Aktualizováno
Před deseti lety, 9. srpna, zemřel dlouholetý tenorista operního souboru Národního divadla Viktor Kočí. Patřil ke generaci výtečných zpěváků, kteří přišli do Národního divadla v padesátých a počátkem šedesátých let, a kteří se podíleli na skvělé éře souboru v následujících třech desetiletích.
Viktor Kočí se narodil v Praze 25. prosince 1920. Své dětství a mládí, ale prožil v Pardubicích, kde vystudoval gymnázium. Po maturitě začal studovat medicínu, ale studia přerušilo uzavření vysokých škol na podzim roku 1939. Absolvoval tedy abiturientský kurz na Obchodní akademii a pracoval jako úředník, v roce 1944 byl jako velká část jeho vrstevníků nasazen na práci do továrny.
Už v té době se věnoval studiu zpěvu. Velký vliv na něj měl jeho přítel, pozdější dirigent Národního divadla Jan Hus Tichý. Zpívat se učil soukromě nejdříve u dlouholetého tenoristy Národního divadla Jana Berlíka, později u profesorky Langové. Účinkoval v tehdy velmi aktivní amatérské Pražské zpěvohře, kde vytvořil například postavy Prince v Rusalce a Lukáše v Hubičce.
Pohostinsky vystoupil v Národním divadle v říjnu 1948 v roli Vojtěcha v opeře Viléma Blodka V studni, což bylo představení Velké opery 5. května, jež bylo po fúzi tohoto souboru s Operou Národního divadla převedeno do jeho repertoáru. V převzatých představeních tohoto souboru vystoupil v následujícím roce ještě dvakrát v inscenaci Verdiho La traviaty jako Alfred a v Madamě Butterfly v roli Pinkertona. Jednalo se o odpolední představení, které soubor Opery Národního divadla odehrál v tehdejším Divadle Umění lidu (dnešním Hudebním divadle v Karlíně).
V roce 1951 byl angažován do sboru Opery Národního divadla. Jako člen sboru vystoupil v drobných sólových úkolech v Moniuszkově Halce a Glinkově Ivanu Susaninovi. Na doporučení Bronislava Choroviče, který tehdy působil v operním souboru ve funkci hlasového poradce, hostoval v Plzni Jeníka v Prodané nevěstě. Tehdejší šéf opery František Belfín mu ještě během představení nabídl angažmá. Od léta 1952 se Viktor Kočí stal sólistou plzeňského operního souboru a okamžitě vstoupil do řady představení, jež byla na repertoáru. Vedle Jeníka to byl například Princ v Rusalce, Laca v Janáčkově Její pastorkyni, titulní role ve Verdiho Donu Carlosovi či Olega Koševoje v Mejtusově opeře Mladá garda.
Zajímavé je, že v Belfínově a Theinově inscenaci Musorgského Borise Godunova, v níž se, pokud se nemýlím, u nás poprvé hrála tato opera v původní verzi s obrazem před chrámem Vasila Blaženého a titulní roli vytvořil Karel Berman, převzal barytonovou roli bojara Ščelkalova. Pozdější výtečný plzeňský interpret široké škály barytonových rolí legendární „Pepánek“ Hořický, tehdy ještě jako tenorista zpíval Šujského.
V Plzni si Viktor Kočí vybudoval rozsáhlý repertoár. Ze smetanových rolí to byl vedle Jeníka například Jarek v Čertově stěně a Šťáhlav v Libuši, v Dvořákově Jakobínu role Jiřího, Lenskij v Čajkovského Evženu Oněginovi, Faust v Gounodově Faustovi a Markétě, Rudolf v Pucciniho La bohèmě, ale také Florestan v Beethovenově Fideliovi. V Rossiniho Italce v Alžíru se představil v roli Lindora a svůj verdiovský repertoár si rozšířil o Vévodu v Rigolettovi a v československé premiéře Sicilských nešpor, kterou v Plzni nastudovali dirigent František Belfín a režisér Václav Lohnický, ztvárnil hlavní tenorovou roli Arriga. Byl také Andrejem v jediném českém poválečném nastudování Čajkovského opery Mazepa (poprvé byla tato velmi zajímavá opera v devíti představeních uvedena v roce 1934 v Národním divadle, Václav Nosek velmi usiloval o její uvedení v Brně, ale zabránily tomu velké problémy se získáním notových materiálů).
