Dobrý den, Maestro Buchbindere, jsem nesmírně rád, že jste si udělal čas na náš rozhovor, který je určen pro čtenáře největšího českého hudebního portálu Opera PLUS. Můj první, praktický dotaz: Kolik času máme na naše interview?
Kolik chcete
Jste významný rakouský pianista, světového renomé. Ale ne každý o Vás ví, že jste se narodil, stejně jako dva další velcí pianisté Vašeho jména – Rudolf Serkin a Rudolf Firkušný, v Čechách.Vy konkrétně jste se narodil v Litoměřicích. Máte na Litoměřice nějaké vzpomínky z dětství? Vracel jste se někdy do svého rodného města?
Ano, přesně tak, vím o tom, že jsme se všichni tři narodili v Čechách. Ale žádné vzpomínky na Litoměřice nemám, velmi brzy jsme se s rodinou odstěhovali do Vídně, ve svém rodném městě jsem již nikdy poté nebyl.
Kdo byl váš první učitel hry na klavír?
Už v pěti letech jsem se stal nejmladším studentem Hudební akademie ve Vídni. Nejprve jsem studoval u Marianne Lauder, v jedenácti letech jsem pak přešel do mistrovské třídy Bruna Seidlhofera.
Byl jste tehdy ve třídě nejmladší student, jak jste se cítil mezi svými staršími kolegy?
Ano, vždycky jsem byl nejmladší, dnes už se to změnilo. Také jsem měl vždy o hodně starší přátele. Studoval jsem u Seidlhofera společně s Nelsonem Freirem a Marthou Argerich. Nikdy jsem neměl individuální výuku, vždy jsme byli ve třídě pohromadě a hráli jsme před sebou, byli jsme spolu celý den. Bylo to nesmírně důležité. Jednou týdně měl člověk jednu hodinu, příště dvě. Nebyla v tom žádná byrokracie, ale jen opravdová práce
Byla to pro Vás vhodná forma výuky?
Bylo to fantastické. Ta atmosféra! Člověk se učil od všech dohromady. Bylo to velmi důležité. Sám jsem později třicet let vyučoval na univerzitě v Basileji a dělal jsem to úplně stejně.
Měl jste pocit, že máte velký talent? Nebo to pro vás bylo samozřejmé? Byl jste zázračné dítě?
Ne, nevěděl jsem, že mám nějaký talent. Fascinovaly mě černobílé klávesy. Pro mě nikdy nic jiného, než klavír neexistovalo. Jako dítě jsem krátce chtěl být tenor, ale můj hlas je tak špatný, že nezní a nedá se poslouchat ani v koupelně. Takže jsem zůstal u klavíru.
Zkoušel jste někdy i jiné hudební nástroje?
Ne, jen klavír.
Ani varhany?
Ano, dvakrát nebo třikrát. Ale nohy tam mají moc práce, to není pro mě.
Co považujete za nejdůležitější z toho, co Vám Seidlhofer dal?
Velikost Seidlhofera byla v tom, že jeho žáci – ať už Friedrich Gulda, Martha Argerich, Nelson Freire nebo já – byli každý úplně jiný. On každému ponechal jeho individualitu. Neexistuje žádná „Seidlhoferova škola“, a v tom byla jeho velikost.
Byl k vám Seidlhofer lidsky přístupný, přátelský? Byl nějaký rozdíl v tom, jak se choval k vám a pak ke starším studentům?
Ne, nedělal žádné rozdíly, dvacetiletý dirigent je dirigentem stejně tak, jako jeho osmdesátiletý kolega. Studoval jsem u něj deset nebo jedenáct let, a pak jsme byli velcí přátelé. Setkávali jsme se pravidelně.
To je krásné. Co říkáte na historickou linii, ze které pocházíte: Bruno Seidlhofer studoval u Franze Schmidta, ten u Theodora Leschetizkého a přes Carla Czerného a jeho žáka Franze Liszta se dostaneme až k Beethovenovi. Takže vy jste vlastně Beethovenův „žák“.
