Dvaapadesát let je věk, kdy basisté jsou na svém vrcholu a pevně kralují jevišti. Milan Bürger (10. června 1963 – 19. ledna 2016) na ten vrchol měl. Zastavil se před ním, z vlastní vůle, navzdory všem předpokladům, kterými doslova hýřil: nádherný sametový hlas s onou pověstnou slzou, která je vlastní jen málo pěvcům – u nás mne napadá snad jen paní Gabriela Beňačková – a srdcem na dlani – když třeba zazpíval Vodníkovo „On že tě zavrh‘, jenž měl tě rád“, bylo to neskutečně pravdivé, neskutečně bolestné. Přidejme k tomu charismatický nepřehlédnutelný zjev, už v mládí interesantně prošedivělou kštici… Co víc by si pěvec mohl přát? V případě Milana pevné nervy, aspoň trochu sebedůvěry a zbavení se trémy. Bohužel si pomáhal tím, co ho posléze zabilo.
Ještě před absolutoriem Pražské konzervatoře byl angažován jako sólista opery Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Odtud odešel do opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde zažil, jak sám mnohem později vzpomínal, velmi šťastné období. Tam zpíval největší role basového oboru, Gounodova Mefista, Verdiho Filipa II. a Sparafucila, ďábelskou čtyřroli v Hoffmannových povídkách, Smetanova Raracha v Čertově stěně, Dvořákova Hraběte Viléma v Jakobínovi a mnoho dalších. A samozřejmě Dvořákova Vodníka a Smetanova Kecala.
V jednom rozhovoru řekl: „S Dvořákovým Vodníkem jsem se dostal nejen pod vodu, ale i do Japonska. Moje velké role byli Gounodův Mefisto nebo Verdiho král Filip a pod kůži mi skoro devadesátkrát vlezl Kecal z Prodané nevěsty, prý jsem jím i v životě.“ To ještě oplýval humorem, i po odchodu z Plzně v roce 1995 do Státní opery Praha, kam ho přivedla tehdejší ředitelka Eva Randová. Byly další role – Sarastro (Kouzelná flétna), kníže Gremin (Eugen Oněgin), Timur (Turandot), Král (Aida) a jiné. Také Kostelník v Pucciniho Tosce, do kterého se mu nechtělo a k němuž ho doslova přinutila Eva Randová. Pak to byla jeho parádní role, úžasná figurka, neznám lepšího, a to ani na světových scénách.
Byl neobyčejně muzikální, to ho přivedlo i na koncertní pódia, k účinkování v kantátách a oratoriích i k sólovým písňovým recitálům. Nejraději měl Antonína Dvořáka, miloval Stabat Mater a Biblické písně, nahrál je i na CD. Měl štěstí, že se potkal s Iljou Šmídem, který ho pozval opakovaně ke spolupráci: Pro jeho firmu Clarton nahrál v roce 1995 na CD ve světové premiéře kantátu Americký prapor Antonína Dvořáka (basové sólo), v létě 1996 své první profilové CD (duchovní skladby Antonína Dvořáka) a v roce 2000 druhé profilové CD, tentokrát s pravoslavnými zpěvy. Podílel se také na nahrávce Dvořákovy opery Armida s Českou filharmonií pod taktovkou Gerda Albrechta (Orfeo), opery Pavla Haase Šarlatán (DECCA) a Requiem Václava Jana Tomáška s Pražskými filharmoniky pod taktovkou Bohumila Kulínského (Multisonic). Opakovaně hostoval na mezinárodních festivalech Pražské jaro, Moravský podzim v Brně a Bratislavské hudební slavnosti, na Slavnostech Emy Destinnové v Českých Budějovicích, Festivalu komorní hudby v Českém Krumlově a dalších. Účinkoval na koncertech a v operních představeních v Japonsku, Německu, Belgii, Rakousku, Itálii, Francii, Švýcarsku, Izraeli či Dánsku.
Zhruba před osmi lety začal přecházet k menším rolím, ale jeho Kostelník byl stále neodolatelný. 1. února 2014 vystoupil ve své milované Státní opeře naposled, jako doktor Grenvil ve Verdiho Traviatě. Do poslední chvíle svého života opakoval: Já bych tak rád zpíval, já bych se tak rád vrátil na jeviště… Říkal, že zpěv není povolání, ale poslání. Pro něj ale byl tou poslední nití, která ho spojovala s životem.
