aneb Čtyři hudební zastavení Pražských symfoniků na španělském turné
Aragonii střídá Kantábrie, ze Zaragozy se přesouváme autobusy o dalších 400 kilometrů severozápadním směrem do Santanderu na břehu Biskajského zálivu. S předposledním městem našeho turné tak završujeme přesun přes šíji španělského poloostrova od Středozemního moře k Atlantiku.

Orchestr na cestách: stočlenná expedice a klidně i 4 tuny nákladu
Orchestr na cestách, to není živelná karavana turistických nadšenců, ale profesionální logistická operace, měsíce promýšlená a vylaďovaná. Nástroje a hudebníci cestují zvlášť. Není to tak, že například kontrabasisté si k autobusu vedle kufru přitáhnou svůj nástroj a za pomoci řidiče ho s tvořivým zanícením autoturisty nacpou do přívěsu nebo nějaké nástavby jako při cyklistických či vodáckých zájezdech. S sebou si hudebníci do autobusu berou jen menší nástroje a pak ty opravdu cenné mistrovské – to se týká zejména smyčcových. Většina nástrojů se ale dopravuje v kamionu, uložená ve speciálních bednách. Třeba právě taková kontrabasová bedna má výšku přes 2 metry. Kromě nástrojů se v bednách přepravují i boty, fraky, noty, někdy pro jistotu i notové pulty. V místě koncertu se beden ujímají naši kustodi, rozmisťují je v zázemí, připravují pódium. A po koncertě naopak. V sále musejí být o několik hodin dříve než orchestr a končí hluboko v noci ve chvíli, kdy už ostatní dávno sedí na večeři nebo spí. Je to dřina hodná přístavních dělníků. Jede-li velké obsazení orchestru na delší zájezd, může takový náklad hravě dosáhnout i 4,5 tuny. Zkuste si spočítat, kolik ti dva maníci za jeden zájezd navzpírají. Mimochodem, znáte je, to jsou ti samí, co si pak uvážou kravatu a mezi skladbami přestavují pódium. Zasloužili by potlesk také. Toto naše turné obnáší 42 beden, jejichž celková váha činí 3295 kg a objem 28 kubických metrů.

I přesuny hudebníků se řídí přísnými pravidly. Existuje na to dokonce podrobný zájezdový řád. Definuje také, kolik hodin lze v autobuse v den koncertu přesunem strávit. Ale i bez něj je zájem orchestru, sólisty, dirigenta, managementu i hostitelské agentury stejný: až nastane večer, rozsvítí se pódium a do potlesku nastupuje vyžehlený, naleštěný, soustředěný orchestr, aby publikum i v tomto sále uvedl do extáze.
Španělské měření času
Hned první přejezd z Madridu do Castellónu je delší, domlouváme se proto na přestávce. Odjezd za 40 minut. Za 40 minut všichni stojí u zamčených autobusů. Po dalších 20 minutách řidiče nacházíme. Právě dokončili svůj lehký oběd, a tak odjíždíme.
Manažerka orchestru Tereza Kramplová se během jiného přejezdu se španělským řidičem domlouvá, kdy udělat přestávku. Jsme na dálnici. „Za 10 minut bude perfektní místo, naznačuje.“ A skutečně, už za 45 minut u toho motorestu zastavujeme.
Ale nemylte se. Naši řidiči jsou vždy usměvaví, ochotní, pomáhají s kufry, nic není problém. S těmi časy také už není žádná potíž. Registrovali jsme i jejich první anglická slova: thank you a Tereza.
Ivan Ženatý je lachtan
Možná to mají všechny vnitrozemské národy stejné, rozechvění, když se blíží oceán, když začínáte cítit jeho vůni. Asi 100 kilometrů před Santanderem jsme se vynořili z hor a spatřili Atlantik. Čtyřicet lidí v autobuse slastně vzdychlo. Dalších čtyřicet lidí v našem druhém autobuse nepochybně také.
Ivan Ženatý je sólový hráč, psychicky vyzbrojen jít ještě dál. Atlantik ho přitahuje tak, že se šel po příjezdu do Santanderu vykoupat. Bylo 7 stupňů, tak proč ne. Doprovodil ho ještě Miloš Havlík, vedoucí skupiny druhých houslí. Ten už se koupal i na Aljašce. Oba vypadali posléze náramně osvěženi, jen měli obavy z velkých vln, které je táhly od břehu. To nakonec potvrdil i Pavel Peřina, vedoucí skupiny viol a jinak také námořník, který na jachtě obeplul svět: „Vlny a počasí v Biskajském zálivu jsou proslule zrádné.“ Připojil pak historku o jiném mořeplavci s katamaránem, který se právě odtud vydal na moře. Za dvě hodiny byl zpět v hospůdce, kde seděl před vyplutím, když neuspěl proti vlnám a větru. Majitel hospody mu vysekl poklonu, „čekal jsem tě za hodinu“, řekl.
Po cestovním dnu koncert třetí: Santander
Magie oceánu pro vnitrozemský národ je jedna věc. Že náš hotel je blíž oceánu než k Palacio Festivales Cantabria, je věc druhá. Obě jdou stranou, když přichází na řadu koncert.

Příjezd Pražských symfoniků je tu inzerován jako událost už druhý měsíc. Vezměte v potaz, že jsme ve městě s necelými 200 tisíci obyvateli, koncert takového rozměru se tu koná jen několikrát do roka.

Ve zcela naplněném sále vidíme i pár dětí a zíráme, jak zvládnou i Sibelia.
Program hrajeme stejný jako v Zaragoze (Smetana, Brahms, Sibelius). Dirigent Heiko Mathias Förster má rozšafnější gesta než jindy, Ivan Ženatý je opět tím koncentrovaným houslistou, jak ho známe vždy, a oceán jako by mu opravdu dodal ještě další energii, orchestr je bezchybný.
Po koncertě sedíme ještě dlouho do noci s paní Sanzovou, agentkou, která nás ve Španělsku již desítky let zastupuje. I ona je spokojená, jinak bychom nemluvili o tom, kdy se sem FOK zase vrátí.

Tak zítra Logroňo.
Ze Santanderu exkluzivně pro Operu Plus Daniel Sobotka
Autor je ředitelem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK
Foto FOK