Nebojím se říci, že s milánskou Scalou a Metropolitní operou v New Yorku patří Teatro Colón do trojice nejslavnějších operních domů světa. Je ojedinělé svou velikostí a odpovídající rovněž velikosti města Buenos Aires. Rovněž směřuje svojí zadní částí do nejširší městské třídy na světě, do Avenidy 9. Julio. 
Původní Teatro Colón s hledištěm pro dva a půl tisíce diváků se nacházelo v nejreprezentativnější části centra města na náměstí Plazza de Mayo. Autorem jeho projektu byl inženýr Carlos E. Pelegrini (syn pozdějšího argentinského prezidenta). Své vchody otevřelo návštěvníkům v roce 1857 Verdiho Traviatou. Buenos Aires se v tehdejší době velmi rozvíjelo a vznikl požadavek na divadlo větší. To původní po jednatřiceti letech dosloužilo a projekt nového divadla byl zadán vítězi zakázky italskému architektovi Francescu Tamburinimu. Budova měla být zprovozněna za třicet měsíců a otevřena k čtyřstému výročí objevení Ameriky 12. října 1892, nakonec byla později zbořena. Jenže osud zasáhl tím, že Tamburini zemřel. Práci po něm převzal další Ital Victor Meano, leč ten byl roku 1904 úkladně zavražděn. Třetím, který pak stavbu dokončil, byl architekt z Belgie, Jules Durmal. Díky těmto všem okolnostem se stavba protáhla na neuvěřitelných osmnáct let. Těmito neustálými změnami ovšem utrpěla určitou slohovou nesourodostí jeho architektonická kvalita. +++
===Frontální vstupní část směřuje do rozsáhlého náměstí Lavalle tvořeného pěkným parkem se stromy. Divadelní budova má půdorys obdélníku o ploše více než osm tisíc metrů čtverečních. Je velmi pozoruhodné, že stavba nezaznamenala od svého otevření nijakých viditelných změn nebo přestaveb, pochopitelně mimo technických zařízení. Byly pouze vybudovány prostory v podzemí a v roce 1960 veliký několikapatrový podzemní komplex zasahující pod polovinu široké Avenidy 9. Julio. Zde jsou sklady dekorací a kostýmů, malírny a další zařízení související s divadelním provozem. Tady také jsou baletní a sborové sály. Sklady obsahují osmdesát tisíc kompletních kostýmů, čtyřicet pět tisíc párů bot nebo třicet pět tisíc paruk.
Rozsáhlá a uvnitř velmi prostorná budova byla postavena ve slohu italské neorenesance, ale je zde patrný jak francouzský šarm a rozmanitost, tak německá preciznost. Stavba se skládá z kompaktní části jevištní a hledištní v konstantní výši a překrytou jednolitou sedlovou střechou. Na tento komplex pak navazuje o málo užší a nižší rozsáhlý vstupní trakt, který skrývá prostorný vstupní vestibul s rozsáhlým schodištěm, konstrukčně podobný pařížské Garniérově opeře. Fasády jsou zdobeny reliéfy a skulpturami Luigiho Trinehera. V úrovni ulice jsou obě části propojeny přes celou šířku budovy tunelem vedoucím z ulice Tucumán do ulice pojmenované po Arturu Toscaninim, který v divadle dirigoval. Toto propojení dříve sloužilo kočárům a později automobilům s návštěvníky k pohodlnému vjezdu do budovy. Dnes je tento prostor vyhrazen návštěvníkům, jsou zde vstupy do pokladen, kavárny, obchod s upomínkovými předměty i knihami, vztahujícími se k divadlu. +++
===V přízemní vstupního traktu se vlevo vyjímá socha krásné dívky představující tanec. Je dílem Henryho Luise Cordiéra. Na opačné straně nás pak upoutá skulptura Markétky od německého sochaře Maxe Beznera. V další části prostor se nachází knihovna a také divadelní muzeum, kde můžeme vidět třeba vzácné exempláře houslí od Guarneriho nebo Stradivariho. Pozornosti neunikne také velký, do podrobností propracovaný model divadla. Stěny a sloupy jsou jak z dovezeného načervenalého veronského, tak i z nažloutlého sienského mramoru. Širokým schodištěm zářícím bílým carrarským mramorem vystoupáme do patra v úrovni prvního pořadí. Zde se nachází přes celou šířku budovy umístěný Zlatý sál (salon Dorado), který upoutá mimo jiné řadou krásných antických sloupů. V něm můžeme obdivovat nejen francouzský nábytek a německý porcelán, ale také krásnou stropní fresku, kterou namaloval místní umělec, malíř Marcel Jambon, jinak také autor původní výzdoby stropu hlediště. +++
