Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě znovu potvrdilo svoji pozici scény s neotřelou, objevnou dramaturgií, když v právě probíhající sezóně zařadilo na svůj repertoár zřídka uváděnou operu Antonína Dvořáka Armida (premiéra 3. května 2012). Zatímco skladatelovy opery Čert a Káča, Jakobín a Rusalka jsou samozřejmou součástí programů našich operních domů, ostatních sedm Dvořákových jevištních děl stojí dlouhodobě v jejich stínu. Překvapivě se to týká právě i Armidy, v jejímž případě nelze malý zájem inscenátorů omlouvat ještě nedostatečně vykrystalizovaným skladatelovým slohem (Král a uhlíř) nebo neaktuálním „prostonárodním“ námětem (Šelma sedlák). Armida – poslední Dvořákovo dokončené dílo – naopak představuje zralý výtvor svého autora, naplněný bohatou melodikou, mistrovsky vystiženým exotickým koloritem Východu a efektní instrumentací. Také z hlediska námětu má co říci i dnes: za dvě hlavní myšlenkové linie lze považovat střet dvou náboženských ideologií a vnitřní dilema jedince, který je nucen rozhodovat se mezi „vyšší“ povinností a svými city. Navzdory tomu se za více než sto let své existence Armida dočkala pouze několika ojedinělých nastudování na českých jevištích a pouze jednoho nastudování zahraničního (1961, Brémy). Současná ostravská inscenace je třetím nastudováním na této scéně (předchozí: 1941, dirigent Jaroslav Vogel; 1991, dirigent Václav Návrat), čímž se ostravská scéna dostává v počtu inscenací Armidy na druhé místo za pražské Národní divadlo.
Za hlavní plus nového nastudování Armidy lze považovat skutečnost, že režie Jiřího Nekvasila se nepouští do dnes tolik oblíbených aktualizací, ale vypráví příběh zcela v intencích libreta. Zatímco u notoricky známých titulů lze nový pohled na látku považovat za oživení, za konfrontaci s předchozími výklady a tedy možné obohacení významové roviny díla, v případě opery, s níž běžný divák žádnou přímou zkušenost nemá a je tak pro něj spíše jen slovníkovým heslem, je zvolený přístup jistě adekvátnější. Neznamená to však, že by jevištní podoba inscenace byla založena na doslovné výpravě. Výtvarné řešení kostýmů je sice víceméně tradiční, ale scénografii lze označit spíše za minimalistickou, využívající stejný prostorový rámec pro všechna čtyři dějství, přičemž odlišení jednotlivých prostředí je spíše jen naznačeno malými obměnami některých architektonických prvků. Nejvýraznějším z nich – stává se jakýmsi výtvarným mottem inscenace – je konstrukce silně připomínající mříž, kterou snad lze v obecné rovině chápat jako symbol rozdělení dvou odlišných myšlenkových (náboženských) světů. Různé přesuny a změny poloh tohoto prvku umožňují účelně rozlišit scénický prostor podle potřeb právě probíhajícího děje. Je škoda, že scénografie více nevyužila také světelných prvků, tak jako na počátku čtvrtého dějství, které z vizuálního hlediska patří k nejpůsobivějším momentům inscenace. Velkou výzvou pro inscenátory Armidy jsou scény kouzel. Režie však těchto psychologicky i hudebně efektních míst nevyužila s dostatečným účinkem. Jedinou čestnou výjimku představuje kouzlení Armidy ve třetím dějství, oživené jednoduchým, ale originálním světelným efektem. 
Za nejproblematičtější rovinu inscenace lze považovat vedení herců a choreografii sborových scén. Přes zjevnou snahu oživit dění na jevišti méně tradičními prvky (symbolická gesta rytířů) je mnohdy příliš spoléháno na tradiční operní herecká klišé. Tuto slabinu naštěstí se zdarem vyrovnávají někteří pěvci svým přirozeným hereckým naturelem (viz dále). Některé sborové výstupy pak kvůli své statičnosti hrozí přímo nudou. Jedná se zejména o úvodní scénu třetího dějství se zpěvem sirén, v níž celá choreografie zpívajícího ženského sboru spočívá jen v neurčitém „pohupování“ z nohy na nohu po dobu několika minut. 
Hudební nastudování Roberta Jindry zjevně směřuje k podepření skladatelova záměru vytvořit v Armidě jakýsi pandán k Wagnerovu Tannhäuserovi. V partituře Armidy se skutečně Dvořák přiblížil k typu wagnerovského hudebního dramatu více než kdykoli předtím. Hudební nastudování tuto rovinu akcentuje nejen tím, jaký je kladen důraz na úlohu příznačných motivů, ale také prostřednictvím škrtů. Z inscenace je totiž vyloučena řada scén, které ještě odkazují k tzv. uzavřeným číslům (zejména několikerý, navíc z dějového hlediska nadbytečný návrat zpěvu sirén a nymf v první polovině třetího dějství). Nelze si přesto odpustit kacířskou myšlenku, že ještě výraznější krácení, především ve druhém a čtvrtém dějství, by přispělo k větší divadelní účinnosti a spádu děje (délka představení bez přestávek je cca 3 hodiny). Orchestr pod vedením dirigenta Jan Šrubaře hrál náročnou partituru spolehlivě a lze ocenit, že k překrývání zpěváků – které by v případě opery tohoto typu bylo možno očekávat – docházelo jen výjimečně.
