Samozřejmě, že se vždy ozývají otázky po oprávněnosti uvádění první verze díla, které bylo později autorem „dopracováno“ do jím schválené podoby, ale sama vím, nakolik překvapivé může být odkrytí dodatečných oprav a z toho plynoucí rekonstrukce původního stavu díla. Podobné překvapení jsme zažili v Janáčkově divadle v Brně před deseti lety při koprodukci s Royal Opera House, Covent Garden London na první verzi opery Bohuslava Martinů Řecké pašije (The Greek Passion). Martinů Pašije zkomponoval na anglický text s postavou Komentátora a vytvořil progresivnější hudebně dramatický tvar, než jaký vtiskl pozdější běžně hrané druhé verzi, již uzavřel do konzervativnější, tradicionalističtější operní formy.
V každém případě můžeme interpretaci původní podoby Janáčkovy Glagolské mše, která měla premiéru 5. prosince 1927, označit jako jednoznačně přínosný dramaturgický nápad. V rámci festivalu Janáček Brno provedli dílo navíc v tomtéž sále brněnského Stadionu (dnes Kulturní centrum Stadion Babylon) „titíž“ interpreti jako před těmi mnoha desítkami let – tedy orchestr a sbor Janáčkovy opery Národního divadla v Brně (sbormistr Josef Pančík) spolu s Brněnským filharmonickým sborem Beseda brněnská a s varhaníkem Petrem Kolařem pod taktovkou dirigenta Jaroslava Kyzlinka.
Patřím k pamětníkům doby, kdy se brněnské symfonické koncerty odbývaly právě tady na Stadionu, než byly přesunuty do nového Janáčkova divadla (otevřeno 1965).
V současnosti je sál pohledně rekonstruován, avšak prostorové dispozice zůstaly stejné: vstup na pódium jen jedněmi úzkými dveřmi, takže alespoň dirigent a sólisté přicházeli na jeviště po schůdcích z hlediště. Pódium muselo být rozšířeno, aby se na ně vešel velký více než stočlenný sbor a orchestr včetně tři souprav tympánů, na jejichž zvuku si skladatel v první verzi Glagolské mše po právu zakládal a jichž se po světové premiéře svého díla vzdal.
O pozadí této koncertní události jsem se hodně dozvěděla od dramaturga festivalu pana Jiřího Zahrádky, který se už leta soustavně zabývá kritickými vydáními děl Leoše Janáčka. Velkou výhodou zdejšího koncertního sálu jsou varhany Wilhelma Sauera z roku 1885, které byly do Brna převezeny z Prahy po přeměně Rudolfina na poslaneckou sněmovnu v roce 1925. Za všech výše uvedených okolností bylo pokušení uvést první verzi Janáčkova vzácného díla právě tady naštěstí natolik silné, že k mimořádné historické události na konci listopadu opravdu došlo. Osudy Glagolské mše, složené Leošem Janáčkem na staroslověnský text, inspirovaly Jiřího Zahrádku k pokusu detailně odkrýt původní podobu skladby, která, jak se při jejím provedení ukázalo, byla daleko syrovější, vášnivější, instrumentačně zajímavější a jaksi janáčkovsky dravější než později autorizovaná „učesanější“ verze, v níž se Glagolská mše běžně hraje. Verze označená jako „září 1927“ má už v tuto chvíli za sebou také svou vlastní interpretační tradici. Poprvé ji uvedl dirigent Jiří Bělohlávek na zahájení letního hudebního festivalu BBC Proms s BBC Symphony Orchestra v Londýně před třemi lety a nedávno také vyšla na CD v Supraphonu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a s Pražským filharmonickým sborem za řízení Tomáše Netopila.
Slavnostní zakončení festivalu Janáček Brno 30. listopadu 2014 bylo pečlivě připraveno a ukázalo se, že také pro dirigenta Jaroslava Kyzlinka, který má za sebou bohatou sbormistrovskou praxi, byla původní podoba Glagolské mše jako stvořená.
Dovoluji si kacířsky tvrdit, že dílo mimořádně dravé a strhující ve své nespoutanosti v dirigentovi potencovalo jeho pochopení pro janáčkovskou poetiku a že je dokázal interpretovat přesvědčivěji, dramatičtěji, výbušněji a kompaktněji než kteroukoli z operních inscenací, jejichž provedení jsem byla přítomna. Všichni členové krásně znějícího pěveckého kvarteta – sopranistka Maria Kobielska, tenorista Michal Lehotský, mezzosopranistka Magdalena Kožená a basista Gustáv Beláček – prošli školením profesorky Evy Blahové, která koncem tohoto kalendářního roku předá svůj úřad šéfky Janáčkovy opery Národního divadla v Brně do rukou režiséra Jiřího Heřmana.+++
===Sbor zněl v podobě, kterou mu vtiskl jeho dlouholetý sbormistr Josef Pančík – je mimořádný v krásně sladěné barevnosti hlasů, v propracování dynamiky a ve schopnosti interpretovat skladbu s velkou dramatickou naléhavostí. Orchestr hrál báječně a velké varhany se až neuvěřitelně dokonale zvukově propojily s ostatními interprety. Průběhem večera, jehož součástí bylo v první polovině koncertu také Janáčkovo Věčné evangelium, jsme byli překvapeni všichni – interpreti i posluchači. Večer se stal jedním ze zcela výjimečných zážitků, kdy všichni zúčastnění pocítí něco, co je potkává málokdy. Podlehnou kouzlu živě vnímané, nádherné, až živočišně a nezkroceně proudící hudby. Finis coronat opus. Tento závěrečný večer báječně korunoval dílo, jímž byl: letošní festival Janáček Brno.
Hodnocení autorky recenze: 100 %
Festival Janáček Brno 2014
Slavnostní závěr festivalu
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Maria Kobielska (soprán)
Magdalena Kožená (alt)
Michal Lehotský (tenor)
Gustáv Beláček (bas)
Lenka Koplová (houslové sólo)
Petr Kolař (varhany)
Sbormistr: Josef Pančík
Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno
Sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno
Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská
29. listopadu 2014 Stadion Kounicova Brno
program:
Leoš Janáček:
– Věčné evangelium
– Con moto
– Adagio
– Con moto
– Andante
– Glagolská mše (verze září 1927 – editor Jiří Zahrádka)
– Intrada
– Úvod
– Gospodi pomiluj
– Slava
– Věruju
– Svet
– Agneče Božij
– Varhany solo
– Intrada
Foto archiv, Mathias Bothor