===Paralelně s hlavním foyerem přes schodištní prostor se nachází galerie zdobená bustami Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera, Giuseppe Verdiho a dále Mozarta, Belliniho, Gounoda a Rossiniho. Ve stejném patře si můžeme prohlédnout také komorně laděný bílý salon. Zajímavé jsou okenní vitráže, které tvoří i stropní kupoli nad schodištním prostorem, galerií a na dalších místech. Byly vytvořeny v Paříži na základě návrhů M. Friedera. Z galerie se potom dostaneme do některé z lóží prvního pořadí a necháme se unést pohledem do velikého, bohatě zdobeného hlediště o pěti pořadích. Je zde 2487 sedadel a 1000 míst k stání ve třech pořadích. V přízemí (Plateas) je 630 míst ve dvaceti dvou řadách. Mezi nimi je tolik místa, že nemusíte vstávat ze sedadla, když chce někdo projít. 133 lóží je rozmístěno v přízemí, prvním, druhém a v části třetího pořadí, zvaném Causuela. V tomto pořadí jsou již blíže ke středu rozmístěna sedadla balkonu a po stranách místa k stání pouze pro ženy. O patro výše, v pořadí zvaném Tertulia jsou kromě sedadel místa k stání pro mužskou populaci. A ještě výše je galerie (Galería Alta) o třech řadách sedadel a za ní pak opět místa k stání, která jsou již pro obojí pohlaví. Ke všem třem galeriím jsou zvenku separátní vchody se schodišti, které mají patřičné oficiální názvy Entrada Libertad, Entrada Toscanini, Entrada Tucumán. Jednou z největších atrakcí je nádherně malovaný strop. Hodně mi to připomínalo Chagallův strop v Pařížské Garniérově opeře.+++
=== Samozřejmě divadlo bylo otevřeno s původní malbou Marcela Jambona, který již své umění ukázal ve velkém foyeru. V roce 1936 dosahovaly teploty v Buenos Aires neuvěřitelných čtyřiceti stupňů. V divadle se pořádal karneval a tak někdo vymyslel snížení teploty tím způsobem, že se na strop připevní pásy ledu. Za několik dní byla malba rozmočena a bohužel kompletně zničena. Přesně po třiceti letech byla na základě vládní objednávky nahrazena tou současnou, nicméně fantastickou, od významného argentinského malíře Raúla Soldiho. Uprostřed jeho kruhového obrazu znázorňujícího interakce pantomimy, herců, skřetů, tanečníků a hudebníků –- celkem jednapadesát figur – se nachází skvostný bronzový lustr o průměru sedmi metrů a váze pěti tun. Jeho sedm set žárovek bohatě osvětluje nejen Soldiho malířské dílo, ale také celé hlediště. Rozsáhlé orchestřiště pojme až sto dvacet hudebníků. Za vínově rudou nařasenou látkovou oponou a malovanou sufitou se rozprostírá jedno z největších operních jevišť o rozměrech 35 x 35 metrů s točnou o průměru přes dvacet metrů. Jeviště je vybaveno kruhovým horizontem, tak zvanou cykloramou o ploše 1350 metrů čtverečních. Boční nebo zadní jeviště v této klasické budově nejsou.
O architektuře a vybavení divadla by bylo možné vyprávět mnoho. Vynikající je to, že se denně provádějí exkurze celým divadlem včetně pomocných podzemních prostor. Samozřejmě nejlepší obraz a patřičné nasátí atmosféry je možné při návštěvě operního, baletního nebo koncertního představení. Zde se také nejlépe potvrdí akustika sálu, která je všeobecně vynikající, ale závisí přece jenom od místa, kde sedíte. Mohu to osobně potvrdit z několika mých návštěv představení během posledních let.
