Následující série obrázků představuje mimo jiné jeden úsměvný paradox. Neviditelný fotograf se zjevně snaží donutit skupinu osob, aby mu předpisově zapózovala. Leč – není to patrně v jeho silách a je s podivem, že se o to vůbec pokouší. V září 1957 by totiž nejen na jevišti newyorského divadla Winter Garden, odkud fotografie pocházejí, ale možná ani ve zbytku planety nenašel jinou sestavu, která má v sobě tolik energie, aby pohnula celým světem. Sice jen hudbou, tancem a silným příběhem, ale i to je někdy víc než dost. +++
=== Dvojice v oblecích, jíž patří ve skupině čestný střed, jsou producenti Robert Griffith (1905–1961, sedící) a Harold Prince (narozen 1928). Zkušený pán u stolu si v mládenci nad sebou cílevědomě vychovává nástupce, a úspěšný muzikál The Pajama Game, který spolu nedávno produkovali, jim zatím stále dává důvod k úsměvu. Budou se smát i po premiéře dalšího projektu? Sebevědomý muž na žebříku je přesvědčen, že ano. Jeho jméno zní Jerome Robbins (1918–1998) a patří k největším vizionářům mezi americkými choreografy. Téměř deset let usiluje o vytvoření taneční či muzikálové verze Shakespearova Romea a Julie. A stejně dlouho tímto tématem mučí svého souseda po pravici – populárního skladatele a dirigenta Leonarda Bernsteina (1918–1990). Už spolu pracovali na baletu Fancy Free a muzikálu On the Town; oba do jisté míry shodné příběhy se odehrávají v současném New Yorku, a právě tady vidí nadšený Robbins a dlouho skeptický Bernstein i své milence z Verony. O ději má „Jerry“ jasnou představu, hudbu i texty si bere na starosti „Lenny“, takže stačilo přibrat už jen autora dialogů. Stal se jím muž sedící na stole, Arthur Laurents (1917–2011), do té doby úspěšný dramatik a autor filmových scénářů, mimo jiné i pro Afreda Hitchcocka. A tím by měl být tvůrčí tým kompletní. Opravdu? Nikoli. Písňové texty Leonarda Bernsteina působí na jeho kolegy stále poněkud těžkopádně a falešně důležitě; Robbins i Laurents vědí, že to chce něco jiného. A zachránce se skutečně objeví: je to mladík zcela vlevo a jmenuje se Stephen Sondheim (narozen 1930). Připadá mu, jako by to bylo včera, kdy ještě jako školák zašel za sousedem a požádal ho o posouzení svého pokusu o muzikál. „Je to ta nejhorší věc, jakou jsem kdy viděl,“ prohlásil čtenář, jímž nebyl nikdo menší než broadwayská legenda Oscar Hammerstein II., „ale že jsi to ty, Steve, řeknu ti proč.“ Steve si nechal poradit, pilně studoval komponování, a navíc pracoval v různých pomocných profesích na jevištní přípravě muzikálů autorské dvojice Rodgers a Hammerstein II. Když se bystrý mladý muž seznámil s Robbinsovým projektem, okamžitě pochopil, že Bernsteinova hutná a téměř symfonická partitura potřebuje protiváhu v podobě jednoduchých, ne však banálních textů. Trefa do černého! Na poslední chvíli si Bernstein musel uhájit alespoň pozici jediného skladatele – Sondheim totiž podstatně zasáhl i do hudebního materiálu. 
Panu Griffithovi v době vzniku uvedených fotografií zbývají už jen čtyři roky života. Před všemi ostatními protagonisty nedisciplinovaného pózování se však otevírají dechberoucí kariéry na poli muzikálu, baletu, dramatu, filmu, opery a celé řady dalších uměleckých disciplín. Ať se jim to však bude líbit, nebo ne, vše, pod co se v budoucnu podepíší, už bude na věky věků srovnáváno právě s jejich raným společným dílem. S muzikálem jménem West Side Story.+++
===Příběh pokusu o hromadný portrét je jen jedním z mnoha, které se k tomuto slavnému dílu pojí. Mohli bychom pokračovat dalšími… Třeba líčením okolností premiéry 26. září 1957 a zajímavostí, spojených s dalšími americkými i světovými uvedeními. Historií komplikovaného a dramatického vzniku filmové verze z roku 1961, která si vysloužila rekordních deset Oscarů. Popisem opět komplikovaného a dramatického vzniku Bernsteinovy „operní nahrávky“ s Kiri Te Kanawou a José Carrerasem, která se stala bestsellerem. Spokojme se pro tuto chvíli s konstatováním, že dějiny hudebního divadla se už na věky věků dělí na ty „před“ a „po“ West Side Story.
