký žil. Nikdy se netvářil jako nějaká velká hvězda, žil běžný život s běžnými radostmi a starostmi, které k stáru přibývaly. Setkal jsem se s ním jako s někým, o kterém vím, že to byl velký umělec, velký člověk, ale zároveň se choval jako prostý a chcete-li přátelský člověk. V tomto smyslu jsme přátelé byli.“
