O programových prioritách 121. sezony s dramaturgem Ludvíkem Kašpárkem
Rezidenčním souborem vaší nejnovější sezony je Smetanovo trio. Proč tentokrát zrovna oni a v jakých programech se představí?
Smetanovo trio patří již řadu let k elitním českých komorním souborům s významným mezinárodním renomé. Dokázalo se prosadit na předních zahraničních pódiích, a má tedy nejen doma, ale i v zahraničí skvělé jméno. Zároveň tento ansámbl ve světě potvrzuje dlouhodobou vynikající úroveň české komorní interpretace. Konečně jména členů Smetanova tria – Jiří Vodička – housle, Jan Páleníček – violoncello a Jitka Čechová – klavír – hovoří za vše. Jde o znamenité komorní hráče a současně skvělé sólisty. Jako rezidenční soubor se Smetanovo trio představí na třech večerech ve Dvořákově síni a své umění představí v širokém spektru svého repertoáru, to znamená od skladatelů vídeňského klasicismu, tvorby romantiků Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Petra Iljiče Čajkovského a Antonína Dvořáka přes Alexandra Zemlinského či Bohuslava Martinů až k českým soudobým autorům Lukáši Hurníkovi a Ondřeji Kukalovi. Myslím, že se můžeme těšit na skutečně reprezentativní přehlídku triové literatury v interpretaci souboru, který je v současné době na svém uměleckém vrcholu.
Vzdáváte také hold dvěma osobnostem soudobé hudby – Jiřímu Temlovi a Zdeňku Šestákovi. Jak vznikala dramaturgie těchto večerů? A konzultovali jste program se samotnými oslavenci? Co přesně nabídnete?
S oběma tvůrci se osobně znám dlouhá léta. Proto jsem s nimi samozřejmě – v rámci možností, které Spolek má – zařazované kompozice důkladně konzultoval. V Temlově případě jsme zvolili tři skladby různého obsazení i zaměření – pro sólové cembalo, Variace pro violoncello a cembalo a Smyčcový kvartet č. 4, vždy s výbornými interprety: Monikou Knoblochovou, Petrem Nouzovským a Panochovým kvartetem. Šestákovo rozměrné Concertino pro dechové kvinteto jsem pak zadal k provedení nedávno vzniklému Nielsenovu dechovému kvintetu, které je ovšem složeno z mladých instrumentalistů, převážně laureátů mezinárodních soutěží.
Na které kompozice z těch, které v Praze už dlouho nezazněly či budou mít u vás premiéru, byste rád upozornil?
Myslím, že v programové nabídce Českého spolku pro komorní hudbu najdou posluchači v nadcházející sezoně skutečně celou řadu zajímavých a přitažlivých titulů. Možná si zvýšenou pozornost zaslouží premiéra Klavírního tria úspěšného českého skladatele mladší generace Martina Hyblera, vytvořená na objednávku Spolku k jeho loňskému sto dvacátému výročí existence, určitě objevem pro publikum bude Dechový kvintet Carla Nielsena či violoncellové sonáty Nikolaje Mjaskovského a Alfreda Schnittkeho v podání Jiřího Bárty. Ale na našich koncertech zazní také třeba Concertino pro smyčce slavného Nino Roty v podání renomovaného bratislavského souboru Capella Istropolitana nebo kompozice Richarda Wagnera a Gustava Mahlera ve skvělých úpravách pro šestnáctihlasý smíšený sbor v podání Lukáše Vasilka a jeho Martinů Voices. Tolik bych alespoň namátkou uvedl z naší skutečně bohaté nabídky.
Do Prahy také přijede na jeden v vašich koncertů íránský cembalista Mahan Esfahani – co přesně přiveze?
Mahan Esfahani je velká mezinárodní osobnost současného cembala, která navíc ještě stále svou interpretaci zdokonaluje a konzultuje s paní profesorkou Zuzanou Růžičkovou. Mimochodem, Mahan bude rezidenčním umělcem v proslulé londýnské Wigmore Hall! A co v jeho podání u nás zazní? Žije v Londýně, takže chybět nebudou díla anglických starých mistrů, Bach a především kompozice Viktora Kalabise a Bohuslava Martinů.