Ačkoliv se jedná o muzikál, otevřely se Bernsteinovu, Sondheimuvu, Robbinsovu a Laurentsovu dítěti poměrně záhy dveře operních domů. Všimněme si však okamžiku, kdy dobylo ten nejslavnější: milánskou Scalu. Stalo se tak v sezóně 1999/2000 a pod autorskou čtveřicí se tehdy na plakátech objevila další dvě důležitá jména. První patřilo renomovanému znalci klasických broadwayských muzikálů a uznávanému dirigentu Donaldu Chanovi. Ten stál za stylově přesným a autentickým hudebním nastudováním. Odkaz tou dobou nedávno zesnulého Jeroma Robbinse pak převzal jeho žák a tanečník z jeho pozdních projektů, režisér a choreograf Joey McKneely. Oba tvůrci spolu vytvořili do té míry úctyhodný a zároveň originál ctící celek, že se jejich pojetí stalo pro další špičkovou provozovací praxi v jednadvacátém století v podstatě závazným. S úspěchem se tedy následně objevilo například v pařížském Théatre du Chatelet nebo v Sadler’s Wells Theatre v Londýně. Slavným se stal také návrat West Side Story na Broadway v roce 2009; Mc Kneelyho choreografie doplnila režijní zpracování ctihodného veterána Arthura Laurentse. Pro zajímavost je k této produkci ještě třeba uvést, že další z autorů West Side Story, Stephen Sondheim, dal pro tuto příležitost svolení k přeložení některých svých textů do španělštiny. Konflikt bělošského gangu Tryskáčů a portorikánských Žraloků se tak na jevišti vyhrotil ještě výrazněji…+++
===Práva na Chanovo a McKneelyho nastudování vlastní v USA Sundance Productions a pro zbytek světa se o ně stará společnost BB Promotion, sídlící v německém Mannheimu. Pod její taktovkou proběhlo v letech 2005–2010 velké evropské, asijské a jihoamerické turné velkoryse koncipované zájezdní verze inscenace. V současné době probíhá turné nové a mannheimská West Side Story se na něm vždy zhruba měsíc zdrží na velmi prestižních adresách. Posuďte sami: v srpnu a září bude hostovat v londýnském Sadler’s Wells Main Auditorium, na přelomu roku v Alte Oper ve Frankfurtu, potom až do půle února ve festivalových domech v Baden-Badenu, Bregenzu a Salcburku. V tuto chvíli sídlí až do 4. srpna v Semperově opeře v Drážďanech a návštěvu některé ze zbývajících repríz nelze než doporučit.
Oproti běžným představením je třeba si jen zvyknout na reproduktory po stranách jeviště a nevnímat mixážní zvukový pult za poslední řadou v přízemí. Zbývající zážitky jen potvrdí starou pravdu, že West Side Story je dílo, které díky svým nezpochybnitelným kvalitám do opery prostě patří. Aktuální konfrontace se živým představením dokonce nastolí zjištění téměř hrozivé: totiž, že na muzikálu z roku 1957 není takřka nic, co by za padesát šest let stačilo zestárnout. Proč hrozivé? Kvůli nadčasové a energií sršící Bernsteinově hudbě a Robbinsem geniálně koncipovanému spojení dialogů se zpěvem a tancem určitě ne. Spíše až nepříjemně překvapí, že navzdory vší divadelní a choreografické stylizaci představuje symbolický střet Tryskáčů a Žraloků pořád mrazivě současné téma. Zatímco u Shakespeara rozděluje lásku Romea a Julie stará rodová zášť, na manhattanské Upper West Side vstupuje mezi Tonyho a Mariu něco daleko děsivějšího. Rasové, národnostní a sociální předsudky se jako hnací motor pro dvě konkurenční bandy mladíků a jejich přítelkyně stávají záminkou pro násilí, které se nezastaví ani před vraždou. Potřebujeme dnes hledat paralely k newyorskému příběhu za našimi hranicemi? Odpovědět si jistě umíte sami.
