Šestitýdenní festival Wiener Festwochen je velmi pestrou nabídkou divadelních událostí především v oblasti činohry a alternativního divadla, své skromnější místo v něm však mají také koncertní programy – a opera, která přišla letos co do kvantity vskutku poněkud zkrátka. Časopis Profil publikoval již před zahájením festivalu poměrně ostré výtky na andresu intendanta (Luc Bondy) a hlavně dramaturgie. Ta využila letošního jubilea Albana Berga (1885-1935) a pod názvem „Ein Fest für Alban Berg“ nabídla pět koncertů, jednu besedu o skladateli a jeho opery. Podle Profilu si tedy dramaturgie, která už delší dobu neoplývá velkou vynalézavostí, situaci značně ulehčila, neboť Berg je autorem pouhých dvou oper.
Ovšem jakých! 15. května bylo uvedeno první ze tří představení Wozzecka, opery z roku 1925 podle dramatu Woyzeck Georga Büchnera (proměnu Woyzecka ve Wozzecka způsobilo chybné čtení), opery, která znamenala přelom ve vývoji moderního hudebního divadla a s níž je spojeno mnohé, co hýbalo meziválečnou i poválečnou kulturní scénou. Georg Büchner zemřel roku 1837 ve čtyřiadvaceti letech a zanechal dramatické dílo obrovské hodnoty, stále moderní a stále působivé. Bergova volba sociálního dramatu byla jednou věcí, která způsobila poprask společensko-politický, způsob, jakým dílo zhudebnil, vyvolal rozruch v hudebních kruzích; atonální technika ve spojení s klasickými hudebními formami, východisko v instrumentálních formách jako invence, sonáta a podobně pro operu, to bylo naprosté novum. Premiéra byla v Berlíně roku 1925 a již téhož roku byly úryvky provedeny v Praze v rámci festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. 11. listopadu 1926 pak uvedlo Bergovu operu v nastudování Otakara Ostrčila pražské Národní divadlo – v češtině, jako Vojcka, a vypukl proslulý skandál, v němž byl Berg nazván židobolševikem, Ostrčil přisluhovačem Němců a vlastizrádcem a podobně. Byl to neobyčejně zajímavý a také krutý příběh o předsudcích, provinční malosti, zbabělosti; abonenti Národního divadla nakonec vymohli, že byla opera po dvou reprízách stažena z repertoáru. Čtení novin z tehdejší doby není hezké čtení, a bohužel se s podobnou „kulturou“ setkáváme dodnes. Berg byl premiéře své opery v Praze přítomen a označil pražskou inscenaci za „skutečnou premiéru“ – soubor Národního divadla v čele s Ostrčilem a režisérem Ferdinandem Pujmanem zřejmě postihli přesně to, co Berg chtěl.
Vojcek rozvířil kulturní dění u nás znovu o třicet let později, když byl v Národním divadle uveden podruhé, opět v Pujmanově režii (který nahradil překlad Jiřího Mařánka překladem svým), tentokrát v hudebním nastudování Jaroslava Krombholce. Na tuto inscenaci vzpomínají příslušníci české hudební avantgardy šedestátých let jako na zjevení – to, že objevili Berga, brzy po něm Weberna a Schönberga, pro ně znamenalo průlom, skutečnou novou vlnu. Aby byl výčet pražských uvedení úplný, po třetí se – už v originále – v Národním divadle Wozzeck hrál roku 2001 v režii Davida Radoka; tuto výtečnou inscenaci už pamatují i mladší.
Režisérem i autorem scény inscenace v produkci Wiener Festwochen (umístěné do Divadla na Vídeňce) je Stéphane Braunschweig, v současné době ředitel La Colline-Théâtre national v Paříži (jedno z pěti pařížských činoherních divadel, subvencovaných ministerstvem kultury). Braunschweig je převážně činoherním režisérem, jenž si občas udělá výlet do opery – režíroval Kouzelnou flétnu, Dona Carlose, Její pastorkyni, Elektru, čili poměrně široké spektrum; dokonce i Prsten Nibelungův. Jako scénický výtvarník byl v případě Wozzecka nanejvýš skromný: Scéna je prázdná, jedinými prvky jsou obrovský kotouč měsíce na horizontu, který se objeví v klíčových scénách – tu bílý, tu krvavý – černá půlící stěna, a světlo. A dvě židle. Jinak je vše na zpěvácích a orchestru. Tím je Mahlerův komorní orchestr, doplněný o členy orchestru Státní opery, a dirigent Daniel Harding s ním způsobil opravdový zázrak. Viděla jsem řadu inscenací a slyšela několik nahrávek, ale plastičnost a barvy Bergova orchestru jsem si důkladně uvědomila až tady.
Hrálo se bez přestávky a tak proměna tupeného a podváděného Wozzecka ve vraha a nešťastné Marie v jeho oběť byla kontinuálním příběhem. Nehrálo se ovšem žádné tuctové krimi. Přechody byly plynulé a při vší stylizaci logické. Scény na vojenské ubytovně a v hospodě byly vkusně aranžované (jedině snad skládací notové pulty u hospodské kapely nebyly zcela namístě). Okamžik, kdy se Wozzeck po vraždě vrátí do hospody, byl vyřešen pouze světelným předělem – Wozzeck přeskočí z tmavěrudé temnoty do světla – tak, jako se snaží utéct svému činu. V obsazení nebylo slabého místa – snad jedině Wozzeckův kamarád Andres (Eric Stoklassa) byl poněkud nevýrazný a tambormajor (Volker Vogel) přece jen občas přehrával. Výtečné studie předvedli Andreas Conrad jako hejtman, Wolfgang Bankl jako doktor, oba tovaryši (Tijl Faveyts, Christian Miedl) – i Heinz Zednik, někdejší Andres v první inscenaci Wozzecka ve vídeňské Státní opeře (1970) a především vynikající hejtman z tamní inscenace z roku 1981 (ta tehdy dosáhla 42 repríz!), který hrál blázna. Především však stála inscenace na Marii Angely Denoke, jejíž herecké kvality jsou známy, ale vždy znovu překvapí novými nuancemi v utváření charakteru postavy, a představiteli titulní role Georgu Niglovi. Tento vídeňský rodák a odchovanec Sängerknaben je uznávaný specialista na starou hudbu – spojení interpretů staré hudby se zájmem o hudbu moderní doby je poměrně časté a jak je vidět, šťastné. Také už ovšem zpíval Mimeho v Siegfriedovi v Paříži. Je mu třicet osm let a určitě o sobě ještě nechá slyšet.
Alban Berg:
Wozzeck
Dirigent: Daniel Harding
Režie a scéna: Stéphane Braunschweig
Kostýmy: Thibault Vancraenenbroeck
Sbormistr: Erwin Ortner
Mahler Chamber Orchestra
Arnold Schoenberg Chor
Bühnenorchester der Wiener Staatsoper
Wiener Festwochen 2010
Theater an der Wien 15., 17. a 19.5.2010
Marie: Angela Denoke
Margaret: Magdalena Anna Hofmann
Wozzeck: Georg Nigl
Tambourmajor: Volker Vogel
Andres: Eric Stoklossa
Hauptmann: Andreas Conrad
Doktor: Wolfgang Bankl
1.Handwerksbursch: Tijl Faveyts
2.Handwerksbursch: Christian Miedl
Der Narr: Heinz Zednik
O Bergově opeře Wozzeck psal před časem na našem webu Jiří Srstka. Jeho esej najdete zde.
