Zápisník Jindřicha Bálka (37)
Tak se může ptát každý, komu se nechce přelom roku trávit s alkoholem, petardami, ohňostrojem a stále úpadkovější televizí. Skoro jakýkoli koncert je v tyto dny lepší než běžná lidová veselice.
Už několikátým rokem má svůj silvestrovský koncert Collegium 1704 s Václavem Luksem – a uvádí na něm některé z těch radostnějších oratorních děl: Bachovo Vánoční oratorium, Händelova Mesiáše a letos Mozartovu Mši c-moll. „Někteří nás od toho záměru zrazovali, proč prý chceme na Silvestra hrát duchovní skladby – ale zájem publika nás až překvapil,“ řekl v té souvislosti Luks. Poslední den v roce má atmosféru, kterou je zkrátka dobré úplně nezabít. A pokud má Collegium 1704 své publikum, které si i tento den rádo dopřeje přátelské setkání spojené s hudbou, je to skvělá zpráva. Je to zatím krátká tradice, ale rozhodně vydařená.
Jinak těch tradičních akcí u nás zas tak mnoho není. Česká filharmonie zkouší každý rok trochu něco jiného – a letos logicky zvolila galakoncert k zahájení Roku české hudby. A programový mix sympaticky připomínal Last Night of Proms, kde se hrají kratší a lehčí kusy, ale poměrně originálně vybírané. A zdaleka ne všechny musí mít estrádní charakter, takže i úvod ze Sukovy Pohádky nebo část ze Suity k Lišce Bystroušce takovému programu sluší.
Velmi vítám příležitost hrát na Nový rok Slovanské tance, jak to letos opět měl v programu Orchestr FOK. Populární Dvořákův cyklus klade ale velké nároky na orchestr a zkouškovou přípravu – i když se to možná nezdá – a nejsem si jist, jestli zrovna na Nový rok těm nárokům naše orchestry rády dostojí. Škoda, protože kompletní Slovanské tance jsou parádním programem, který by měl zaznívat v plném lesku. V takovém, v jakém dovede Vídeň pečovat o Johanna Strausse, kterého rovněž není snadné zahrát s lehkostí a šarmem.
Novoroční koncert s velkým N se samozřejmě koná ve Vídni. Pravda, podobně jako zdejší ples v opeře má vždy své kritiky, ale jeho hudební lesk člověka pokaždé dostane. Je prostě dobré zapomenout na české obrozenecké předsudky proti operetě a vídeňské zábavné hudbě, a zaposlouchat se do vtipu a nápaditosti, kterou má většina uváděných skladeb dynastie Straussů, samozřejmě v čele s Johannem mladším. Je to ve svém žánru absolutně vrcholná hudba. Z našich známých dirigentů měl autenticky rád Vídeň zřejmě jen Václav Neumann – dočkal se tam několika úspěchů i prestižních pozvání – ale také se s Českou filharmonií občas pustil do známých operetních předeher. Několik jich také nahrál a doporučuji si to poslechnout a porovnat s některým z těch vídeňských koncertů – není to prostě jen tak zahrát tuto na první poslech lehkou operetku se vším, co jí náleží. Dodejme, že německá divadla, a letos také ČT art, hrávají na Silvestra Netopýra – hudebně zřejmě nejparádnější operetu vůbec. Je v ní více dobré muziky než v leckterém „vážně míněném“ operním díle.
Je na druhou stranu škoda, že se z vídeňského Novoročního koncertu stala tak drahá společenská událost. Dlouhé roky dirigoval koncerty Willy Boskovsky v jakési rodinné atmosféře a rozuměl bych všem, kteří na to s nostalgií vzpomínají. Pak v roce 1987 dirigoval tento koncert jedinkrát Herbert von Karajan a propůjčil mu takovou atmosféru a úroveň, že si od té doby předávají štafetu jen ti nejslavnější dirigenti. Ta řada, počínající památným Karajanem a po něm Kleiberem a Abbadem přes Mutiho, Mehtu až třeba po letošního Barenboima, je prostě imponující – a koncerty lze s potěšením poslouchat i z několik let starých nahrávek. A to i přesto, že se každý rok najde někdo z kritiků, který napíše, jak to letos bylo stejně nudné jako vždycky.
Daniel Barenboim letos dirigoval tento koncert teprve podruhé a krom závěrečného Radeckého pochodu dělal méně vtípků než minule. Bylo znát jednak to, že se plně soustředí na kvalitu provedení – ale dalo se přitom myslet i na to, že na Blízkém východě, tedy v těch částech světa, pro které se Barenboim dlouhodobě angažuje, bolestí výrazně přibylo. A dodejme, že část výtěžku z prestižního koncertu věnovali Vídeňští filharmonikové na projekty, které podporují integraci přistěhovalců a uprchlíků v Rakousku i jinde v Evropě.
Lehčí múza, to samozřejmě není na přelomu roku jediná možnost. Za pozornost stojí města jako Lipsko, kde se na přelomu roku hraje Beethovenova Devátá, tedy naprosto vážné dílo, kde se nevázané veselí dostaví až v poslední minutě. A Devátá se hraje na přelomu roku i jinde než v Lipsku – a je to hezká tradice všude, kde ji pěstují. Takže přeji vše dobré v novém roce – a co nejvíc dobré hudby!
Autor je redaktorem Českého rozhlasu Vltava
Foto C 1704, ČF, FOK, dpa
