Na třetí, závěrečný koncert Barenboimova schubertovského cyklu, který zahrnoval 4 Impromtus D 899 a poslední sonátu B dur, D 960 jsem se těšil více než obvykle. Barenboim je ve skvělé formě a pro mě, spolu s Lang Langem patří k největším umělcům současnosti, kteří jsou jako zrozeni pro niternou interpretaci vídeňského klasika, jež jeho hudba vyžaduje.
Oproti prvnímu recitálu obsahoval tento skladby mnohem kontrastnější. Nikdo si tedy nemohl stěžovat, že by se jakkoliv „nudil“. Naopak, koncert nám všem přišel velice krátký a stejně jako v předešlém případě všichni jsme toužili slyšet ještě více a snažili se Barenboima přesvědčit potleskem ve stoje, aby zahrál alespoň jeden krátký přídavek. Marně.
Posloucháte li a vidíte li Barenboima, je to velký svátek, oslava ducha, talentu,naprosté mimořádnosti, má schopnost být prostředníkem s jinými světy. Slovo prostředník, prosím, zdůrazňuji. Ačkoliv je neuvěřitelně sebevědomý a osobitý, na rozdíl třeba od Polliniho nebo Bronfmana necítíte z jeho hry ego. Sedne si a nechá svému talentu prostor, aby se vyjádřil. Svobodně, naplno. Tou nejpřímější, nejčistší cestou. Toho si je naprosto vědom, ale nikdy toho nezneužije, předá co má a odejde. Asi neexistuje „lepší model“ ideální interpretace „reprodukčního umění“. Více se udělat nedá, dál lidský potenciál nesahá a všichni bychom se od tohoto mistra, komplexního umělce mohli jen učit, jak přistupovat k hudbě. Zejména v Čechách.
Při samotném potlesku je cítit tolik pozitivní energie, netleská se vlastně jemu, Barenboimovi, člověku, ale té mimořádnosti, kterou je schopen zprostředkovat a dát nám všem plnými doušky ochutnat.
Ke čtyřem Impromtus D 899 nemám co napsat. Zabývat se dynamikou, zvukem nebo nějakým rozborem? Proč? Hudba se poslouchá a cítí, ne popisuje. Jen u poslední sonáty, D 960 si dovolím zmínit, že přes můj velký obdiv k Barenboimovi nemohu zapomenout na Lang Langa a stále považuji jeho interpretaci za to nejlepší, co lze vůbec slyšet. Barenboim využil nejkrajnějších dynamických poloh nástroje. Pianissimo, které skoro nebylo slyšet, ale které i tak znělo i v posledním koutě velkého Festspielhausu, fortissimo plné a extrémně plné na alikvotní tóny, jako kdyby Barenboim měl duplikované tóny, jako u orchestru! Lang naopak drží dynamiku v nekonečných plochách na jedné úrovni a jeho projev je mnohem hladší, tóny se mu jakoby vlévají jeden do druhého. Také Langova tempa byla mnohem pomalejší, dalo by se pro představu samotného zvuku říct, že Lang vnímá tóny více horizontálně, Barenboim vertikálně, Langovi tóny „kloužou“, Barenboimovi se vrývají pod povrch.
Živý koncert je zážitek, ne zvuk, který zprostředkovává nahrávka. Působí na nás při něm tolik faktorů (například paní rozbalující pomalu bonbón, která to letos dělá pravidelně při nejtišších místech) a síla umělce, „velikost“ jeho osobnosti určuje, jak nás dokáže zasáhnout, propojit se s námi, sáhnout na ta správná místa v posluchačově duši. Je to živý organismus, který se ve výjimečných případech, jako byl tento, mění v prožitek, který dává hudbě ten pravý smysl její existence.
Salzburger Festspiele 2012
Daniel Barenboim – Schubert-Zyklus III
Daniel Barenboim (klavír)
24. srpna 2012 Grosses Festspielhaus Salcburk
program:
Franz Schubert:
– Vier Impromptus D 899
– Klaviersonate B-Dur D 960
