Monteverdiho Odysseus v Theater an der Wien
O otázce „co znamená návrat domů“, debatovali režisér Claus Guth a výtvarník scény a kostýmů Christian Schmidt s dramaturgem Konradem Kuhnem v programu k nové produkci Monteverdiho Il ritorno d’Ulisse in patria (premiéra 7. září 2012, psáno z druhé reprízy 9. září). Claus Guth odpovídá, že pro něj je epizoda Odysseova návratu problémem znovunavázání před mnoha lety přetrženého vztahu. Penelopa prožila dvacet let odloučení v jakémsi stavu „standby“, pasivním čekání, zatímco Odysseus procházel nejrůznějšími dobrodružstvími a má v sobě nastřádané mnohovrstevné zkušenosti.
„Půjde vůbec navázat na to, co bylo kdysi? Lidé se v průběhu času mění, má ten dnešní s tím, čím byl kdysi, ještě něco společného? Hodí se Odysseus a Penelopa vůbec ještě k sobě?“ Guth vidí Odyssea jako kohosi, kdo už je fyzicky doma, ale psychicky ještě kdesi bloudí a nese v sobě válečné trauma. „Odyssea neinterpretujeme jako fyzický návrat domů, nýbrž jako návrat k někdejšímu Odysseovi – titulní hrdina se snaží najít v sobě toho Odyssea, jakým byl před odchodem do války.“ Podobně ovšem hledá svou původní osobnost i Penelopa, apatická ve své touze, která se jí stala pohodlným zvykem, ve skutečnosti však už je to jen prázdný symbol – a skutečná touha odumřela. Odysseus musí nalézt kromě vztahu manželce i cestu k synovi Telemachovi, jehož téměř nezná. A Telemachos, který žil s mýtem o otci hrdinovi, se musí vyrovnat s tím, že se místo hrdiny vrací vnitřně vyhaslý vrak. Tedy navrátilecké trauma jako aktuální problém zážitků těch, kdo se zúčastnili moderních válek, a jejich rodinných příslušníků.
Myšlenka se možná lépe formuluje na papíře a hůře převádí na jeviště (stále se mi vnucovalo srovnávání, jak si s ní poradil Josef Berg ve své miniopeře Odysseův návrat a jak ji převedl Jiří Nekvasil do televizní podoby této opery). Některé momenty Guthova výkladu zůstaly (alespoň pro mě) těžko čitelné, některé konstelace na jevišti působily nelogicky, nebo i zbytečně, leccos mi scházelo. Zejména soulad mezi kontrasty obsaženými v Monteverdiho hudbě a optickým a hereckým ztvárněním, které se především v prvním dílu odehrávalo v jediné výrazové rovině. Možná vadila, či přinejmenším nepomohla stereotypnost masivní dekorace na točně, jakéhosi procovského měšťanského sídla s dřevěným táflováním stěn, kancelářskými svítidly, dlouhým barovým pultem a těžkými sedačkami. Scénograf Christian Schmidt tak navazuje na výtvarnou podobu Monteverdiho Orfea, kterou s Clausem Guthem Na Vídeňce realizoval v uplynulé sezóně (naši recenzi této inscenace najdete zde). Byly tu výtvarně působivé momenty v užití masek, Neptunova říš s vrakem potopeného džípu, určité více či méně zdařilé posuny v pojetí postav. Protože je Odysseus válečný navrátilec – dejme tomu z Afgánistánu –, stala se Minerva jako jeho průvodkyně na cestě domů křehkou letuškou. Odysseův pantomimický dvojník jako jeho válkou a dalšími událostmi pošramocené fyzické Já působilo dobře a čitelně při scéně plavby po moři (jediné scéně, kde bylo využito filmových dotáček), jinde však zůstalo zdvojení nevyužito a vcelku bych se bez něj obešla. A právě tak bez sporadických, o to však siláčtějších pokusů o jakýsi gag, jako byla scéna Ira při vykonávání velké potřeby. Bezradně působilo i ukončení prvního dílu, náhlým zjevením Penelopy ve dveřích, do čehož do ticha spadne opona. Zato závěr druhého dílu, kdy Odysseus s Penelope decrescendo opakují „ano“ („si“) byl naopak dojemně něžný a zasloužil si také tiché „ano“ publika, které se teprve po chvíli proměnilo v potlesk.
K dojmu monotónnosti přispěla i hudební stránka v provedení Les Talens Lyriques s dirigentem Christophem Roussetem. Hudební pojetí odpovídalo režisérovu psychologizujícímu výkladu, otázka je, zda tzv. „utáhne“ tříhodinové představení. S režisérovým konceptem korespondovaly také výkony představitelů hlavních dvou partií, Odyssea a Penelopy, jakoby duchem nepřítomných a pátrajících, kde by se daly navázat nitky vztahu, přerušeného před dvaceti lety. Vše se dá zdůvodnit, nicméně na takto rozsáhlou plochu jevištního díla to nevystačí. Tak mohly jen málo vyniknout mistrovsky komponované i ansámbly a instrumentální mezihry. Garry Magee jako Odysseus občas poněkud bojoval s vyššími polohami svého partu, je to však jeho první setkání s Monteverdim (v repertoáru má například Oněgina, Wozzecka, Rossiniho Figara) a tedy nejspíš otázka zkušenosti. Delphine Galou jako Penelope by jistě dokázala odstínit svou partii víc, kdyby nebyla režisérem vedena k předvedení zhypnotizované pasivity – ani její rozhodnutí zbavit se dotěrných nápadníků zkouškou tak z jednostrunného pěvecko-hereckého projevu nevystoupilo; i když vlastně pouze vykonává radu Amorovu, nejpozději zde už bych ji vnímala jinak. Herecky i pěvecky pro mě vyšli nejlépe Eumete (Marcel Beekman) a Iro (Jörg Schneider), ovšem také zásluhou libreta a skladatele; takové role jsou vždy vděčné. Pěvecky pak nejlépe uspokojil výkon Phillipa Ense (Il Tempo, Nettuno) a Melanto (Katija Dragojevic). Clause Gutha čeká Na Vídeňce ještě třetí Monteverdi, Il coronazione di Poppea. Nebude snadné zůstat věrný konceptu, který už téměř hrozí být manýrou. Ale třeba dokáže přijít i s něčím jiným.
Hodnocení autorky recenze: 75%
Claudio Monteverdi:
Il ritorno d´Ulisse in patria
Dirigent: Christophe Rousset
Režie: Claus Guth
Výprava: Christian Schmidt
Světla: Bernd Purkrabek
Video: Arian Andiel
Dramaturgie: Konrad Kuhn
Les Talens Lyriques
Premiéra 7.září 2012 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 9.9.2012)
Ulisse – Garry Magee
Penelope – Delphine Galou
Telemaco – Pavel Kolgatin
Melanto – Katija Dragojevic
Eumete – Marcel Beekman
Antinoo – Igor Bakan
Iro – Jörg Schneider
Giove – Emanuele d´Aguanno
Nettuno / Il Tempo – Phillip Ens
Minerva / Amore – Sabina Puértolas
Giunone / La Fortuna – Cornelia Horak
L´Umana fragilitá / Pisandro – Rupert Enticknap
Anfinomo / Feace 2 – Tamás Tarjányi
Ericlea – Milena Storti
Eurimaco – Sebastian Kohlhepp
