Nemusíte jezdit do velkých operních domů, chcete-li slyšet výborně provedeného Richarda Wagnera. Südthüringisches Staatstheater Meiningen má na svém repertoáru hned tři jeho díla. V obnovené premiéře uvedlo toto divadlo ranou Wagnerovu operu Das Liebesverbot – Zákaz lásky, hraje novou inscenaci Tristana a Isoldy a na Wartburgu uvádí Tannhäusera. Tato německá scéna disponující osm stovkami míst je zajímavá též svou celkovou dramaturgií i provázaností jednotlivých souborů. Hraje na několika jevištích, také v Eisenachu, a sdružuje pod sebou celkem šest souborů. Však má na čem stavět – Meiningen má dlouholetou hudební a divadelní tradici. Orchestr Meininger Hofkapelle zde působí od roku 1690, šéfoval mu Hans von Bülow, svá díla zde premiérovali a také osobně dirigovali Johannes Brahms, Richard Strauss a Max Reger. Divadlo zde bylo založeno v roce 1831 a od roku 1866 se zde začal pod patronací vévody Georga II formovat nový pohled na způsob provádění činoher s výraznou tvůrčí funkcí režiséra a posílením úlohy výtvarníka. To je důvod, proč je Meiningen charakterizován jako kolébka režijního divadla. Však také meiningenští sbírají ceny, jejich inscenace jsou často mezi nejlepšími německými činoherními produkcemi a v minulosti byly vzorem i pro Bertholda Brechta, Konstantina Sergejeviče Stanislavského a Sergeje Ejzenštejna. A obyvatelé Meiningenu divadlem žijí. Však Gustav Mahler řekl, že „Meiningen není město s divadlem, ale divadlo s městem.“
V roce Wagnerova jubilea si ovšem všimněme především zřídka hraného Zákazu lásky aneb Novicky z Palerma. Wagner jej napsal ve svých třiadvaceti letech podle komedie Williama Shakespeara Veta za vetu, která pojednává o úředním zákazu radovánek během karnevalu, mimo jiné také milování, jehož neuposlechnutí se trestá smrtí. O mladíkovi, který tento zákaz poruší, o jeho sestře Isabelle, novicce v klášteře, jež jde prosit místodržitele o milost, a o léčce, kterou Isabella nastraží, aby se do ní chytili samotní autoři nesmyslného nařízení. 
Stojí za to se sem na tuto inscenaci vypravit. Titul, který se v Čechách nehraje, je dílem po všech stránkách překvapivým. V obecném povědomí figurují v souvislosti s Wagnerem jeho velká hudebně a také časově náročná díla. Zákaz lásky je ovšem zcela jiný šálek kávy, třebaže v něm najdeme počátky pozdějšího Wagnerova hudebního vývoje. Liebesverbot je totiž nečekaně hravý, jasně zářivě melodický, sladké kantilény střídají ovšem i scény s dramatickým zabarvením. V každém případě je to hudba mimořádně přístupná, marnotratně plýtvající dobře zapamatovatelnými melodiemi. Je to opera v pravém italském stylu, občas proložená prózou a vtipnými replikami. Osa děje Shakespearovy komedie je v libretu, které si Wagner sám psal, zcela přehledně a jasně zachycena. 
V Meiningenu hudebně nastudoval Liebesverbot šéfdirigent Philippe Bach a partituře nezůstal nic dlužen. Hravá melodičnost, ale i drama a napětí – však v této komedii jde milencům kvůli absurdnímu zákazu o život – vyznívá v podání Hofkapelle výtečně. Hudba je plastická s důsledně vypracovanou dynamikou. Orchestr přitom hraje v takové zvukové rovině, aby vynikli i pěvci, nikde je nepřekrývá a jde s nimi ruku v ruce. Pěvecké výkony byly výborné. Nejen, že pěvci své party zvládli skvěle, ale příkladná a v našich poměrech zřídka slýchaná byla jejich dokonalá artikulace. A to bez výjimky. Excelentní výkon podal Dae-Hee Shin jako Friedrich, místodržící na Sicilii, s krásným hlasem a procítěným zpěvem dokázal vytvořit postavu arogantního muže, jemuž je dovoleno vše, který ovšem nakonec kapituluje před Isabellou. Té propůjčila působivé kouzlo svého hlasu a osobnosti sopranistka Bettine Kampp, která si získala publikum jak lyrickými, tak dramatickými pasážemi své role. Výbornou spoluhráčkou a pomocnicí při chystání léčky jí byla Camila Ribero-Souza jako Mariana, rovněž novicka. V nejlepším světle se představili i oba tenoristé – Xu Chang jako Luzio perfektně zvládl všechny výšky a zpíval vyrovnaně v celém rozsahu svého partu. Rodrigo Porras Garulo jako Claudio sice ohlásil předem indispozici, ale na jeho hlase to nebylo znát a své roli nezůstal nic dlužen ani ve zpěvu, ani v celkovém ztvárnění. Skvěle si po všech stránkách vedli Roland Hartmann jako policejní šéf Brighella a Sonja Freitag v roli prostitutky Dorelly. 
