Bayreuth 1960 (foto Lammel)Je o Vás známo, že prosazujete tvorbu 20. století. Jak si vysvětlujete, že převážnou část repertoáru operních domů stále tvoří díla 18. a 19. století? Je to dáno vkusem publika nebo nedostatkem kvalitních nových oper, libret? Nebo nová díla neumíme inscenovat?
Možná, že je to tím, že divadla se musí ohánět, kolik lidí jim přijde do hlediště. Neřekla bych, že nejsou dobrá libreta. Ano, preferuji tvorbu 20. století. I to mě k tomu 20. století přivedlo, že libreta se dají pojmout hlavou a ne jako třeba Trubadúr, kde nevíte, kdo je kdo a koho ten kdo zabil. A každému je to úplně jedno, protože ta hudba je božská. Ale mne velmi brzy zajala hudba 20. století – Janáček, Martinů, Berg, Stravinskij i některý Richard Strauss – to je přece úžasná dramatika, v hudbě i v textu. Snad je to také výchovou obecenstva, že je ukolébáváno tím 18. a 19. stoletím. Ale podívejte se – kdysi Debussy nebo Berg byla nesnesitelná moderna a dneska je to klasika – potřebuje to jenom čas.
A.Berg: Lulu – Countess Geschwitz – Stuttgart 1966 (foto S. Lauterwasser)
G.Schuller: The Visitation (podle Kafkova Procesu) – se Simonem Estesem – San Francisco 1967 (foto F. Kranzler)Ale to není můj problém! Na to já Vám nemohu odpovědět, je to spíš lokální mdloba, promiňte. Zažila jsem v cizině mnoho inscenací Janáčka, kdy to byly absolutní šlágry.
Věnovala jste se také mnoha zahraničním zpěvákům, kteří zpívali Janáčka v originále. Jaká je Vaše zkušenost?
V San Francisku jsem prosadila vůbec první česky zpívanou Její pastorkyni tím, že
jsem se nabídla, kromě účinkování, naučit celý soubor české výslovnosti. Vysloveně mě bavilo pracovat různými metodami s anglicky, francouzsky a německy mluvícími pěvci. A česká Jenůfa měla velký úspěch. Za důležité pokládám tři základní věci:
Zaprvé: Aby zpěvák pochopil rozdíly mezi českou abecedou a abecedou svého rodného jazyka, například pro pochopení těžkých souhlásek jako ď, ť, ň jsem užívala zvukovou analogii výslovnosti anglických slov duty, Tuesday, new.
Zadruhé: Aby stále ve svých notách VIDĚL vepsanou výslovnost.
Zatřetí: Aby měl doslovný překlad libreta do své rodné řeči, bez ohledu na kostrbatost slovosledu.
Podle mých zkušeností je také nezbytné, aby jazyková příprava předcházela zkouškám na jevišti – tam již musí pěvec přicházet s tím, že svůj česky zpívaný part bezpečně ovládá. Zpívané češtině se může naučit každý, kdo má sluch, dobrou vůli a velkou píli. I naše zapeklité krásné „ř“ se dá naučit – nejlepší je to předvést, hraje v tom roli dvěma prsty zacpaný nos a pak to „ř“ jakoby „vysmrkat“ mezi zuby. Základním předpokladem ovšem je, že sám coach umí perfektně česky.
Čeština je Váš rodný jazyk, jakkoli jste od dětství byla bilingvální. Vaše čeština je krásná a často zdůrazňujete, že jste si ji chránila i v cizině. Co je vlastně z pohledu Vaší dnešní zkušenosti podstatné pro pocit domova?
Tady jste pěkně propojila jazyk s domovem…. Rozumím Vám, kam míříte, ale asi vás zklamu, když řeknu, že slovo domov je mi trochu vzdálené.. Ne proto, že bych nebyla dobrá Češka – ale jsem světoběžník, bezdomovec, který, jak se říká, kam si pověsí klobouk, tam je jeho domov… Myslím, že kdybych se upíchla na nějaký domov, byla by to další emigrace, odvrhla bych všecky ty ostatní domovy. Nechci říkat – tady jsem doma, tam ne. Já jsem opravdu doma všude, kde zrovna jsem. Například – na každém jevišti jsem doma – já jsem vůbec nejšťastnější a nejvíc doma na jevišti. Domov s jazykem nemá co dělat, to vůbec ne.
I. Stravinskij: The Rake’s Progress – Baba the Turk – Edinburgh 1967
G.Verdi: La traviata – Flora – zkouška – s Dr. Kurtem Herbertem Adlerem, intendantem opery v San Francisku – 1969 (foto C.M.Jonse)Češtinu mám v sobě jako kategorický imperativ. To je to, co musím, a je to i součást mojí mentální hygieny. Mluvit správně česky je jako si denně čistit zuby. A slyšíme na českých jevištích, že si mnozí zuby nečistí – a v tom je ten problém, co se tady děje s češtinou. My jsme přece národ kulturní, ale na češtinu kašleme. Ta řeč je naším národním pokladem. Nemluvím až tak mnoha jazyky – ale vím, že málokterá řeč je tak bohatá, jako naše. Třeba zrovna mě napadá slovo nehoráznost. Odkud se vzalo? Není nádherné? Nebo naše slovesné vidy! Takové p o z a p o m e n o u t – to v jiné řeči musíte opsat třemi slovy, ba větami, když to chcete vyjádřit. Když jsem se sem vrátila – prokrista co jste s tou češtinou udělali! Dlouho jsem uvažovala, co znamená „kerej“, že to znamená „který“. A že se tu chodí šopovat a bukovat!! Stovky skvostných slov se nám ztrácejí.
Co vás tedy vedlo k tomu, že jste se vrátila a žijete v Praze?
Mohu říci, že jsem tu doma? Nechytne mne někdo za slovo? Ano, Praha a Vltava – má to pro mne podbarvu domova. Důležité jsou pro mne dvě věci: za prvé jsem se tu narodila a za druhé se zde mluví česky
Nashromáždila jste obrovskou zkušenost – lze ji nějak předat? Co byste poradila a k čemu byste vedla začínající talentované sólisty? Co se vůbec dá předat a naučit a na co musí umělec přijít sám? A bez čeho se neobejde a pokud to nemá, neměl by o vrcholovou sólovou dráhu v opeře ani usilovat?
Neporadím, nechci. Mnohokrát jsem byla žádána, oslovena, abych vyučovala, abych si poslechla, abych dala rady. Nemohu, já jsem tak strašně netrpělivá – sama k sobě nejvíc. Lidem, které bych vyučovala nebo jim radila, bych nemohla dát „první poslední“, jak se tak pěkně česky říká. To první bych jim snad dala, ale to poslední bych jim nedala. Protože to poslední mě vede po cestě divadla, tam neexistuje žádné kdyby nebo asi a já bych nesnesla, aby to někdo nedodržoval. To bych ty chudáky lidi ničila svou netrpělivostí, jako jí ničím sebe.
Přece se zkusím zeptat – bez čeho se podle vašeho názoru dnešní mladý člověk, který se chce prosadit ve světě opery, neobejde?
Dvě věci mít musí – talent a disciplínu. Jedno bez druhého nemá cenu.
Soňa Červená – 2004Gluck: Orfeo ed Eurydice, Orfeo: Ach, ich habe si verloren (Che farò senza Eurydice). Rundfunk-Sinfonie Orchester Berlin, dirigent Franz Konwitschny, 1961, Ultraton
(dokončení zítra)