Tři plzeňská léta byla pro další vývoj tenoristy Viktora Kočího rozhodující. Kočí rád na své plzeňské působení vzpomínal a vždy se rád do Plzně, pokud k tomu byla příležitost, vracel. Jeho doménou se staly role, v nichž mohl uplatnit svůj laskavý měkký hlas, emocionálnost a vroucnost výrazu. Pozvání do Národního divadla ale na sebe nedalo dlouho čekat, a tak po dalších pohostinských vystoupeních, v nichž se z dnešního pohledu možná poněkud překvapivě v Praze představil na podzim 1954 dvakrát jako Florestan ve Fideliovi, rozhodly definitivně o jeho angažmá.
Projděme si seznam titulů, které měly premiéry v prvních dvou sezonách, do nichž byl Viktor Kočí obsazen a jaké role v nich hrál. Získáme tím jasnou představu, jak se vyvíjelo jeho působení na naší, tehdy opravdu první operní scéně. V sezoně 1955-1956 to byl don Ottavio v Mozartově Donu Giovannim, Gounodův Faust a Janek v Janáčkově Věci Makropulos.
Poté následovali Kudrjáš v Krombholcově nastudování Janáčkovy Káti Kabanové, Jeník v Dvořákově opeře Král a uhlíř, Doktor ve Smrti kmotřička Rudolfa Karla a Bech Radslav v premiéře původní novinky Boleslava Vomáčky Boleslav I.
K tomu připočtěme role, které převzal ze stávajícího repertoáru (Lenskij v Evženu Oněginovi, Vévoda mantovský v Rigolettovi, Pinkerton v Madamě Butterfly, hrabě Almaviva v Rossiniho Lazebníku sevillském anebo Jeník ve Dvořákově opeře Šelma sedlák. Především se jednalo o Jeníka, kterého zpíval v bezmála stovce představení.
Z velké části to byly postavy, v nichž mohl uplatnit poezii v hlase i zpěvu, jak jej v jedné recenzi charakterizovala Jarmila Brožovská a svěží projev s mladistvým elánem, jak o něm napsal profesor Václav Holzknecht. S každou rolí se naplno sžil a věnoval jí maximum svého úsilí, a to i v pozdějších letech, když mu onemocnění zabránilo v interpretaci stěžejních úkolů. I ty nejmenší postavy a postavičky nesly pečeť projevu opravdového kumštýře, který operu a zvláště Národní divadlo miloval.
Nejen vzhledem k specifiku jeho pěveckého projevu, ale stejně tak vzhledem k jeho celkovému uměleckému a osobnostnímu naturelu, byla Viktoru Kočímu blízká česká operní tvorba. V mnoha reprízách zpíval a hrál Vítka v Daliborovi, setkal se znovu s Jarkem z Čertovy stěny a s nemenší péčí se věnoval i menším úkolům jako byl Skřivánek v Tajemství, v němž vystoupil v desítkách představení, hlas Žence za scénou v Libuši i drobná úložka zvoníka Jirky v Tajemství, v níž se, jestli se nemýlím, 7. června 1991 se s divadlem rozloučil.
K jeho parádním rolím patřil samozřejmě Jiří v Jakobínovi, ve Foersterově Jessice byl představitelem hlavní tenorové role Lorenza.