Shakespeare svou Vetu za vetu situoval do Vídně, Wagner na Sicilii. Zkušený činoherní a operní režisér a šéf meiningenského divadla Ansgar Haag (v letošním roce s velkým úspěchem režíroval v Brně zdařilou inscenaci Osudu Leoše Janáčka) dílu ponechal italský kolorit, časově jej však posunul do období nástupu Mussoliniho. Předkládá publiku jasný, vtipný příběh odehrávající se na nápaditě koncipované jednoduché scéně (Helge Ullman), která má několik výškových úrovní, čímž je prostor zdařile rozčleněn. Režisér v něm důmyslně prostřednictvím točen zcela plynule mění prostředí, přechází z jedné scény do druhé. Je nepochybné, že Ansgar Haag je vynikající režisér, který také dokáže s pěvci skvěle pracovat. Jeho režie a celkové vedení pěvců vychází od prvního do posledního taktu z hudby. Nenutí je k náročným či násilným akcím, plně respektuje obtížnost zpěvních partů, přitom v gestech, mimice i celkovém jednání jasně a jednoduše vypracuje postavy do posledního detailu. Divák je tedy svědkem nejen pěveckého, ale i velkého hereckého umění. Pěvci totiž hrají neuvěřitelně přesvědčivě. Přitom k tomu nepotřebují žádná velká gesta, žádné pobíhání. A excelentní herecké výkony skvěle podporují výkony pěvecké. Promyšleně jsou vystavěné i sborové scény. Třebaže jsou členové sboru vedeni individuálně, sbor působí jako jedno velké těleso, přitom není odsouzen k obyčejnému vytváření kulisy. A není rozbit zbytečnými akcemi. Síla sboru je zde v jeho jednotě a opět těžko postřehnutelných gestech, které ovšem ve svém výsledku sbor oživují. Zkrátka jedna složka inscenace do druhé bezvadně zapadá. Však se také publikum výborně bavilo. Časový posun u této komedie nikterak nevadí, ba naopak je Liebesverbot příkladem titulu, s nímž lze tímto způsobem pracovat. Škoda však, že si režisér neodpustil násilné politikum v posledních několika taktech díla, kdy v rozporu s Wagnerovou předlohou nedojde k radostnému usmíření, ale hromadné vraždě a vlády se ujímá nový diktátor. Jakkoliv si při zpětném pohledu uvědomíte, že se po celou dobu na scéně pohybovaly temné postavy ´tajných´, v průběhu inscenace je nijak důsledněji nevnímáte a ani jim nepřisuzujete zvláštní úlohu. Dobře se bavíte, prožíváte příběh, v němž sice o život jde, ale rovina zůstává odlehčená. Necháte na sebe působit hudbu. A pak v poslední minutě představení dostanete studenou sprchu. Škoda. Meiningenské publikum ovšem proti tomuto konci nikterak neprotestovalo a ocenilo výkon pěvců a orchestru tak, jak si zasloužili. Silným, dlouhotrvajícím aplausem a nadšeným voláním bravo.
Na odpoledním nedělním představení obnovené inscenace opery Das Liebesverbot nebylo ovšem jen domácí publikum. Ve foyer bylo slyšet i češtinu a před divadlem jste mohli vidět několik aut s českými poznávacími značkami. Je vidět, že Češi si hledají hudební lahůdky nejen ve Vídni či Mnichově, ale vědí, že kvalitu najdou i na jiných scénách, k nimž není od nás tak daleko.
Richar Wagner:
Das Liebesverbot
Dirigent: Philippe Bach
Režie: Ansgar Haag
Scéna: Helge Ullmann
Kostýmy: Renate Schmitzer
Dramaturgie: Klaus Rak
Sbormistr: Sierd Quarré
Chor und Extrachor des Meininger Theaters
Meininger Hofkapelle
Big Band des Martin-Pollich-Gymnasiums Mellrichstadt
Obnovená premiéra 2. února 2013 Grosses Haus – Südthüringisches Staatstheater Meiningen
(psáno z reprízy 3.3.2013)
Friedrich – Dae – Hee Shin
Luzio – Xu Chang
Claudio – Rodrigo Porras Garulo
Antonio – Maximilian Argmann
Angelo – Francis Bouyer
Isabella – Bettine Kampp
Mariana – Camila Ribero-Souza
Brighella – Roland Hartmann
Danieli – Ernst Garstenauer
Dorella – Sonja Freitag
Pontio Pilato – Stan Meus
Foto-ed. de
