Orchestr začne hrát úvodní tóny preludia k prvnímu aktu a opona se otevírá. Na scéně se objevuje gigantický sál, zabírající od vyleštěných dlaždic až po dřevem obložený strop celou plochu jeviště. Prostor však zatím tone v příšeří; je osvětlován jen domněle venkovním světlem z otevřených oken, umístěných vysoko nad mnoha zavřenými dveřmi, jimiž se dá ze tří stran do místnosti vstoupit. To, co se odehrává venku, je patrně soumrak a něco podobného obrazně řečeno nastává (či trvá) i uvnitř. Uprostřed jinak prázdného interiéru totiž stojí postel – snad nemocniční –, na níž nehybně leží a odpočívá zjevně nemocná žena. O kus dál ji v pozoru sleduje muž v bílém. Že by lékař? Nikoliv, je to sluha, který po doznění předehry spolu s ostatním služebnictvem pomůže dámě na lůžku s oblékáním, rozžehne lampy, otevře všechny vchody – a večírek u pařížské kurtizány Violetty Valéry může začít.
Právě tak začíná inscenace Verdiho opery La traviata v berlínské Deutsche Oper. Počínaje premiérou dne 20. listopadu 1999 se to v okamžiku mé přítomnosti v hledišti přihodilo už po sto dvacáté šesté… Od dob úvodní série, v níž se tehdy v hlavních rolích představili Cristina Gallardo-Domas, Marcelo Álvarez a Lado Ataneli, se v téže produkci vystřídala dlouhá řada hvězd operního nebe. Jen na fotografiích v programové brožuře lze identifikovat Annu Netrebko, Piotra Beczału, Vittoria Grigola nebo Lea Nucciho. Zatímco o hudební nastudování se na sklonku minulého století postaral Jiří Kout, sama režijní koncepce byla labutí písní dlouholetého uměleckého ředitele divadla Götze Friedricha. (Mnozí si jistě vzpomenou, že zemřel v prosinci roku 2000. O necelý půlrok později ho pak šokujícím způsobem následoval na věčnost i jeho někdejší umělecký partner, dirigent Giuseppe Sinopoli, který podlehl infarktu během berlínského představení Aidy, věnovaného právě Friedrichově památce.)
O důvodech, proč se uvedená inscenace drží na repertoáru divadla i po dlouhých sedmnácti letech, je jistě možné spekulovat. Své kvality, či lépe řečeno půvaby, které ji činí životaschopnou, však každopádně dodnes má. Na první místo osobně stavím její atraktivní vizualitu, zmíněnou už v úvodu tohoto článku. Scéna Franka Philippa Schlössmanna zůstává po celou dobu v podstatě totožná, ale působivé kouzlení se světly Ulricha Niepela, stejně jako změny ve vnímání prostoru, způsobené prostým otevíráním a zavíráním oken a dveří nebo jeho rozdělením závěsem, dokážou spolehlivě upoutat divákovu pozornost. Zatímco salon Violettina domu evokuje sál už sám o sobě celkem věrohodně, v interiér venkovské usedlosti se transformuje jednoduchou proměnou: Všechny dveře jsou otevřeny a za nimi jsou vidět kmeny stromů. Palác Flory Bervoix se díky osvětlení a zintimnění jeviště pomocí závěsu jeví spíše jako jakýsi nevěstinec v počátečním stadiu rozkladu hmotného i morálního. Závěrečné dějství pak zastihuje umírající Violettu v přízračném prostředí, v němž je devastace všeho kolem téměř dokonána a vytlučená okna slouží jen jako jeviště pro obří, snad čtyřmetrové kostlivce, kteří se hrdince zjevují jako snová vize právě probíhajícího karnevalu.
Těžko říci, co dnes zbylo ze samotné režijní koncepce Götze Friedricha a Knuta Sommera, uvedeného coby spolurežiséra. Dění na scéně je spíše než co jiného standardně aranžováno a jednotliví protagonisté (v kostýmech meziválečného střihu z dílny Klause Brunse) působí dojmem, že své hrdiny modelují především podle vlastního naturelu. Za „režijní nápad“ je tak možné považovat snad jen práci se zmíněným Violettiným lůžkem. To je podle potřeby a aktuálního přehozu chvíli elegantním sofa, jindy gaučem na venkovském statku a poté sedacím nábytkem ve Flořině vykřičeném domě. Postavy si zde vsedě i vleže užívají života nebo se tu v zoufalství choulí pod dekou. Nejpůsobivějším okamžikem je závěr druhého dějství, kdy Violetta strhává ze sedačky ozdobný přehoz a odhaluje ji jen jako strohé nemocniční lůžko, tedy jako své osudné poslední útočiště.
Ozdobou berlínské inscenace Traviaty je však setrvale její pěvecké obsazení. Jen do konce této sezony se v téže produkci představí Irina Lungu a Diana Damrau v hlavní roli, Leonardo Caimi a Saimir Pirgu v úloze Afreda a Leo Nucci a Thomas Hampson coby Giorgio Germont. Umělecká laťka je tedy v tomto případě nastavena neobyčejně vysoko.
