Opera PLUS
  • Recenze
  • Rozhovory
  • Zprávy
  • Chystá se
  • Tanec
  • Inzerce
  • Operní panorama
  • Soutěže
  • Encyklopedie
  • O nás
  • Více
    • Album týdne
    • Čtenářský blog
    • Filmová Hudba
    • Klasika
    • Lifestyle
    • Osobnosti
    • Portréty
    • Postřehy
    • Publicistika
    • Seznamte se
    • Soudobá Hudba
    • Stará Hudba
    • Týden s Tancem
Reading: Jeden z vrcholných koncertů Pražského jara byl ten pod taktovkou Sira Antonia Pappana
Share
Opera PLUSOpera PLUS
Font ResizerAa
Hledat
Mobilní menu s elegantní animací
  • Recenze
  • Rozhovory
  • Zprávy
  • Chystá se
  • Tanec
  • Inzerce
  • Operní panorama
  • Soutěže
  • Encyklopedie
  • O nás
    • Album týdne
    • Čtenářský blog
    • Filmová Hudba
    • Lifestyle
    • Osobnosti
    • Portréty
    • Publicistika
    • Seznamte se
    • Soudobá Hudba
    • Stará Hudba
Přidejte se největší komunitě o klasické hudbě Přihlásit
Sleduj Nás
© Opera PLUS 2025 - Všechna práva vyhrazena
Hudba

Jeden z vrcholných koncertů Pražského jara byl ten pod taktovkou Sira Antonia Pappana

Ehlová Hana
Published: 29/05/2015
Share
5 Min Read
SHARE

Ačkoliv letošní ročník festivalu Pražské jaro není zdaleka u konce, lze již teď s jistotou říci, že čtvrteční koncert Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia 28. května 2015 bude označován za jeden z jeho vrcholů. Římské těleso pod vedením jednoho z nejuznávanějších operních dirigentů světa, Sira Antonia Pappana, se spolu se sólistou Janem Voglerem postaralo o zcela výjimečný hudební zážitek, na který návštěvníci Smetanovy síně Obecního domu budou jistě dlouho vzpomínat. Pokud bychom chtěli večer vystihnout jedním slovem, byla by to jistě bezprostřednost. Již samotný nástup orchestru na jeviště se nesl ve zvláštně odlehčeném duchu, kdy na každém z hráčů byla patrná uvolněnost. Stejně tak dirigent Pappano doslova vtrhl na pódium v úsměvem na tváři a téměř ihned po skončení uvítacího potlesku za plného soustředění zahájil první číslo programu, a to Verdiho předehru k opeře Síla osudu.Úvodní unisono žesťů zaznělo s velkou razancí, které však nechyběla velká kultivovanost zvuku a následný dramatický motiv ve smyčcích, v perfektně zvoleném tempu dokonale zobrazil neklid a tíseň plynoucí z tragického příběhu. Dirigent – bez taktovky – od samého počátku používal velmi energických gest, z nichž doslova čišel jeho zápal a obrovské nasazení, které jako by se přenášelo na celý orchestr.Bylo úžasné poslouchat nepřeberné množství drobných detailů především v oblasti dynamiky, která se pohybovala v obrovské škále; od nejjemnějšího piana příčných fléten v lyrické části, až po forte v samotném, precizně vystavěném závěru tutti orchestru, jež ale nikdy nepřekročilo únosnou mez. Vyzdvihnout je třeba také dirigentovu práci s tichem, kdy v přechodech mezi jednotlivými díly jakoby mírně „natahoval“ jednotlivé pauzy, což mělo za následek výrazný efekt, nutící posluchače k ještě soustředěnějšímu poslechu. To vše navíc jakoby probíhalo doslova v jednom tahu, který skončil až spolu s potleskem.

Nejinak tomu bylo u Čajkovského slavných Variací na rokokové téma pro violoncello a orchestr A dur op. 33, které přednesl německý violoncellista Jan Vogler.Jeho nástroj zněl velmi sytě a barevně především v nižších polohách. Zpočátku mírně ostrý zvuk výšek stejně jako menší intonační nejistoty v technicky obtížnějších místech první půlky skladby postupně zcela odezněly a vedle bezchybné souhry s doprovodem orchestru pak bylo třeba obdivovat především jemnost, s níž byla zahrána sedmá variace, pomalé Andanto sostenuto. Krásně vystavěné dlouhé fráze za doprovodu flétny, klarinetu a hoboje skvěle kontrastovaly s živou, závěrečnou variací, která podtrhla Voglerovo technické mistrovství. Neutichající potlesk publika potom sólista navíc odměnil přídavkem.Druhá polovina večera patřila Sibeliově Symfonii č. 2 D dur op. 43. Toto rozsáhlé dílo z roku 1901, které autor vytvořil během svého pobytu v Itálii, je plné pro Sibelia typických prudkých změn nálad a hlubších poloh, k nimž se postupem času vytvořila řada interpretací souvisejících především s představou zobrazení snah o osvobození se z ruské nadvlády. Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia všechny tyto kontrasty vykreslil naprosto dokonale.

Jednotlivé přechody byly vždy perfektně dynamicky odstupňovány a vyrovnány především ve zvuku, z nějž žádná z nástrojových skupin nijak nevyčnívala. Naopak, orchestr zněl po celou dobu tak neuvěřitelně kompaktně, až jsem chvílemi měla při poslechu pocit, že se nejedná o živý koncert, ale zvuk z nahrávky. Spolu se zápalem dirigenta, který ani na chvíli za celých 40 minut hudby nijak nepolevil, tak byl poslech doslova radostí, což vzhledem obrovskému aplausu nepochybně cítili všichni v sále.Přídavky v podobě Sibeliova Valse triste op. 44 no. 1, za nímž ještě následovalo Finale z Rossiniho předehry k Vilému Tellovi pak pouze umocnily silný zážitek z celého večera, pro nějž tentokrát výsledných sto procent není dostačujících.

Hodnocení autorky recenze: 100%

Pražské jaro 2015
Dirigent: Antonio Pappano
Jan Vogler (violoncello)
Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia
28. května 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
Giuseppe Verdi: Síla osudu – předehra
Petr Iljič Čajkovskij: Variace na rokokové téma A dur op. 33
Jean Sibelius: Symfonie č. 2 D dur op. 43 

www.festival.cz

Foto Ivan Malý

TAGGED:Antonio PappanoJan VoglerOrchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia ŘímPražské jaro
Share This Article
Facebook Email Print
Share
Previous Article Seznamte se: Ondřej Valenta
Next Article V Londýně byl tento týden představen nový klavír. Jeho značka? Barenboim
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Přihlášení
Upozornit na
guest
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Opera PLUSOpera PLUS
Sleduj Nás
© 2025 Opera PLUS
wpDiscuz
Vítejte zpět!

Přihlášení k účtu

Username or Email Address
Password

Zapomenuté heslo?

Not a member? Sign Up