Albert Lortzing, jeden ze zakladatelů německého singspielu v první polovině devatenáctého století, byl velmi plodným operním autorem (ale také hercem a dokonce buffo tenorem). Složil asi dvacet oper, z nich ale jen několik se stalo běžnou součástí repertoáru hlavně německých divadel. Prakticky všechny jsou veseloherního charakteru, jenom Regina a Undine z tohoto žánru vybočují. Snad nejhranějším je Car a tesař a hned za ním následuje právě Der Wildschütz (Pytlák). Často frekventovaným je také Zbrojíř (Waffenschmied).
Lortzing si k Pytlákovi, jehož libreto si sám napsal (ale také k dalším šestnácti svým operám), vypůjčil námět veselohry známého německého básníka, dramatika Augusta Kotzebua, Srnec. V této veselohře dokonce sám hrál při svém působení v Hoftheateru v Detmoldu. Premiéru měla opera v Městském divadle v Lipsku v roce 1842 a skladatel ji osobně dirigoval.
Teď byl Pytlák první premiérou nové sezony Saské státní opery v budově Semperovy opery v Drážďanech; v blízkém sousedství se tento titul hraje také v Lipsku.
Režií této hudební romantické buffo opery byl pověřen intendant divadla v Dortmundu Jens-Daniel Herzog (v Drážďanech inscenoval Händelova Julia Caesara v Egyptě). Ten si s dílem proloženým složitým propletencem vztahů jednotlivých aktérů poradil s velkým smyslem pro humor. Vyžadoval od nich naprosto komediální a herecky dokonalé výkony a také je dostal. Tím vším sice poskytl divákům pěknou podívanou, ale nic víc. Lze vůbec od této milé frašky požadovat něco navíc? S režijním nastudováním více méně dobře korespondovala vkusná scéna Mathise Neidharda. V prvním jednání to byla poměrně malá nízká dekorace školní třídy, která se posunovala.
To mi trochu připomínalo posouvající se světničky v nové Janáčkově Její pastorkyni v Brně. Za „třídou“ byl exteriér dřevem obložené polokulaté stavby, která měla znázorňovat zámek. Ve druhém dějství se vše na točně obrátilo o 180 stupňů a interiér oné stavby se ukázal zevnitř, znázorňoval zámecký sál s velkým kulečníkem. V posledním dějství pak další proměna scény situovala děj před zámek, do jeho zahrady.
Kostýmy, které navrhla Sibylle Gädeke, připomínaly dobu první třetiny dvacátého století, čemuž ostatně odpovídaly i rekvizity (mimo jiné jízdní kola) a nakonec i nábytek a ostatní prvky výpravy. Nebudu čtenáře zdržovat podrobným obsahem díla, který by byl kvůli mnoha složitým situacím zdlouhavý. Hlavní postava děje, stárnoucí kantor Baculus, si hodlá vzít mladou Gretchen, a protože si chce ke svatební hostině opatřit zadarmo kvalitní maso, zapytlačí si v lesích hraběte Eberbacha. Je však přistižen a zámecký pán mu dá výpověď. Baculus chce obměkčit hraběte, a tak plánuje poslat na zámek svoji nevěstu. Hrabě je totiž velmi nakloněn mladým hezkým dívkám. Ve třídě školy se objevují dva mladíci – cyklisté.
Jeden je převlečená sestra hraběte, ovdovělá baronka Freimannová, druhým je její komorná Žaneta. Baronka se dozvěděla o kantorových trablích, převlékla se do kostýmu Baculovy nevěsty a chce se tak dostat do zámku a zjistit, jakého ženicha pro ni hrabě, její bratr, chystá. Na scénu pak hrabě vstupuje se svým podkoním, který je vlastně převlečeným baronem Koronthalem, švagrem hraběte; ve druhém dějství se seznamujeme i s Hraběnkou. Po nejrůznějších zápletkách mezi všemi postavami vše šťastně končí a Baculovi je pytláctví odpuštěno, obzvláště když se zjistí, že zastřelil osla, a ne srnce. A tak si může vzít svoji Gretchen.
Hudebně dílo nastudoval místo původně avizovaného Ashera Fische Vídeňák, rakouský dirigent Alfred Eschwé, který je žákem legendárního Hanse Swarowského. Dirigentovi, který ve Vídni řídil řadu operet, Lortzingova melodická a svěží hudba vyloženě sedla a v čele uznávané Staatskapele si jí náležitě užíval. Velkou část času měl ale možnost též v klidu pozorovat sólisty na scéně, protože v díle je hodně dlouhých mluvených dialogů, jak se pro typický singspiel sluší a patří. Byl jsem překvapen báječnou dikcí a sugestivně podanou prózou, činoherci by to nezvládli lépe.
V Pytlákovi jsou jen dvě árie, jinak řada tercetů a kvartetů a samozřejmě i vynikajících ansámblů a sborů. Titulní basový part učitele Bacula byl svěřen vynikajícímu Georgu Zeppenfeldovi, dlouhodobému (dnes už bývalému) členovi kmenového ansámblu Semperovy opery, který zde vytvořil řadu velkých rolí svého oboru, je pravidelným sólistou festivalu v Bayreuthu a samozřejmě i jiných velkých scén. Tentokrát se – při debutu v této roli – projevil jeho nečekaný komediální talent i obdivuhodná lehkost zpěvu. Jako by tento part byl napsán přímo pro něj. Známá árie z posledního dějství 5.000 tolarů byla vskutku hudebním bonbónkem inscenace.
Vynikající byla také dlouholetá drážďanská sólistka Sabine Brohm v úloze Hraběnky; angažovanost pěvkyně na jiných významných scénách je také bohatá. Její sytý, ve všech polohách vyrovnaný soprán bylo radost poslouchat. Z dalších představitelek pak byla dokonalá mladá a půvabná Američanka Emily Dorn jako baronesa Freimann, převlečená za kantorovu nevěstu. Umělkyně má v neuvěřitelně krátké době za sebou řadu závažných rolí jak v Americe, tak současně i v Drážďanech, kde byla členkou Junges Ensemble Semperovy opery; současně v Drážďanech zpívá třeba Zuzanku v nové inscenaci Figarovy svatby. Baculovu nevěstu Gretchen ztvárnila pěkným hlasem Chilanka Carolina Ullrich, která je již naturalizovaná v Evropě a má za sebou také řadu velkých operních rolí.
Co se týká dalších mužských představitelů, dobře si vedl Steve Davislim z Austrálie. Má nesmírně příjemný a dobře znějící tenor s jistými výškami, dobře vypadá a hraje. Tento původně hornista absolvoval pěvecké školení v Evropě a šest let zpíval na prestižní operní scéně v Curychu. Byl třeba ideálním Lenským nebo Taminem, kterého ukázal i v Metropolitní opeře. V Semperově opeře ztvárnil například titulní roli v Mozartově La clemenza di Tito. V další velké roli Hraběte se představil německý baryton Detlef Roth. Je majitelem poměrně velkého pěkně zbarveného hlasu, ale ke konci již bylo poznat slyšitelnou hlasovou únavu. Kapitolou samou pro sebe bylo skvělé vystoupení činoherního a televizního herce Olivera Breiteho v prakticky jen mluvené úloze hraběcího hofmistra Pankratia. Znamenitě si vedl sbor, včetně dětského, za vedení Jörna Hinnerka Andersena.
Tím překvapením pro diváky – po skončení představení za přítomnosti všech sólistů a sboru – se stalo udělení čestného titulu Kammersänger (komorní pěvec) v Drážďanech tolik oblíbenému Georgu Zeppenfeldovi. Za účasti intendanta Wofganga Rotheho mu toto ocenění předala ministryně vědy a umění saské vlády doktorka Eva-Maria Stange. Krásná tečka za celým večerem.
Hodnocení autora recenze: 75 %
Albert Lortzing:
Der Wildschütz
Hudební nastudování a dirigent: Alfred Eschwé
Režie: Jens-Daniel Herzog
Scéna: Mathis Neidhardt
Kostýmy: Sibylle Gädeke
Světla: Stefan Bolliger
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Choreografie: Michael Schmieder
Dramaturgie: Anna Melcher
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Kinderchor der Sächsischen Staatsoper Dresden
Premiéra 10. října 2015 Semperoper Drážďany
Graf von Eberbach – Detlef Roth (alt. Sebastian Wartig)
Die Gräfin – Sabine Brohm
Baron Kronthal – Steve Davislim (alt. Roman Payer)
Baronin Freimann – Emily Dorn
Nanette – Reinhild Buchmayer (alt. Jelena Kordic)
Baculus – Georg Zeppenfeld (alt. Philipp Meierhöfer)
Gretchen – Carolina Ullrich
Pankratius – Oliver Breite
Ein Gast – Alexander Födisch (alt. Friedrich Darge)
Foto Pavel Horník, Mathias Creuziger
