Poslední letošní premiéra nezávislého souboru profesionálních hudebníků a zpěváků Ensemble Opera Diversa. Další z řady komorních oper tentokrát s délkou aspirující na celovečerní dílo. Dle programu tedy odpovídající „Celovečerní komorní opera o proudech pod zem skrytých“. V rámci náladově diverzního dramaturgického ladění souboru je prostřednictvím rozhovorů a promo článků anoncováno: nyní je řada na topení se v temnějších vodách. Slovní obrat je zde, alespoň tematicky, velmi na místě. V titulu nové opery z pera tandemu Pavla Drábka a Ondřeje Kyase je velmi zdařile naznačen jakýsi soubor uvazovacích proudů, jež jsou v celém díle obsaženy. Nejedná se ale o pouhý laciný návod, ovšem jako konstrukce nutná pro vystavění celého či alespoň co největší části tohoto operního paradigmatu. Samozřejmě bez dále předepsaných postupů, osvětlování či dokonce závěrů.
Samotný název této opery v sobě skrývá hlavní ideový rámec. Ponava – řeka fungující jako symbol dávné existence potlačené či skryté, ovšem stále zardoušeně existující.
Autoři vybízejí k dalšímu studiu tohoto fenoménu prostřednictvím nového kanadského dokumentu Lost Rivers, v němž se optika vrhá na zapomenuté vodní toky, jež vývojem urbanizace byly odsunuty pod zem. Místní určení a vztah s Brnem je zde tedy stejně nutný, jako vlastně vůbec ne. Staroslověnsky pak Náví znamená zásvětí. Tyto informace začínají pracovat samy o sobě, ještě před zhlédnutím premiéry se začínají pomalu rozlévat různé myšlenky subjektivně zasazující výše uvedená vodítka do různých dějových možností. Asociací není málo, vazba na brněnský prostor dostává v rámci tajemného mýtu o „potlačené, skryté, udusané/zastavěné minulosti“ své konkrétní odstrašující/ironizující obrysy.
Ač, jak výše nabídnuto, je námět opery velmi abstraktně uchopitelný, pomocí úměrně strohé symboliky zasazený do jednotného prostoru, který nám byl v pondělí v divadelním sále Národního divadla Reduty poprvé představen. Vykreslení dnešní představy či asociace vodstva pomocí pomačkaných kovových rour a pravidelných plastových útvarů mi ve scénickém pojetí Sylvy Markové přišlo dostatečně popisné, aktuální a přitom nijak zvlášť neulehčující či vyzrazující. Výsledný efekt byl dokreslen hutnými dávkami mlhy, jež byla napouštěna do pohyblivého plastového kvádru. Ten svým cestováním nahoru a dolů tvořil jedinou pohyblivou kulisu. Pohybem všech ostatních aktérů tak bylo vykresleno vše ostatní, od různých symbolů, například kopí či kostí, až po jednotlivé přelévající a měnící se dvojakost psychologie hry. To režisérsky zpracoval Tomáš Studený.
Zde si nemůžu odpustit poznámku, jež mi vytanula na mysli hned na okraji, ve chvíli, kdy se na pódiu objevila první postava: Šašek/Blázen.
Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem se začal správným způsobem koncentrovat či lépe řečeno orientovat. Právě u postavy ztvárněné Davidem Vonšíkem mi osobní odezva trvala opravdu nejdéle. Z textu libreta jsem ji chápal spíše jako ironizující složku, která ovšem na oko prázdné fráze prokládala opravdovými projevy psychické lability a bolesti z vědění. Z programu jsme tedy očekávali příchod Blázna a přece jen v tom bylo více šaškovství. Na druhou stranu bezpochyby šlo o herecky nejnáročnější part a nutno uznat, že David Vonšík ze svého tempa, jež na začátku nastolil, ani trochu neslevil.
Rovněž velmi kompaktně působilo trio Řek ztvárněné Janou Vondrů, Veronikou Pacíkovou a Pavlou Radostovou. Hlasově velmi vyrovnaně, a přesto konkrétně dokázaly udržovat napětí, jež dějově vytvářela titulní role opery: Ponava. Zde přehledně nejsilnějším hlasem vládla Lucie Kašpárková.
