Za Bludného Holanďana to Státní opera před dvěma lety od kritiky hodně schytala. Proto jsem se zvědavostí čekala, jak Wagner na její scéně dopadne tentokrát. I když často slýcháme argument, že na Wagnera u nás žádné divadlo – hlavně po pěvecké stránce – prostě nemá, snaha Státní opery nerezignovat na tento vrcholný repertoár je sympatická. Marion Ammann (Isolde), Leonid Zakhozayev (Tristan)
Do Prahy si Státní opera pozvala mezinárodní tým inscenátorů – především zkušeného britského dirigenta Jana Latham-Koeniga, který dlouhodobě působil ve Vídeňské státní opeře, dnes je hudební ředitel Štrasburské filharmonie a Opéry national du Rhin a hostuje na předních evropských scénách (Bastille, Covent Garden,Teatro Carlo Felice, Královská dánská opera ad.). Režie a scény se ujal argentinský tým: režisér Marcelo Lombardero, výtvarník Diego Siliano a Luciana Gutmanová (kostýmy) se znají z Teatro Colón v Buenos Aires.

Tristan v jejich podobě je jako pohádkový příběh vyprávěný nad rozevřenou dětskou knihou. Postavy hlavních hrdinů vstupují do kreslených ilustrací a ty ožívají a mění se v barevný film. Kulisy jsou v podstatě virtuální, vše se promítá na dvě průsvitné opony, na jednu před jevištěm a druhou v pozadí. Je to levné a přitom značně efektní řešení, umožňuje proměny rychlé jako filmový střih. Když v předehře 2. jednání slyšíme lovecké rohy, ocitáme se na pár taktů v kresleném lese, během chvilky les na předním plátně zmizí a rázem jsme v paláci, promítaném na druhém plátně, kde Isolda čeká na tajnou schůzku s Tristanem. Nebo umožňuje vidět dění ve dvou rovinách – hádku Brangäny s Tristanem na palubě kreslené lodi a zároveň pod ní v podpalubí vidět reálný prostor kajuty s Isoldou. Zajímavý je už začátek, když kreslená postava Mladého námořníka na ilustraci lodi najednou ožije animací a zpívá (mimochodem velmi svěží hlas Josefa Moravce, jednoho ze tří zúčastněných českých sólistů).

Tím nápaditost inscenace končí, kostýmy (inspirované nejspíš filmovou představou o středověku) i režie byly hodně tradiční. Nevadily, ale ani nenadchly. Režie byla zvláště v druhém dějství dost statická, většinou se pěvci snažili směrem do publika přezpívat orchestr a režisér jim v tom příliš nekomplikoval situaci.
Obsazení tvořili opět většinou zahraniční umělci (domácí Josef Moravec a Miloš Horák dostali menší role, Svatopluk Sem zpíval Melota). Státní opeře se podařilo dát dohromady vyvážené obsazení, nebyl tam výrazně slabší výkon. Leonid Zakhozhaev z Mariinského divadla v Petrohradě je významným wagnerovským tenorem, byl to štíhlý, nervní, dynamický Tristan. V druhém jednání se mi občas zdálo, že v dolních polohách zní trochu unaveně, ale celé 3. jednání a závěr měl výtečný.

Švýcarská sopranistka Marion Ammann je mladá, i když už zkušená wagnerovská heroina (stipendistka v Bayreuthu). Typově se pro Isoldu hodí skvěle, ale herecky působila dost chladně. Občas se ztrácela v příliš hlasitém zvuku orchestru (bohužel v sedmé řadě, kde jsem seděla, bylo opravdu nástroje slyšet víc, než je žádoucí, vzadu byl zvuk vyrovnanější).

Vynikající byla Amber Wagner v roli Brangäny. Tato mladá americká mezzosopranistka je majitelkou plně znějícího, lahodného a dlouhodechého hlasu, který uplatňuje v širokých obloucích, aniž by ztratila na síle nebo barvě. Pro Wagnera ideální. Spolu s Kurwenalem tvořili „oscarovou dvojici ve vedlejších rolích“, oba působili dosti přesvědčivě. Ostatně barytonista Tomasz Konieczny (Kurwenal) herectví vystudoval a jako režisér nebo herec se objevil v mnoha polských filmech. Jeho baryton je průrazný a solidní. Velmi uspokojivý pěvecký výkon podali i barytonista Svatopluk Sem (Melot) a velšský basista Richard Wiegold (Král Marke), který zapadal svým typem do role výborně, ale odzpíval si svůj velký „monolog“ na konci 2. dějství v jedné strnulé póze.

Na závěr jsem si nechala orchestr. Je to těleso, které pár posledních let přežívá v nejistotě a uprostřed otázek nad vlastní budoucností. Takový orchestr nemá moc velkou motivaci k nějakým výkonům. Přesto pod taktovkou Jana Latham-Koeniga pookřál a podařilo se mu velice slušné nastudování wagnerovské partitury. Měl dostatečně robustní a kompaktní zvuk, dobré ladění, promyšlený výraz. Až na pár nepřesností v rychlém úvodu druhého jednání (rytmická souhra, některé houslové figury) byl připraven dobře, smyčcová i dechová sóla se dařila, opravdu to byl výkon na jejich poměry nadstandardní. Přála bych jim častější spolupráci s tímto dirigentem, kterého si oblíbili, a který jejich práci dokázal dát smysl.
Pražské jaro, i když byla premiéra dobře načasována, ohrnulo nad Tristanem nos. Do festivalového programu zařadilo jen inscenace Národního divadla. Jeho škoda – místo nepovedeného Idomenea mohli festivalovým hostům nabídnout premiéru jedné z nejžádanějších oper a to ve velmi dobrém standardu.
Richard Wagner:
Tristan und Isolde
Dirigent: Jan Latham-Koenig
Režie: Marcelo Lombardero
Scéna: Diego Siliano
Kostýmy: Luciana Gutman
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Orchestr a sbor Státní opery Praha
Sólo na anglický roh: Josef Obrázek
Premiéra 20.května 2010 Státní opera Praha
Tristan – Leonid Zakhozhaev
Isolde – Marlon Ammann (alt. Elizabeth Connell, Catherine Hunold)
Král Marke – Richard Wiegold
Kurwenal: Tomasz Konieczny (alt. Richard Haan)
Melot – Svatopluk Sem (alt. Vratislav Kříž)
Brangäne – Amber Wagner
Pastýř – Josef Moravec (alt. Václav Sibera)
Kormidelník – Miloš Horák
Mladý námořník – Josef Moravec (alt. Václav Sibera)