Ano, dá se to tak říct.
Vy jste začal s koncertní činností velmi mladý a pak následovala více, než šedesátiletá kariéra světového pianisty. Můžete porovnat své pocity na pódiu ve dvaceti a v sedmdesáti letech?
Dnes jsem nervóznější než ve dvaceti.
Takže jako mladík jste neměl trému?
Jako mladý člověk jde člověk na pódium a myslí si, že může dobýt svět. Ale ve stáří už jsou očekávání mnohem vyšší a splnit vlastní očekávání je to nejtěžší.
Tréma může být někdy pozitivní, ale jindy může umělce zcela paralyzovat. Jak s ní zacházíte vy?
Nedá se proti ní nic dělat. V šatně před vystoupením ji necítím, ale ve chvíli, kdy vstoupím na pódium, je tam. Naštěstí po chvíli odezní.
Jak se dnes cítíte po pianistické stránce?
Má technika je dnes lepší než před deseti nebo dvaceti lety. Ne proto, že jsem více cvičil, právě naopak, protože jsem cvičil méně. Nikdy jsem necvičil mnoho. Prsty jsou totiž jako vrcholoví sportovci, musí se s nimi zacházet velmi opatrně.
Četl jsem, že jste také sběratelem umění a grafik, sám jste též maloval. Vystavoval jste někdy své práce?
Ne. Maloval jsem, teď už ale už dvacet let ne. Bylo to jen hobby, neměl jsem ambice to vystavovat.
Malíř si může vybrat, zda svůj obraz vystaví nebo ne, a ten obraz už zůstává stejný. Ale my interpreti se připravujeme, pracujeme a výsledek na pódiu je pokaždé jiný. Je to výhoda, nebo nevýhoda?
Podívejte, malíř si může sednout k plátnu, kdykoli má náladu. My musíme hrát v osm večer, ať už se cítíme jakkoli. To je velký rozdíl. Publikum nezajímá, jestli jsme unavení nebo nemáme náladu, očekává špičkový výkon.
A vy na pódiu nechcete ukázat přesně to, co jste si doma připravil?
Ne, takhle nesmíte přemýšlet, to by člověka jen ještě víc znervóznilo. Každý koncert je trochu jiný, a to je na tom krásné.
Vím, že rád improvizujete.
Ano, například u Mozarta je improvizace nutná. V klasicismu to bylo naprosto běžné třeba u kadencí. To se muselo improvizovat.
A co komponování, zkoušel jste to někdy?
Jednou. Ale ten rukopis jsem doma založil tak, aby ho už nikdy nikdo nenašel. Bylo to opravdu špatné. Bylo to poprvé a naposledy. Nebylo to ani klasické, ani moderní, byl to Buchbinder. Strašné.
Zkoušel jste někdy hrát jazz?
Ano, samozřejmě. Jako studenti jsme dokonce měli vlastní sklepní jazzový klub, hned vedle rodného domu Franze Schuberta!
Dělat interview s Buchbinderem a nezeptat se na Beethovena asi nelze. Beethoven je váš oblíbený skladatel. Vaše provedení a nahrávky jeho sonát a koncertů se celosvětově považují za referenční. Kromě koncertní činnosti jste i hudební historik a teoretik. Jste ve studiu pramenů podobný třeba Alfredu Brendelovi, nebo Malcolmu Fragerovi, kteří považovali historický kontext za nezbytný k pochopení díla?
Pro mě jsou nesmírně důležitá první vydání. Sbírám je. Mám neuvěřitelné množství prvních vydání Beethovena, Mozarta, Brahmse – u něj kompletně všechna díla. Studuji je a čtu. Mám sbírku třiceti devíti různých vydání Beethovenových klavírních sonát.
A která vydání považujete za nejlepší – ta stará, nebo ta nová urtextová?