Další věc, která mi přišla v prvních momentech na mysl, bylo to, jak mocné je zde působení akademického, konzervativního či klasického přístupu pěvecké a herecké interpretace. Patos patrný zejména v mužských rolích působil paradoxně výborně. Opět dvojaká postava Krále/Pluta v tomto pojetí vyčnívala dokonalou ustrnulostí a strojenou majestátností, jež s sebou stále nesla pachuť strachu minulosti. Pro mne dokonalé znázornění významné instituce, která ví, že vládne, a ví, že škodí, a následně je se svým činěním konfrontována. Některé z pohybových figur umocňujících tragický dojem či bolestnost okamžiku ovšem působily velmi nedůvěryhodně, jakoby navíc a proti přirozené gradaci libretistické myšlenky. Najednou toho všeho bylo prostě trochu moc.
O to cenněji, křehčeji vyzněla druhá polovina večera. Bylo by rozhodně zajímavé zhlédnout celou operu jako jeden kus, snad by tomu bylo po stránce dojmu i lépe, jelikož moment, v němž končila půle první, nebyl v žádném případě momentem zralým pro odchod ze sálu. Známěji a posluchačsky vlídněji pokračovalo vystoupení Bláznovo. Na první chuť muzikálově proměněná hudba se odrážela v mnoha hudebních citacích, které svým obsahem výborně korespondovaly s těkavými pohyby barevného šílence. Hudba Ondřeje Kyase tak opustila náladu, jíž se věnovala v první polovině. Zde dokázala po celou dobu probublávající a vrtkavý dějový sled udržet k obraznosti pod peřinou, na rozumné uzdě. Vyniknout se tak nechalo tenkým dějovým linkám i ideovým indiciím. Motivická práce byla v různých rozpracováních dobře patrná v celé šíři. Místy se na chvilku vynořila nad hladinu, aby se poté zase rozbila o hladinu na těkající fragmenty. Oproti tomu již od začátku druhé poloviny došlo k opuštění tohoto nekruhového koloběhu a charakter se postupně zapouštěl do různorodějších ploch. Každá už byla konkrétnější, více určující a s jasnějším směrem. Nejvýrazněji na mne působila velmi intimně vyznívající část, kde v rámci velmi úsporného materiálu nádherně proběhlo přenášení napětí z klavíru a marimby do následného dechového tria, přičemž celý drásavý moment z výšky dopadl na tichý smyčcový polštář. Uklidnění celkového tepu večera tak proběhlo se vší křehkostí a dobře tak připravilo prostor pro poslední diverzní duet Krále a Ponavy. Smích Blázna zní vždy ze všeho nejznepokojivěji, a ač představení nebylo zdaleka první, jež tento prvek využilo, využilo jej v rámci nekonajícího se happy endu výborně. Ve tmu upadající nejistota byla umocňována tak dlouho, až ze všech postav zbyly jenom obrysy. Tehdy se ten, jemuž se někteří smáli v průběhu večera, ostře vysmál všem.
Závěr přišel opravdu jako z ničeho nic a zasadil mocnou poslední ránu. Posluchačsky ne příliš jednoduché dílo vypracovalo zajímavý příběh a vystavělo mnoho zajímavých myšlenek. Snad jsem zde konečně doplatil na zlozvyk připravovat se na umělecké akce předem, jelikož mnou vypracovaná představa ztvárnění nádherného, tvárného a společensky flexibilního mýtu mi bránila užít si velkou část premiérového večera. Pozornost opravdu velmi dlouho těkala a neznalost libreta kvůli občasným hlasově–nástrojovým soubojům vytvářela až příliš hluchá místa. Velkou výhodou je právě ona flexibilnost tématu, jež umožňuje prakticky nekončící řetězec asociací a projekcí, takže výsledný dojem z Ponavy snad nakonec dostane dar umírat a rodit se znovu a pořád dokola.
Hodnocení autora recenze: 75 %
Ondřej Kyas:
Ponava
(Zmizelé řeky)
Libreto: Pavel Drábek
Režie: Tomáš Studený
Hudební nastudování: Monika Šujanová, Ondřej Kyas
Dirigentka: Gabriela Kofroňová
Scénografie: Sylva Marková
Výroba scény: Radek Zajdák
Kostýmy: Miroslava Matulová
Komorní orchestr Ensemble Opera Diversa
Světová premiéra 2. prosince 2013 Divadelní sál – Reduta Brno
Ponava – Lucie Kašpárková
Řeky – JanaVondrů, Veronika Pacíková, Pavla Radostová
Blázen – David Vonšík
Král/Pluto – Aleš Janiga
Foto David Konečný