Specifický vztah měl Viktor Kočí k tvorbě Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Optimistického Kudrjáše vystřídal v další Krombholcově inscenaci Káti Kabanové tragicky rozpolcený Boris. Vypořádal se s ním stejně úspěšně a prokázal to i při známém zájezdu Opery Národního divadla do Edinburghu v létě 1964.
Byl rovněž představitelem titulního hrdiny ve Výletech páně Broučkových, rozkošný byl jeho Rechtor v Příhodách lišky Bystroušky, kterého později vystřídal hostinský Pásek. V poslední Janáčkově opeře Z mrtvého domu účinkoval v roli Mladého vězně.
Z postav v operách Bohuslava Martinů se musíme zmínit zejména o Michelovi v Juliettě, kterého považoval za jednu ze svých nejmilejších rolí.
Své komediální schopnost uplatnil v hraběti d’Albafioritovi v Mirandolině i v roli Přátelského důstojníka ve Veselohře na mostě. Diváci se s ním mohli setkat i v rolích strážce v Ariadně a Michelise v Řeckých pašijích.
Pěknou řádku rolí i roliček vytvořil Viktor Kočí v operách současných českých autorů. Byly to například postavy doktora Herzenstubeho v Jeremiášových Bratrech Karamazových, Rejska ve Fischerově operním zpracování Otčenáškovy prózy Romeo, Julie a tma, Aleše v Palečkovi Pavla Bořkovce anebo Jiřího v opeře Jarmila Burghausera Most. Účinkoval také v Baladě o lásce Jaroslava Doubravy, v Kašlíkově Silnici, Nepokořených Julia Kalaše, Pauerově Zuzaně Vojířové a Zdravém nemocném, Tkalcích Víta Nejedlého, Jiráskově Medvědovi či v opeře Ivana Jirka Návrat – Podivné dobrodružství Arthura Rowa.
Své hlasové přednosti mohl naplno uplatnit ve špičkových rolích italského repertoáru. O některých jsme se již zmínili, z těch dalších byl dlouholetým vynikajícím představitelem Rudolfa v La bohèmě a Cavaradossiho v Tosce. V posledních létech mnohokrát vystoupil v postavách Gastona v La traviatě a Borsy v Rigolettovi. Z mozartovských rolí si připomeňme ještě jeho Curzia ve Figarově svatbě, Ferranda v Così fan tutte (hrály se tehdy po názvem Ženy jsou ženy) a především Belmonta v Únosu ze serailu. Z postav ve francouzských operách to byl Dancairo v Carmen, Alfonso v Auberově Němé z Portici a Julien v Charpentierově Louise.
Skvělý byl jeho Jurodivý v Borisi Godunovovi, v Ohnivém andělu Sergeje Prokofjeva ztvárnil roli Lékaře a v Zásnubách v klášteře Dona Antonia, v operách Richarda Strausse roli Narrabotha v Salome, hraběte Elemera v Arabelle a Důstojníka v Ariadně na Naxu.
Se třemi zcela rozličnými úkoly se setkal v titulech z moderní evropské operní tvorby. Dar přirozené, nenásilné komiky uplatnil dobře v roli Gonzalva v Ravelově Španělské hodince a titulní roli v Brittenově Albertu Herringovi, o němž kritiky psali jako o ideálním představiteli této postavy, neméně působivě vytvořil zcela odlišný charakter Ondřeje v Bergově Vojckovi.
Hostoval v Nizozemí, Rumunsku a Finsku, v roce 1967 několik měsíců sklízel velký úspěch v Hamburku v titulní roli Lehárovy operety Carevič.
Hlas Viktora Kočího byl zaznamenán v rozhlasových i gramofonových nahrávkách. Věnoval se tak pedagogické činnosti. V tomto směru na něj rád a vděčně vzpomíná například dlouholetý tenorista a dnes dramaturg a režisér plzeňské opery, zanícený propagátor tohoto žánru, Zbyněk Brabec.
Viktor Kočí zemřel dne 9. srpna 2005 v Praze.
Foto archiv ND / Jaromír Svoboda
