Simon Boccanegra v podání Plácida Dominga – starý dobrý známý, chtělo by se říct. Není to totiž tak dlouho, co tuhle méně hranou Verdiho operu uvedla v přímém přenosu do kin newyorská Metropolitní opera, právě s nestárnoucím, letos devětašedesátiletým Mistrem v titulní roli (naši recenzi přenosu najdete zde, historické souvislosti tohoto Verdiho díla zde). Teď se Plácido Domingo v téže roli (nejen) do kin vrátil: při přímém přenosu z milánské La Scaly, v rámci mezinárodním projektu Opera in Cinema, do něhož se před časem zapojila i společnost Palace Cinemas se svými multiplexy v Praze a Brně (a také Bratislavě). Řada operních fanoušků (alespoň v Praze byl tentokrát jejich zájem oproti dřívější, většinou mizerné návštěvnosti, vcelku slušný) se nechala nalákat nejen na přímý přenos z prestižního operního domu a na jména interpretů, ale určitě i na možnost zajímavého srovnání výkonu Plácida Dominga ve dvou různých inscenacích, své možná sehrála i zvědavost, jak se zpěvák vypořádal se svým onemocněním a s nedávnou nečekanou operací (poslední zprávu o tom najdete na našem webu zde).
Milánskou La Scalou uvedená inscenace je koprodukční. V berlínské Staatsoper Unter den Linden měla premiéru již loni na podzim, také s Plácidem Domingem v titulní roli, a rovněž s Anjou Harteros coby Amélií, stejný byl i představitel Gabriela Adorna Fabio Sartori. Naši recenzi této inscenace v berlínském provedení od našeho taměšího spolupracovníka jste si již tehdy mohli na Opeře Plus přečíst (najdete ji zde).
Jak tedy vše vypadalo tentokrát? Z přece jen trochu jiného zorného úhlu blízkých záběrů kamer? A jak vyznělo srovnání s inscenací newyorskou, kterému se snad žádný z přítomných diváků neubránil? Plácido Domingo působil přece jen méně unavenějším dojmem, než při přenosu z MET, kdy jej již údajně trápily bolesti (a kdy – soudě podle přestávkových rozhovorů – viditelně nebyl ve své kůži). Tentokrát se zdálo, že bezesporu pěvecky i výrazově náročnou roli zvládá s menším úsilím, a tak si všechny možné superlativy zaslouží tím spíš. Jistě, občas ani tentokrát nešlo v Domingově hlasu přeslechnout to všechno, co už má za sebou, ale zvláště v této roli to jeho výkonu dodávalo určité „patiny“, věrohodnosti moudrého stáří a rozvážnosti. Znovu je třeba před Domingem hluboce smeknout.
Zmínit je rozhodně třeba i Massima Cavallettiho jako vynikajícího, charismatického Paola, naopak tak trochu zklamáním byl zejména v první půli Ferruccio Furlanetto, jakoby zpívající s nachlazením či v jiné indispozici. Nepřekvapilo proto při jeho závěrečné děkovačce bučení z hlediště. Projevy nevole si při příchodu do orchestřiště po přestávce musel ovšem vyslechnout i Daniel Barenboim (jen jsem nepochopil, proč režisér přímého přenosu v tu chvíli nechal stáhnout zvuk, což odnesly i první tóny druhé půle). V případě dirigenta jsem ovšem výhradám publika neporozuměl. Nejspíš je to otázkou osobního vkusu, ale právě Barenboimovo tak trochu „neitalské“ pojetí téhle Verdiho partitury (to byl onen důvod bučení?), které akcentovalo především její dramatismus, ale i jakousi pochmurnost, a které bylo přitom skvěle plastické, barevné a s uchvacující dynamikou, mě zaujalo ještě snad o špetku víc, než nastudování Jamese Levina v MET.
Giuseppe Verdi:
Simon Boccanegra
Dirigent: Daniel Barenboim
Režie: Federico Tiezzi
Scéna: Maurizio Balo
Kostýmy: Giovanna Buzzi
Orchestr a sbor Teatro alla Scala
Premiéra 16.4.2010 Teatro alla Scala Milán
(koprodukce se Staatsoper Unter den Linden Berlín)
(Opera in Cinema – live 29.4.2010 Palace Cinemas Praha)
Simon Boccanegra – Plácido Domingo
Jacopo Fiesco – Ferruccio Furlanetto
Paolo Albiani – Massimo Cavalletti
Pietro – Ernesto Panariello
Amelia – Anja Harteros
Gabriele Adorno – Fabio Sartori
Capotano – Antonello Ceron
Ancella di Amelia – Alisa Zinovjeva
