Obrovité hlavní město Mexika se může pochlubit nejen blízkými památkami staré mayské kultury, ale i honosnou a architektonicky velmi přitažlivou divadelní budovou, Palacio de Bellas Artes. 
Divadel je v metropoli několik a pěkné je třeba původní městské divadlo Teatro de la Ciudad „Esperanza Iris“ (významná zpěvačka a herečka v první půli 19.století), otevřené roku 1918. Je dílem známého mexického architekta Federica Mariscala. Exteriér divadla je ale poplatný klasicistnímu stylu let půle devatenáctého století. Veliké hlediště vykazuje však modernější sloh. 
Kolem centra města se také nachází několik nových i starších divadelních budov. První divadlo, které bylo v roce 1842 postaveno pro uvádění také operních představení, bylo Teatro Santa Anna. Toto divadlo pak hrálo v divadelním životě hlavního města důležitou úlohu. Po letech bylo strženo a za vlády prezidenta Porfíria Díaze bylo hlavně z jeho popudu v roce 1904 rozhodnuto o výstavbě nového velkého reprezentativního kulturního stánku. Projekt byl zadán italskému architektovi Adamo Boarimu. Za rok se počalo stavět, ale práce se zadrhly jednak kvůli propadání základů do měkkého podloží, ale i z důvodu politických a ekonomických událostí. 
Nakonec bylo divadlo s určitými projektovými změnami oproti původnímu návrhu dokončeno domácím architektem Federicem Mariscalem a otevřeno v roce 1934. Byla tak vytvořena pozoruhodná stavba ve stylu art nouveau s neméně zajímavým a efektním a vzdušným interiérem se silným vlivem art deco prostoupeného prvky starého mayského umění, který prosazoval právě Mariscal. Jako jediná v době svého vzniku měla skelet tvořený kovovou konstrukcí. Podobně konstruovány byly pouze některé stavby ve Spojených státech. Prostorná budova obložená dovezeným bílým carrarským mramorem se rozprostírá na konci rozsáhlého centrálního parku Alameda a její čelní stěna směřuje do rušné Avenidy Juaréz.
+++
===
Před hlavním vchodem se nachází rozsáhlá architektonicko -parková úprava s dlážděnými plochami, schody, bazénky s kašnami a také se čtyřmi alegorickými kovovými skulpturami vzpínajících se pegasů, s postavami andělů od katalánského sochaře Augusti Querola Subitrase (původně tato sousoší zdobila také čtyři rohy jevištní věže).
+++
===
Hlavním vchodem vstoupíme pod skulpturální lunetou Itala Leonarda Bistolfiho do obrovského vestibulu, rozkládajícího se přes celou šířku budovy a pnoucího se do výše přes několik pater, až k obrovské skleněné kopuli navržené maďarským umělcem Gézou Marótim. Vršek koruny věže zdobí veliké, na dálku dobře viditelné sousoší čtyř múz dramatu, komedie, tragédie a básnictví. Na špičce nad nimi se tyčí aztécký symbol vody, orel požírající hada. Mramorová schodiště a sloupy, překrásná svítidla (některá kovová v kombinaci se znázorněním boha deště Chacca), další metalické výzdoby podle návrhů Alessandra Mazarottiho a provedená Mexičanem Luisem Romerem Sotem. Vnitřky vstupního vestibulu jsou obloženy mexickým mramorem z Duranga a Queretara. V prvním a druhém poschodí se pak naskýtá největší překvapení. Je to galerie slavných mexických malířů – muralistů. Rufino Tamayo se předvádí svým Zrozením Mexika a dalšími díly, o patro výše směrem k vstupní stěně je obrovské plátno Davida Alfara Sigueirosa Zrození demokracie nebo obraz Diega Rivery Člověk vládnoucí vesmíru a několik dalších, jejichž autory jsou José Clemente Orozco (monumentální plátno Katarze) nebo malíři Camarena, Lozano či Montenegro. Na dalším podlaží se pak nachází muzeum architektury. V budově najdeme i stylovou kavárnu, knihkupectví a obchod s uměleckými předměty.
