Hned po absolvování pražské Taneční konzervatoře v roce 1993 uspěl v náročném konkurzu do jednoho z nejprestižnějších angažmá v jeho profesi. Nederlands Dans Theater II, tedy juniorský soubor, pak po pěti letech vyměnil za soubor hlavní, NDT I. Přesto se v roce 2004 rozhodl odejít a vydat se na samostatnou uměleckou dráhu nezávislého tanečníka a choreografa, tedy bez stálého angažmá. Před časem se pak společně s bývalou kolegyní Natašou Novotnou postavil do čela projektu, nazvaného 420PEOPLE (420 podle telefonní předvolby do České republiky). Pod touto hlavičkou už vzniklo několik pozoruhodných choreografií, o kterých se mluví s velkým uznáním. Jedním z takových úspěchů se například stalo udělení Ceny Sazky a Divadelních novin choreografii Small Hours, coby nejlepšímu počinu sezony v oboru tance a baletu.
Václav Kuneš, dnes jeden z nejvýznamnějších českých tanečníků a choreografů, působící především v zahraničí.
Je to už pět let, jste odešel prestižního Nederlands Dans Theater a osamostatnil jste se. Přiznejte – kolikrát jste tohoto kroku zalitoval?
Nezalitoval jsem ani jednou, opravdu. Ještě před tím, než jsem odešel, jsem se toho obával. Co když budu jednou litovat, říkal jsem si. Už od nějakých patnácti či šestnácti let se snažím, abych svých rozhodnutí se všemi možnými i nemožnými následky nemusel litovat. To by byla jen ztráta času. Také jsem záhy poznal, co jsem jako člen skupiny nikdy neměl šanci poznat v takovém měřítku. Zodpovědnost. A to byl dostatečný motiv, dostatečná inspirace.
Monologue, Dialogue – NDT – choreografie Hansvan Manen
Pokuste se prosím oněch pět posledních let po vašem odchodu z NDT shrnout. Jaké byly vaše nejvýznamnější projekty? Kterého z nich si ceníte nejvíc a naopak co se nepovedlo tak, jak jste čekal?
Tak nějak všechny projekty měly svůj význam, i když možná v té dané době to nebylo tak evidentní. Uvědomil jsem si, a to velmi brzo, jak moc toho vlastně neznám.

A právě touha a ambice to všechno poznat, vstřebat, naučit se, byly a jsou ten pravý motor. Ale třeba: spolupráce s japonským choreografem Saburem Teshigawarou, za jehož práci jsem byl v roce 2005 nominován na Tanečníka roku ve

Vaše první větší choreografie byla do programu Graffiti v Laterně magice, tuším v roce 2001. Jaký vývoj jste jako choreograf od té doby udělal, jak sám sebe v tomhle ohledu vidíte?
To je těžké hodnotit. Doufám ale, že jsem se jako choreograf někam posunul. Je celkem jedno kam, důležitý je vývoj sám o sobě.
Přiznávám, že v současné době si jako tvůrce pokládám množství otázek. Jakési období hledání. Na tom je nejvíc vzrušující to, co teprve přijde. I když to teď ještě neznám, už se nemůžu dočkat, až to přijde. Samo to ale nepřijde, člověk tomu musí vyjít vstříc a něco, hodně pro to udělat.
Když už jsme zmínili Laternu magiku, nemůžu se nezeptat: Co říkáte jejímu dalšímu nejistému osudu? Myslíte, že to zákonitě muselo vzhledem k vývoji techniky i tance přijít anebo se něco udělalo špatně?
Tanec a mnoho dalších uměleckých žánrů již delší dobu využívají velké množství technologií. Na tom není nic nového. Co bylo dříve doménou Laterny magiky si teď může dovolit většina tvůrců. A paradoxně pro Laternu jsou pro ni tyto a nové technologie právě teď dražší, než pro ostatní tvůrce. To se nedá finančně udržet.

Jistě, jsou tu ta „kdyby“, kdyby se našel někdo před deseti lety, kdo by si uvědomil, že pokud má mít Laterna magika co říct do budoucna, je třeba hodně, ale účelně zainvestovat, mohlo být možná jinak. Ale ani ve svém okolí v současné době neznám nikoho, kdo by byl schopný propojit ve stejné kvalitě a v dlouhodobějším výhledu všechny vrstvy důležité pro multimediální divadlo. Vždy jedna z těch vrstev trochu zaostává.
Sám jste několikrát přiznal, že na vás jako na choreografa měl velký vliv Jiří Kylián. Jak moc z těch svých zkušeností s Kyliánem čerpáte ve svých vlastních choreografiích? Nesvazuje vás tak trochu tahle jeho důvěrná znalost?
To se možná z části váže k mému současnému hledání. I když jsem si nikdy nemyslel, že bych nějak vědomě čerpal z Kyliánových prací, jisté ovlivnění tam asi bude. Asi tak jako se u jeho starších věcí dá poznat vliv Johna Cranka. Jisté zásady či rady jsou samozřejmě k nezaplacení. Moc rád se s ním radím, když je třeba, na to má pan Kylián vždycky čas. Nejvíce inspirující pro mne je ale asi jeho neustálé hledání nových prostředků, nových nápadů.
Václav Kuneš – tanečník a Václav Kuneš – choreograf. Jaký je vůbec v současné době poměr?
Momentálně absolutně vyrovnaný, což je neudržitelné. Tancování mě ještě baví, ale být zároveň i ve své choreografii – to je teď asi naposled. Raději jsem na druhé straně sálu a ještě raději v hledišti při mém představení. S diváky. Cítit, co to s nimi dělá nebo nedělá, to je ta droga.
Na čem pracujete teď? A jaké jsou vaše nejbližší plány?
Své vlastní divadlo na Střeleckém ostrově? Přál bych si mít jednou tu zodpovědnost za stálou skupinu lidí, za company. Nejenom uměleckou, ale i tu další, tu lidskou. Dokázat tanečníkům nabídnout jak zajímavou práci, tak i je inspirovat v hledání dalších možnostech. Dokázat, že právě současný tanec má možnost vygenerovat obrovskě množství příležitostí, vytvořit jakousi buňku, kam by všichni se zájmem o jakékoliv umění a třeba i dobré jídlo či módu, design mohli každý večer přijít a pobavit se. A věděli by, že budou odcházet spokojeni a těšili by se na příště… Je to utopie?
Jak vypadá váš soukromý život? Máte na něj vůbec dostatek času?
Mé soukromí je pro mě to nejdůležitější. Umožňuje mi být přesvědčený, že má práce je pro mě to nejdůležitější… To mě právě žene dopředu, samozřejmě jistá zodpovědnost za dvouletou dcerku a tím pádem rodinu jako takovou tu je, ale je to mé zázemí.