Toho času drážďanská West Side Story je každopádně nečekaně strhující zážitek. Výprava Paula Gallise přesvědčivě evokuje prostředí, které k tématu téměř ikonicky patří: staré činžovní domy, obehnané spletí protipožárních schodišť a žebříků, zde působivě zastupují mohutné kovové konstrukce po obou stranách jeviště. Pro velké taneční či ansámblové scény se tu tak otevírá volný a ničím nerušený prostor; v zadním plánu se buď promítají velké černobílé fotografie newyorských zákoutí padesátých let, nebo se jen mění jeho barevné tónování (světelný design Peter Halbsgut) podle momentální nálady v ději. Z konstrukcí se před očima diváků plynule vysouvají místnosti, představující pro příběh důležitý „obchod pro nevěsty“ nebo Mariin pokoj. A pokud je třeba, zaujmou obě postranní dekorace čelní postavení proti publiku. Vznikne tak jakýsi monumentální několikaposchoďový dům, který nabízí velkolepé prostředí třeba pro slavnou balkónovou scénu.
V McKneelyho režii a choreografii doslova excelují mladí zpěváci a tanečníci mnoha národností. Křehkou Mariu představovala španělská sopranistka Elena Sancho Pereg herecky sice poněkud unyle, ale pěvecky i typově jí určitě nebylo co vytknout. Co do jevištního charismatu ji však takřka převálcoval její partner v roli Tonyho, kanadský zpěvák Liam Tobin. Finalista jedné z talentových televizních soutěží v jeho rodné zemi s řadou následných muzikálových zkušeností si počínal na scéně naprosto suverénně; nadchl diváky už dvěma svými sólovými písněmi, které na počátku přicházejí krátce po sobě: Something Coming a Maria. Svůdnou a horkokrevnou Anitou byla američanka Penelope Armstead-Williams: píseň America v podání Portorikánek s Anitou v čele patřila k vrcholům představení. Téměř všichni představitelé členů gangů Tryskáčů i Žraloků byli natolik výrazní, že dokázali nedat svým charakterům mezi ostatními zaniknout. Přirozeně autoritativně působili oba vůdci: Kanaďan Mark MacKillop jako Riff (Tryskáči – Jets) a Španěl Pepe Muñoz v roli Bernarda (Žraloci – Sharks). Skvělí byli i herci, jejichž úlohy se ve West Side Story zařazují pod název Dospělí – The Adults. Z nich vynikl zejména americký televizní profesionál John Wojda jako sám se sebou spokojený a primitivně rasistický policejní poručík Schrank. Při pohledu na něj se dalo snadno uvěřit, že má-li se stát někdo úspěšným rasistou, musí se to nejdřív naučit od starších a zkušenějších mistrů v oboru…+++
===Publikum bylo s premiérovým představením evidentně spokojené, a není divu. Hostující West Side Story z produkce BB Promotion rozhodně není nenáročným letním představením pro turisty, ale plně profesionálně připravenou inscenací. Rozhodně neudělá ostudu žádné z proslulých divadelních scén, na něž se po drážďanském zastavení chystá. Máte-li do Drážďan blízko, návštěva jednoho z nejslavnějších muzikálů všech dob v Semperoper se určitě vyplatí. A nezapomeňte, že dva z jeho rodných otců, jež jsme poznali na počátku tohoto článku na záběrech z rozverného pózování pro fotografa, jsou stále velmi čilí a kdykoli se mohou přijet podívat na představení spolu s vámi. Doufejme, že tu s námi Harold Prince a Steven Sondheim budou ještě dlouho!
Hodnocení autora recenze: 90 %
Leonard Bernstein:
West Side Story
Hudební supervize a hudební nastudování: Donald Chan
Dirigent: Donald Chan
Režie a choreografie: Joey McKneely
Idea, původní režie a choreografie: Jerome Robbins
Libereto: Arthur Laurents
Texty písní: Stephen Sondheim
Scéna: Paul Gallis
Kostýmy: Renate Schmitzer
Světelný design: Peter Halbsgut
The West Side Story Orchestra
Originální inscenace společnosti BB Promotion
Premiéra 17. 7. 2013 Semperoper Drážďany
Tony – Liam Tobin
Maria – Elena Sancho Pereg
Anita – Penelope Armstead-Williams
Riff – Mark MacKillop
Bernardo – Pepe Muñoz
Doc – Doug Rees
Poručík Schrank – John Wojda
Strážník Krupke – Mel Shrawder
Glad Hand – Eric Rolland
www.westsidestory.de
www.semperoper.de
Foto West Side Story 2013 – Nilz Böhme, historické fotografie – Museum of the City of New York, The New York Public Library a archiv autora