+++
===
Podívejme se ale do prostorného divadelního sálu o dvou pořadích s cca dvěma tisíci místy. Po obou stranách proscénia jsou v každém ze čtyř pořadí umístěny tři lóže; další již v sále nejsou. Tím hlavním, co diváka určitě nejvíce zaujme, je 22 tun těžká, z barevných sklíček tvořená opona. Těchto skleněných iridescentních dílků je neuvěřitelný počet – skoro milion; znázorňují pohled na mexickou krajinu s údolím mezi legendární sopkou Popocatépetl a další horou Iztaccíhuatl v pozadí. Za pěkného počasí jsou obě hory z města viditelné. Námět na oponě je podle obrazu slavného malíře Geralda Murilla. Výrobu a dodání zajišťovala firma Tiffany z New Yorku. Nad celým půlkruhem horní částí proscénia se nachází velkolepá, 55 metrů čtverečných velká mozaika s dvaceti šesti figurami. Mezi nimi nechybí třeba Dante, Hamlet, ale i postavy z mytologie, hudebníci a další. Strop je tvořen velikou a pestrou kruhovou vitráží s tématy řecké mytologie o Apollonovi a můzách. Obojí ztvárnil již zmiňovaný sochař Géza Maróti. Jeviště je velmi prostorné o rozměrech cca 30 x 20metrů. Budova byla v roce 1946 ustanovena Institutem krásných umění, zřízena zde muzea a později zařazena do světových památek Unesca. Je sídlem Národní opery, Národního baletu, Národního symfonického orchestru a také komorního orchestru, který vystupuje v malém sále.
+++
===
Velký sál po léta slouží k operním a baletním představením, koncertům i folklórním vystoupením. Pokud hlouběji nahlédneme do seznamu umělců a souborů, kteří na zdejších jevištních prknech předvedli své výsostné umění, budeme překvapeni, jaká jména se zde vyskytla. Nechci sahat do velmi dávné historie a tak připomenu jen třeba působení světových dirigentů Thomase Beechama nebo Ericha Kleibera během druhé světové války; těsně po ní tu byl inscenován Wagnerův Siegfried s významným německým pěvcem Maxem Lorenzem v titulní roli. A pokud už jsme u zdejšího uvádění Wagnerových děl, je třeba připomenout uvedení Valkýry s Jonem Vickersem v úloze Siegmunda nebo kompletní inscenování Ringu v letech 2003-2006. Vraťme se ale ještě nějaká léta zpět. Po roce 1950 vystupovala na zdejším jevišti v řadě italských oper slavná Mária Callas, v Pucciniho Tosce byl jejím partnerem Giuseppe Di Stefano. Pěvci Mario del Monaco nebo Giulietta Simionato a řada dalších také štědře odměnili svým uměním zdejší obecenstvo. Velmi mladý Plácido Domingo, jehož rodiče v Mexico City působili, tady ztvárnil roličku Borsy ve Verdiho Rigolettu, aby se zde později jako slavný a žádaný předvedl ve svých velkých rolích. A Luciano Pavarotti samozřejmě vystoupil na zdejší operní scéně také, později třeba známý mexický rodák Ramón Vargas. Inscenují tady nejen opery světových skladatelů, ale také často díla dřívějších i současných mexických autorů.
Operní soubor stagionovým způsobem uvádí během sezóny okolo sedmi titulů, které se hrají čtyřikrát až pětkrát. V operách často hostují zahraniční umělci, byť v posledních letech je tu trend většího využití domácích sil. Na závěr se musím zmínit o angažmá českých umělců na mexickém jevišti. V dubnu roku 2008 tu byla uvedena velmi povedená inscenace Janáčkovy Jenůfy, jejímž nastudováním byl pověřen dirigent Národního divadla v Praze Jan Chalupecký. Titulní roli ztvárnila výtečně Helena Kaupová, Števu zpíval Aleš Briscein a Lacu Gianluca Zampieri, účinkující již řadu let v naší republice. Úloha Kostelničky byla svěřena někdejší hvězdě Metropolitní opery Catharine Malfitano. Představení bylo vynikající jak po stránce hudební, tak i režijně a scénograficky. Byl jsem přítomen na závěrečné repríze a nesmírně si užíval nadšené reakce temperamentního publika, které vzdalo nesmrtelnému skladateli podstatně více holdu, než bývá zvykem v českých zemích. Zpívalo se samozřejmě v češtině. Šlo o vůbec první uvedení Janáčkova díla v Mexiku.
+++
===
Fotografie Pavel a Petr Horníkovi