Zde bych připomenul příhodu z mé první návštěvy zdejšího divadla před osmi lety. Bylo to představení Verdiho Sicilských nešpor. Tiskové oddělení Colónu mi tehdy dalo exkluzivní lístek do lóže v prvním pořadí. Zde jsou ty nejprostornější a nejluxusnější. Když jsem ukázal prvnímu biletáři svůj lístek, ten mne velmi uctivě přivedl k dalšímu, který mne vyvezl do prvního patra. Opět jsem byl předán, tentokráte poslednímu, který mne uvedl do lóže. Byla skoro u středu, velká a osmimístná. Zatím v ní seděl jeden velmi elegantně oblečený hodně starý pán. Když jsem se ho zeptal, kam si mohu sednout, protože jsem na vstupence neměl číslo sedadla, odpověděl perfektní angličtinou, že je to jedno. Do začátku již nikdo další nepřišel. Světla zhasla, otevřela se scéna a při sboru francouzských vojáků začali turisté přítomní v hledišti cvakat fotoaparáty, dokonce s bleskem. Osmělil jsem se tady také a spustil závěrku (zásadně nepoužívám blesk). Starý pán mi rukou sevřel rameno a zasyčel „No“. V pauze jsem si přesedl na volné místo v přízemí.
Umělecký život této prestižní scény byl samozřejmě velmi pestrý. Je zajímavé zabloudit do archivu divadla a sledovat přehled všech představení a jejich představitelů, která jsou zdokumentována od otevření divadla roku 1908 až do současnosti. Potěší i to, že jsou zde uvedena i jména českých umělců, samozřejmě až od šedesátých let minulého století. Připomeňme si jména jako Caruso, Schipa, Pertille, Gigli, Tagliavini, Del Monaco, z mladších pak samozřejmě Kraus, Pavarotti, Domingo, Carreras, Cura, Vargas a také Nilsson, Rysanek, Caballé, Behrens, Freni, Fleming, Voigt a mnoho jiných. Svoji taktovku ve zdejším sále pozvedl Arturo Toscanini (má na fasádě divadla pamětní desku), který zde v roce 1912 dirigoval patnáct různých titulů.
Později to byli namátkou Karl Böhm, Francesco Molinari-Pradelli, Georges Prétre, Daniel Barenboim a další.
Počet premiér v tehdejší době byl větší než dnes. V roce 1909 bylo stagionovým způsobem uvedeno devatenáct titulů, roku 1936 dokonce dvacet sedm. Po válce roku 1950 to bylo šestnáct představení. Jedná se o operní představení, kde nejsou zahrnuty balety. V letošní sezoně, jíž se španělsky říká Temporada, uvádí opera devět titulů. Balet pak uvede osm produkcí. Navíc se dávají symfonické koncerty. Stálý operní soubor, orchestr a také balet byly ustaveny roku 1935. V roce 1954 byl ustaven stálý soubor sólistů, což samozřejmě nebránilo hostování cizích umělců. V divadle je zaměstnán stálý orchestr, skoro stočlenný sbor a baletní soubor, který má okolo sta tanečníků včetně sólistů. Ohledně zdejšího baletu musím zmínit i velmi smutnou událost z podzimu roku 1971. Tehdy při letecké nehodě těsně po startu z druhého buenosaireského letiště Jorge Newberyho, které se nachází prakticky ve městě na břehu zálivu La Plata, zahynulo při leteckém neštěstí devět čelních sólistů zdejšího baletního souboru. Mezi nimi byli také první sólista José Neglia a primabalerína Norma Fontenla, která měla zanedlouho vystoupit i v Praze. Umělci jeli hostovat až na jih Patagonie, kde měli vystoupit v Teatro Verdi ve městě Trelaw. Nicméně toto slavné divadlo většinou prožívalo ty světlejší okamžiky a dávalo hodně radosti svým divákům.
Foto Pavel Horník a jeho archiv