Zajímavým projektem ve vaší nejnovější nabídce je určitě říjnový koncert ve spolupráci s Nadací Villa Musica Rheinland-Pfalz se stipendisty Akademie komorní hudby, který jste umístili do Dvořákovy síně…
Tato nadace má téměř třicetiletou historii a věnuje se především pořádání komorních koncertů. Talentovaným studentům poskytuje stipendia nefinančního charakteru s tím, že mohou vystupovat po tři roky na komorních koncertech spolu s dalšími svými kolegy a navíc pod vedením renomovaných pedagogů a sólových hráčů z celého světa. Ročně usilují o stipendium stovky studentů. Takže určitě uslyšíme znamenité výkony mladých instrumentalistů. V letech 2007–2010 byl stipendistou nadace mladý český cellista Tomáš Jamník. Nyní se stal lektorem a společně s hornistou Přemyslem Vojtou připravili komorní program, který uvedou v jednom kontinuálním časovém období nejprve v Německu a hned poté u nás. Program reflektuje zahájení česko-německé spolupráce: v roce 2015 si připomínáme sto dvacáté výročí narození Paula Hindemitha a české jubilující autory Josefa Suka (osmdesát let od úmrtí) a Bohuslava Martinů (sto dvacáté páté výročí narození). Dramaturgickou zajímavostí je málo uváděný Nonet č. 1 Bohuslava Martinů, který existuje jako jednovětý fragment.
Není v nabídce Českého spolku pro komorní hudbu přece jen poněkud méně vokálních koncertů? Nebo o tento druh programů není zájem?
Sám jsem velkým příznivcem písňové literatury a písňových koncertů. Přestože pražské publikum je zhýčkáno velkými operními recitály, zařadili jsme v nedávné době několik recitálů vynikajících pěvců. Bohužel ne vždy se z termínových či finančních důvodů vše podaří. Vše ale naznačuje, že příští sezona bude pro příznivce vokálního umění štědřejší. Musím v této souvislosti také ještě jednou upozornit na koncert souboru Martinů Voices, který – jak doufám – mnohé uspokojí.
Kolik abonentů má v současné době Český spolek pro komorní hudbu a jaké je jejich – alespoň zhruba – věkové složení?
V současné době má Český spolek pro komorní hudbu kolem patnácti set abonentů a pokud jde o jejich složení, nepochybně převažuje spíše střední a starší generace. Samozřejmě je to dáno tím, že komorní hudba svou výpovědí není tak efektní jako jiné hudební žánry a často vyžaduje více zamyšlení, intimity a citové niternosti. Proto k ní většinou dospívají až lidé ve zralejším věku. Tak se vlastně naše posluchačská obec částečně pořád obrozuje. Ovšem zdaleka to není pravidlo: zároveň na našich koncertech potkáte stovky mladých posluchačů, kterým je tato hudební sféra blízká i přes vyšší náročnost na vnímání a vnitřně s ní rezonují. Rád bych parafrázoval myšlenku, kterou kdysi s pronikavým postřehem vyslovil Ivan Medek: sály Spolku jsou plné už desítky let a stále jsou zde vidět šedivé hlavy.
Bezmála tři desítky programů nové sezony – co to všechno pro vás jako dramaturga obnášelo či ještě bude obnášet? A jak se po tolika letech působení u Českého spolku pro komorní hudbu bráníte stereotypům?
V tak pestré a živé sféře, jakou je komorní hudba, stereotyp myslím nehrozí! Setkávám se se stále novými, nesmírně talentovanými interprety, objevují se nové komorní sestavy složené z mladých lidí, kteří jsou vzdělaní a kultivovaní a jdou si cílevědomě za svým. Kontakt s nimi člověka povzbuzuje a stimuluje. A také kontakt, který musím stále udržovat s elitou nejen českých sólistů a souborů, je jistě zážitkem povzbuzujícím do budoucí práce. A konkrétně, co obnáší činnost dramaturga cyklů komorní hudby? Hodiny schůzek, desítky a desítky e-mailů, debaty o programu toho kterého koncertu, vzájemná vyváženost jednotlivých cyklů atd. Zároveň i nekonečné hledání vhodných termínů, které by vyhovovaly mně jako dramaturgovi a stejně tak i umělcům, mnohdy časově velmi exponovaným.
Děkuji za vaše odpovědi, úspěšný start do nové sezony!
Vizitka:
Ludvík Kašpárek (*1942)
Muzikolog a hudební publicista, má za sebou dlouholetou praxi v českém hudebním životě. Je činný jako hudební kritik a publicista v denním a odborném tisku. V letech 1968–1989 působil jako hudební redaktor tehdejšího Československého rozhlasu. V letech 1992–1999 byl tiskovým mluvčím České filharmonie, uváděl veřejné generální zkoušky orchestru a moderoval cykly koncertů určené mladým posluchačům. V letech 1999–2007 byl ředitelem východočeské Komorní filharmonie Pardubice, zároveň od roku 1999 působí jako dramaturg Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii. Je autorem řady odborných textů v koncertních programech České filharmonie a Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.
Foto archiv