A jak vypadalo obsazení z počátku letošního ledna? O jednoznačně nejvýraznější kreaci se postarala představitelka Violetty, renomovaná rumunská sopranistka Elena Moșuc. Osobně jsem ji v minulosti viděl jen jednou, a to ve veronské Areně v roli Gildy v Rigolettovi v roce 2003. Vzpomínám si, že si tenkrát dokázala akusticky ne zcela vděčný openairový prostor svými virtuózními koloraturami doslova podmanit – zcela fascinované publikum si dokonce vynutilo opakování části árie Caro nome. Tím víc mě potěšilo, že i navzdory jistým nepatrným stopám stárnutí je zpěvaččin hlas v roce 2016 v Traviatě stále svěží a její obdivuhodná technika i specifická barva hlasu zůstávají v podstatě beze změn. Velkou scénu z konce prvního dějství Sempre libera má Moșuc skvěle zažitou a dokáže v ní věrohodně ztvárnit duševní pochod hlavní hrdinky, stejně jako si spolehlivě pohrát se všemi jejími pěveckými finesami. Podobné superlativy si pěvkyně nepochybně zaslouží za vokální pojetí celého svého partu. Jedinou výhradu mohu tedy adresovat pouze jejímu celkově matnému a spíše intuitivnímu hereckému přístupu k roli, způsobenému ovšem možná jen nejistotou z absentujícího režijního vedení.
Alfredem, co do jevištního projevu přirozeným a sympatickým, byl na druhou stranu mladý italský tenorista Vincenzo Constanzo. Talentovaný pěvec zatím budoval kariéru především na scénách ve své vlasti, a tak bylo živé setkání s jeho lyrickým tenorem s atraktivním středomořským zabarvením velmi příjemnou zkušeností. Zejména ve dvojzpěvech s Moșuc spolu oba hlasy dobře ladily a výtečně vyšla Constanzimu i árie Lunge da lei, přestože její rychlou závěrečnou část O mio rimorso dokončil jen s maximálním vypětím. Znělý baryton a výbornou pěveckou techniku předvedl v roli Alfredova otce prominentní sólista Deutsche Oper Markus Brück. Ani on však neměl v uvedené koncepci v podstatě co hrát – jeho Germont byl tedy prakticky jen statickou postavou, jejíž psychologická podstata i motivace se daly v podstatě jen domýšlet.
Celkem stá dvacátá šestá repríza měla štěstí na pěvce v menších rolích. Slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová v poslední době na své domovské scéně vystupuje téměř výhradně v prvooborových rolích (Rosina, Elvíra v Donu Giovannim, Melisanda, vbrzku Krista ve Věci Makropulos apod.), a tak bylo milým překvapením vidět ji zaskakovat za onemocnělou kolegyni v roli Flory Bervoix. Pěvecky jí samozřejmě epizodní úloha nečinila nejmenší problémy, a zejména díky výrazným kostýmům (bílý pánský oblek s frakem v prvním dějství a poněkud perverzní odění á la „bordelmamá“ ve druhém) a díky skvěle zvládnuté taneční etudě ve scéně s toreadory se na scéně rozhodně neztratila. V roli Gastona se – rovněž jako záskok – představil chilský tenorista Álvaro Zambrano a podle mého názoru předvedl ve svém miniaturním partu hlas, o kterém ještě uslyšíme. Dalšími nepřehlédnutelnými figurami byli Baron Douphol v podání Dereka Weltona a Markýz de Obigny Johna Chesta – oba jsem měl nedávno možnost vidět a slyšet v drážďanské Semperově opeře (Weltona jako Hraběte Dominika v Arabelle a Chesta jako Nicka Carrawaye ve Velkém Gatsbym) a mám za to, že jsou to v obou případech zpěváci se slibnou budoucností.
Za zcela prvotřídní považuji hudební nastudování chorvatského dirigenta Ivana Repušiće a výkon orchestru Deutsche Oper. Repušić pojal partituru Traviaty ve vzácně slýchaném kompaktním tvaru a se smyslem pro dramatičnost, která jinak často citelně chyběla na jevišti. Orchestr sám pak zněl ve všech nástrojových skupinách zcela spolehlivě a dokázal, že ani mnohonásobná reprodukce téhož obehraného díla nemusí vést k rutině a bezbarvosti. Stejné uznání lze adresovat i sboru pod vedením Thomase Richtera, zejména scéna Cikánek a Toreadorů vyzněla jako brilantní verdiovská „sborová árie“.
Popisované představení Traviaty bylo samozřejmě zcela vyprodané, a ačkoli se divákům nedostalo žádného důkazu o tom, že se jedná o večer nějakým způsobem výjimečný či neopakovatelný (repríza je zkrátka jen repríza), měl přesto v mnoha ohledech úroveň, jakou bychom si v našich divadlech mohli jen zbožně přát. Vlastně je to především kvalita repríz a běžných představení, které o tom kterém divadle vypovídají ze všeho nejvíce – a je-li tomu opravdu tak, pak mohu i náhodnou návštěvu libovolného představení v berlínské Deutsche Oper srdečně doporučit.
Hodnocení autora recenze: 70 %
Giuseppe Verdi:
La traviata
Dirigent: Ivan Repušić
Režisér: Götz Friedrich
Scéna: Frank Philipp Schlössmann
Kostýmy: Klaus Bruns
Světelný design: Ulrich Niepel
Choreografie: Klaus Beelitz
Sbormistr: Thomas Richter
Orchester der Deutschen Oper Berlin
Chor der Deutschen Oper Berlin
Premiéra 20. listopadu 1999 Deutsche Oper Berlín
(psáno z reprízy 9. 1. 2016)
Violetta Valéry – Elena Moșuc
Alfredo Germont – Vincenzo Costanzo
Giorgio Germont – Markus Brück
Flora Bervoix – Jana Kurucová
Annina – Elbenita Kajtazi
Gaston – Álvaro Zambrano
Baron Douphol – Derek Welton
Marquis D’Obigny – John Chest
Doktor Grenvil – Dong-Hwan Lee
Giuseppe – Matthew Newlin
Ein Bote – Alexei Botnarciuc
Ein Diener bei Flora – Holger Gerberding