Výrazným kladem inscenace je většina představitelů hlavních i vedlejších rolí. V recenzovaném představení (12. května 2012) se v roli Armidy představila Eva Dřízgová-Jirušová, která stejnou roli ztvárnila v témže divadle již v nastudování z roku 1991. Podle jejích vlastních slov je její „nová“ Armida zralejší. Skutečně, Dřízgová interpretuje svoji postavu ne jako naivní, bezhlavě zamilovanou dívku, ale jako ženu, která si je přesně vědoma svých činů a cíleně si jde za svým. Ani nezaváhá, když se ji otec snaží nejdříve prosbami a poté i prostřednictvím strachu přinutit k „povinnosti“ k vlasti. Je to jen ku prospěchu věci: takto interpretovaná postava se vymyká černobílému vnímání a lze ji podle osobních preferencí interpretovat různými způsoby. Náročný part Armidy zvládla Dřízgová s přehledem, lépe se jí dařilo v lyrických pasážích, než v úsecích dramatických, v nichž se přes snahu o maximální srozumitelnost textu na několika místech potýkala s Vrchlického nezpěvným a krkolomným textem. Tomáš Černý jako Rinald potvrdil své postavení jednoho z nejlepších českých tenoristů současnosti. Jeho znělý, příjemně zabarvený hlas neztrácel své kouzlo ani v horní dynamické hladině a bravurně zvládl i značně pěvecky i herecky exponovaný rozsáhlý výstup ve čtvrtém dějství („Sám, v poušti sám“). Totéž lze říci i o Richardu Haanovi, který interpretoval třetí nejrozsáhlejší part, postavu čaroděje Ismena. Haan je vynikajícím představitelem (nejen) tohoto typu rolí, vzpomeňme jen jeho Scarpiu v Pucciniho Tosce. Ismen má ostatně se Scarpiou mnoho společného: i on beznadějně touží po Armidě (která má pro něj jen pohrdání), takže se neštítí ničeho, aby odstranil svého soka Rinalda. Haan je v roli Ismena herecky i pěvecky naprosto přesvědčivý a slyšet v jeho podání hudebně pozoruhodnou árii ve třetím dějství („Na prahu děsných pouští“) bylo skutečným zážitkem. Z vedlejších rolí je třeba vyzdvihnout zejména Ondreje Mráze v roli poustevníka Petra, který do poněkud staticky působících scén z vojenského ležení dokázal svým přirozeným herectvím vnést potřebný dramatický akcent. Jan Šťáva v menší roli krále Hydraota potvrdil svoji pověst naděje českého operního nebe. Obsazení čtyřiadvacetiletého zpěváka – bez jakéhokoli líčení – do role Armidina otce však působilo poněkud úsměvně. 
Nastudování Dvořákovy Armidy v Ostravě je především vynikajícím dramaturgickým tahem, který snad přispěje k rehabilitaci této neprávem opomíjené opery. Přes určité výhrady zejména k režijní stránce nastudování nelze vyjádřit než obdiv všem zúčastněným za úsilí, s nímž překonali všechny nástrahy ne právě ideálního libreta a mimořádně obtížné hudební partitury. Glosa závěrem: Přesto, že Armidu nebylo možno viděl na žádném jevišti po dvě desetiletí, navzdory tomu, že se jedná o významné hudební dílo jedno z nejoblíbenějších hudebních skladatelů, i přes skutečnost, že se jednalo o teprve 1. regulérní reprízu (celkem o třetí představení včetně premiéry), hlediště Divadla Antonína Dvořáka bylo zpoloviny prázdné. Přenechávám prostor případným komentářům.
Antonín Dvořák:
Armida
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Jan Šrubař
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Simona Rybáková
Pohybová spolupráce: Števo Capko
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a operní sbor Národního divadla moravskoslezského v Ostravě
Premiéra 3. května 2012 Divadlo A.Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 12.5.2012)
Hydraot – Jan Šťáva
Armida – Eva Dřízgová-Jirušová
Ismen – Richard Haan
Rinald – Tomáš Černý
Bohumír – Michal Křístek
Petr – Ondrej Mráz
Sven – Josef Moravec
Gernand – Matěj Chadima
Dudo – Peter Svetlík
Ubald – Roman Vlkovič
Roger – Ondřej Koplík
Muezin / Hlasatel – Jaroslav Kosec
Siréna – Marianna Pillárová
Foto: NDM Ostrava
