Byl malým mužem velkých činů, věrozvěstem meziválečné umělecké avantgardy, ale po únoru 1948 také „plukovníkem“ ve službách strany. Emil František Burian, který zemřel před padesáti pěti lety, 9. srpna 1959, ovlivnil české divadlo jako málokdo. Tento básník, publicista, zpěvák, herec, hudební skladatel, dramaturg a režisér také vychoval celou generaci herců.
Pocházel z umělecké rodiny a jeho tvůrčí fantazie byla bezbřehá. Nejvíce se realizoval ve vlastním Divadle D 34 v předvečer druhé světové války. Jeho novátorské inscenace se brzy staly pojmem, z „Déčka“ se stal kulturní stánek. Brechtova Žebrácká opera, Nezvalova Manon Lescaut, řada Burianových provokujících dramatizací slavných děl (například Hamlet) – na ty se chodilo v hojném počtu. Burian se podílel na všem od scénáře a režie až po scénu a hudbu, kolektivu herců šéfoval despoticky, nekompromisně.
V roce 1941 byl zatčen a zbytek války prožil v koncentračních táborech – v Terezíně, Dachau a nakonec v Neuengamme. V květnu 1945 se mu za dramatických okolností podařilo zachránit se z lodi Cap Arcona po útoku britského Královského letectva Royal Air Force.
Po válce založil ještě Divadlo D 46 a D 47, mimo těchto divadel řídil ještě tři brněnské scény a karlínskou operetu, které byly sdruženy do Družstva divadla práce.
Rovněž napsal stovky článků do novin a pro rozhlas, studoval architekturu nebo také teorii folklóru.
Foto archiv
