Přestože Jiří a Otto Bubeníčkovi plánují v této či příští sezoně pomalu opouštět taneční soubory, kde léta aktivně působili, svoji budoucnost jinak než spojenou s tancem nevidí. Dále budou působit ve svém souboru Les Ballets Bubeníček, pro nějž bude Jiří skládat choreografie a Otto vytvářet scénografii, případně komponovat hudbu. Oba bratři v příštím roce vystoupí několikrát též v České republice a možná se do vlasti vrátí i na delší dobu – jsou totiž vážnými kandidáty na vedení Baletu Národního divadla. Světově proslavená dvojčata Bubeníčkovi oslaví už příští úterý, 7. října svoje čtyřicáté narozeniny. Ač patří k nejlepším českým tanečníkům, známější jsou spíše v zahraničí, kde tráví většinu svého profesního života.
„Lidé nás vnímají jako dvojčata, ale každý jsme jiný charakter a jiným způsobem tancujeme,“ říkají bratři sami o sobě. Otto je elegantnější, lyričtější i vášnivější a paradoxně větší srandista. Jiří pak zase temperamentnější a dravější. Bubeníčkovi jsou laureáty řady cen, mají za sebou četná hostování na prestižních divadelních scénách, účasti na galakoncertech a mezinárodních festivalech od Mnichova přes Vídeň, Petrohrad, Tokio až po Austrálii.
Bubeníčkovi pocházejí ze staré české cirkusové rodiny, narodili se v polském Lubinu, kde jejich rodiče byli zrovna na turné s cirkusem Humberto. Předpokládalo se proto, že chlapci zachovají rodinnou artistickou tradici – jako malí jezdili na jednokolce, chodili po rukou nebo žonglovali. Když jim ale bylo jedenáct, přišel zlom. Učitelka tance rozpoznala jejich pohybový talent a doporučila Jiřího a Ottu ke studiu na pražské Taneční konzervatoři. Oba nakonec nastoupili hned do druhého ročníku.
Dalším milníkem pro oba bratry byla soutěž v Lausanne, kde je oslovil slavný John Neumeier a nabídl jim studium na baletní škole v Hamburku. Jiří a Otto ale tehdy odmítli. Po absolutoriu na konzervatoři však Bubeníčkovi už do vyhlášeného Neumeierova souboru zamířili a jejich kariéra tím nabrala raketový vzestup.
V roce 1997 se stali v Hamburského baletu prvními sólisty. Jako dvojčata, která jsou prakticky k nerozeznání, často alternovali ve stejných rolích nebo se vhodně doplňovali. V jednom z představení například Jiří tančil schizofrenního krále, Otto byl jeho stínem. Slavná je i choreografie Clauda Brumachona s názvem Les Indomptés (Nezkrocení) – duet, v němž bratři ve vysoké rychlosti tančí zrcadlově přesně, jeden je jakoby odrazem toho druhého. Obě těla svádějí neustálý boj mezi potřebou toho druhého a touhou po vlastní identitě.
Umění obou bratrů opěvují diváci i kritika. Jiří byl princem v Šípkové Růžence, Otto v Popelce nebo Louskáčkovi. Jiřímu napsal Neumeier přímo na tělo roli legendárního tanečníka Nižinského ve stejnojmenném baletu, Nižinského i Zlatého sluhu v této choreografii ale ztvárnil i jeho bratr. Bubeníčkovi mimo jiné zazářili v dílech Forsytha, Balanchina, Kyliána, Eka, Dawsona, Duata či Fokina.
U Jiřího ale nakonec zvítězila touha po změně, a tak z Hamburku v roce 2006 odešel do drážďanského baletu Semperoper, kde působí také na pozici prvního sólisty, ale též vytváří choreografie. V mezinárodních soutěžích zabodovaly například jeho choreografie Made on Earth (Vytvořeno na Zemi, Ze Země) či Prisoners of Feelings. V roce 2002 získal Jiří prestižní cenu Benois de la Danse – čili tanečního Oscara, kterého uděluje Mezinárodní svaz choreografů. Porotu zaujal rolí Armanda v Dámě s kaméliemi.