Určitě ne ta nová. To, co dnes nazývají urtextem, s urtextem často nemá nic společného. Vydavatelé si myslí, že Beethoven toho hodně ve svých notách zapomněl napsat, tak to tam v závorkách dopisují a vymýšlejí, co tam chybí. Pro mě je nejlepší vydání Lisztovo. Liszt Beethovena obdivoval a v jeho edici nejsou žádné vlastní prstoklady, jen ty Beethovenovy.
Můžeme se poučit i z chyb a slabin některých vydání?
Ano. Musíme rozlišovat mezi prvním originálním vydáním /Originalausgabe/, které skladatel kontroloval, a prvním vydáním /Erstausgabe/ nebo pozdějšími edicemi. Tam bývají velké rozdíly, u Beethovena vydavatelé neustále něco měnili a vylepšovali. Ale mám doma spoustu faksimile, historických textů, už ani další nenakupuji, mám toho ke studiu opravdu mnoho.
Hrajete také na historické nástroje?
Mám doma fantastickou sbírku historických nástrojů, měl jsem doma originální Mozartův klavír. Na tyto nástroje jsem dříve doma hrával a používal je pro svou soukromou potřebu, abych poznal, jak asi tehdy zněly. Ale musíme být rádi, že klavír prošel tak fantastickým vývojem.
Myslíte, že by Beethoven komponoval jinak, kdyby měl k dispozici moderní klavír?
Raději o tom ani nepřemýšlím. Beethoven byl celý život nešťastný z kvality klavírů, stejně jako Liszt. A přitom napsal pro nás tak těžké skladby! Kdyby měl dnešní nástroj, co všechno by mohl vytvořit, to je nepředstavitelné.
Vy žijete stejně jako Beethoven ve Vídni. Denně chodíte kolem jeho domů, víte, kde tvořil. Cítíte se mu tím býti nablízku?
Nejen tím. Mám například i pramen jeho vlasů. Originál. To mě s ním spojuje možná nejvíc. Ale Beethoven je samozřejmě středem mého života a repertoáru. Přesto hraji vše, od Bacha po Gershwina.
A když jdete ve Vídni na procházku, přemýšlíte, co asi Beethoven na stejných místech, kde jste Vy, cítil, nebo nač myslel?
Někdy ano, ale často přemýšlím o jiných věcech
Chtěl byste se někdy na chvíli vrátit do minulosti a potkat Beethovena osobně?
Mým snem by bylo strávit u něj v pokoji 24 hodin – neviditelný, v koutě, a jen poslouchat.
Zeptám se Vás na Vaši interpretaci. Když poslouchám Vaše nahrávky Beethovenových děl, mám pocit, jako by u klavíru seděli dva umělci – jeden energický, s pevnou metrikou a pulsací, druhý lyrický, uvolněný, recitativní a fantazijní. Oba se skvěle doplňují. Je to záměr, nebo Vaše přirozenost?
To je má přirozenost. V knize Carla Czerného, která je zaměřena na interpretaci Beethovenových klavírních děl se například píše, že Beethoven u druhé věty Sonáty op. 90 měnil při hře tempo osmkrát nebo devětkrát. To je velmi zajímavé, dnes se všichni bojí něco takového udělat.
Když jste se věnoval historii, zajímá vás i budoucnost? Přemýšlel jste nad tím, jak se bude Beethoven hrát za 200 let?
Bude se hrát stejně jako dnes. Koncertní život se vlastně vůbec nezměnil. Jen se pořád snažíme za každou cenu přinést něco nového, a to vůbec není nutné.
Váš repertoár je velmi široký, kromě Beethovena se intenzivně věnujete Haydnovi, Mozartovi, Bachovi, Brahmsovi. Jaké skladatele hrajete málo nebo vůbec?
Bartóka. Toho jsem se u Seidlhofera neučil, neměl pro něj pochopení. A ani pro Liszta ne. