Před pár dny odstartoval čtyřicátý osmý ročník brněnského festivalu Moravský podzim, jenž je ozdoben přízviskem „multimediální“. Po úspěšném sobotním zahajovacím koncertu, který byl dramaturgickou sázkou na jistotu, se nedělním programem ubírání festivalu významně posunulo směrem k oné avizované multimedialitě. Jestliže byl tento druhý večer festivalu naplněn doprovodným programem pojednávajícím o propojení hudby a vizuálních médií, můžeme jej vnímat jako jakýsi přechodný krok od zahajovacího koncertu plného české „klasiky“ směrem ke koncertu úternímu, jehož druhá půlka beze zbytku naplnila očekávání plynoucí z přidaného adjektiva slibujícího dramaturgicky pestrou podívanou.
Interpretem večera se stal – za dobu své existence již mnoha superlativy ověnčený – Orchestr Berg, respektive jeho smyčcová sekce. Ještě předtím, než se mohlo těleso předvést na repertoáru hudby soudobé, pro jejíž interpretaci bylo primárně založeno, ocitlo se v konfrontaci se skladbou, jež s nadsázkou řečeno představovala jistý protiúkol. Skladby raného romantismu rozhodně nehrají na programech „bergovců“ prim, a už jen z toho důvodu bylo zajímavé sledovat, jak se s daným zadáním poperou.
Smyčcový kvartet č. 14 d moll „Smrt a dívka“ z roku 1824, jedno ze zásadních děl kvartetní literatury, zaznělo v úpravě pro smyčcový orchestr, již má na svědomí Gustav Mahler. Přestože orchestr pod taktovkou Pavla Šnajdra nastoupil velmi přesvědčivě, velice záhy se začaly objevovat intonační nepřesnosti, a to zejména v houslové sekci. Celé Allegro pak evidentně představovalo pro hráče největší oříšek, což bylo patrné především v nástupech a v dynamickém vystavění. Stačilo pár taktů z věty druhé (Andante con moto), a již tam byl patrný velký rozdíl: všech pět nesmírně krásných a nápaditých variací, jimiž Schubert vyplnil tuto část, bylo vystavěno na pevných základech určovaných dirigentem, rovněž práce s dynamikou byla ve srovnání s první větou mnohem bohatší.
Nejpřesvědčivější byli (minimálně v této větě) cellisté, kteří hráli doslova jako jeden muž. Opravdový zážitek ale přinesly až poslední dvě věty, které z interpretačního hlediska zcela přebily rozpačitost vět úvodních. Teprve v druhé půlce skladby dal orchestr vzpomenout na důvody, které z něj činí jedno z našich předních těles: absolutní souhra, cit pro rytmus, lehkost a ona pověstná „bergovská“ energie, která se stává hnacím motorem celého provedení. Intonační nejistota byla ta tam, a posluchač se tak mohl bez vyrušování soustředit na kouzlo Schubertova znázornění marného boje člověka se smrtí.
Přinesla-li první polovina večera místy rozpačité provedení oné programem avizované klasiky, již přednesl soubor zaměřený na žánr diametrálně odlišný, pak festivalová multimediálnost mající pro tento večer podobu audiovizuálního koncertu Up-close (2010) pro violoncello, smyčce a film poskytla „bergovcům“ příležitost zazářit.
Jestliže se ve festivalovém programu píše, že se jedná o jeden „z dosavadních vrcholů tvorby Michela van der Aa“, po zhlédnutí (ano, zde se vyplatí použít sloveso evokující vizuální zážitek) koncertu nemám důvod tomu nevěřit. Momenty nesnesitelného pnutí se střídaly s vypjatým lyrismem, zvuk akustický se zvolna vpíjel do elektronického a naopak, zvukově i vizuálně se jednalo o vybroušený šperk. Celý koncert je navíc mimořádně ovlivněn naprosto výjimečnými schopnostmi autora: jeho až renesanční rozkročenost mezi skladbu, zvukové inženýrství a filmovou a divadelní režii s sebou nese naprosto netušené tvůrčí možnosti. Interakce sólistky (naprosto famózní Konstanze von Gutzeit) s orchestrem je obohacena o film, v němž je znázorněno jakési alter-ego interpretky.
Otázky plynoucí z děje odehrávajícího se na plátně (a částečně rovněž na jevišti) se s postupem skladby spíše násobí, než aby přinášely uspokojivé odpovědi.
Pozornost diváka-posluchače je tak napjata na maximum, přitom ale není narušena možnost naplno se soustředit na hudební složku. Její špičkové provedení navíc podobný ústupek ani nedovolovalo. Ještě jednou je třeba zmínit dechberoucí výkon sólistky, jejíž výkon na jevišti byl ozvláštněn rovněž hereckou akcí, opomenout nelze ale ani Orchestr Berg, který jí byl víc než rovnocenným partnerem. Hráči předvedli naprosto suverénní výkon a znovu potvrdili, že v tom, co dělají, jsou na skutečně fantastické úrovni.
Nemalou zásluhu na tom všem má bezpochyby i dirigent Pavel Šnajdr, pod jehož mistrným vedením hráči společně snad i dýchali. Velká škoda, že hrstka diváků se během přestávky rozhodla nechat si ujít exkurz do vod současného umění; útěchou budiž, že nadšený závěrečný aplaus mluvil za vše.
Ačkoliv můžeme spekulovat nad tím, nakolik bylo spojení zdánlivě neslučitelných skladeb ve výsledku funkční, faktem zůstává, že prostor, který soudobá hudba dostala v rámci celého festivalového programu, je v našich končinách (a v kontextu s festivaly podobného typu) stále výjimečný. To je krok hodný vděku; nyní nezbývá než těšit se, co přinesou další koncerty.
Hodnocení autorky recenze: 80 %
Moravský podzim 2015
Klasika a audiovizuální koncert
Dirigent: Pavel Šnajdr
Konstanze von Gutzeit (violoncello)
Orchestr Berg
6. října 2015 Besední dům Brno
program:
Franz Schubert: Smrt a dívka (úprava pro smyčcový orchestr)
Michel van der Aa: Up-close, koncert pro violoncello, smyčce, elektroniku a film
Foto Petr Francán