Také okruh umělecké činnosti Otty je velmi široký, věnuje se komponování hudby, navrhování kostýmů a scénografii. V roce 2006 debutoval jako režisér s krátkým filmem Nocturnal Ecstasy, pro nějž vytvořil partituru a byl také hercem a vedoucím střihu. Působí též jako pedagog v mistrovských baletních kurzech.
Oba bratři mají za sebou mnohá ocenění i četná hostování na prestižních scénách. Podobně jako primabalerína Daria Klimentová, která se také proslavila v zahraničí a letos ohlásila konec aktivní kariéry, i Bubeníčkové špičkově tančí i ve věku, kdy mnozí tanečníci odcházejí „do penze“.
„Člověk bohužel nemůže tuto profesi dělat do konce života. Tanec na profesionální úrovni je velice náročný, a to hlavně fyzicky. Já jsem se rozhodl, že se v listopadu 2016 rozloučím se Semperoper baletním souborem a s drážďanským publikem hlavní rolí rytíře Des Grieux v baletu Manon od Kennetha MacMillana,“ rozhodl se Jiří Bubeníček. „I když něco bude končit a člověk z toho může být smutný, něco nového naopak začíná. Už dnes mám nabídky na nové kreace, choreografie až do roku 2017.“
Otto plánuje v hamburském souboru skončit již tuto sezonu. „Ale ne z fyzických důvodů. Chceme s Jiřím tancovat, choreografovat, vytvářet svoje věci, nové balety, soustředit se na Les Ballets Bubeníček a cestovat po světě,“ říká temperamentnější dvojče.
„Tento týden mě čeká Romeo, mám dvě představení. Poté hostujeme třikrát v Paříži s večerem Williama Forsytha, který s námi teď několik týdnů i zkoušel. V listopadu tančím Josefa v Legendě o Josefovi, novém baletu od choreografa Stijna Celise, který pro mne postavil. Je to velice náročná role, jsem na jevišti bez jediné přestávky či odpočinku v zákulisí,“ popisuje náročnou, ale milovanou profesi Jiří. V listopadu má před sebou v newyorské Carnegie Hall premiéru své choreografie, kterou připravil pro hvězdu Pařížské opery Hervého Moreaua. „A v prosinci samozřejmě Louskáček,“ doplňuje titul, bez něhož se neobejde většina souborů s klasickým repertoárem. Následuje Dortmund, kde bude až do začátku února připravovat premiéru svého baletu Piano. „Bratr mi opět navrhl scénografii, tak se těším na naší další uměleckou spolupráci,“ uvedl Jiří.
V Česku budou v červenci Jiří a Otto Bubeníčkovi hostovat se souborem Les Ballets Bubeníček v Novém divadle v Plzni. „Oslovil nás Petr Forman, jeden z organizátorů projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Máme za sebou krásné open-air večery na zámku Velké Losiny a na hradě Šternberk, momentálně hledáme lokalitu pro další podobnou akci,“ popisují tanečníci své plány pro české publikum.
Zda by mohli bratři Bubeníčkové vystřídat na pozici šéfa Baletu Národního divadla Petra Zusku, který soubor povede do poloviny roku 2017, zatím není zřejmé. Mluví se také o Klimentové nebo Filipu Barankiewiczovi. Ředitel Národního divadla Jan Burian pravděpodobně vypíše na místo konkurz, může ho ale obsadit i bez něj. „S panem Burianem jsme se sešli už mnohokrát. Zájem samozřejmě máme. Za jednadvacet let kariéry jsme pracovali snad s každým světovým choreografem, procestovali jsme celý svět, tančili na každé světové scéně a získali mnoho velice důležitých kontaktů, které bychom chtěli předat naší mladé talentované generaci,“ říká Jiří Bubeníček.
A co slavným bratrům tanec dal, či vzal? „Tanec mi nikdy nic nevzal! Tanec musí mít člověk rád! Tanec mi dává duševní spokojenost, radost a pocit osvícení,“ říká Otto. A Jiří dodává: „Dal mi svobodu. Jsem, čím jsem.“
Foto Rebecca Hoppe
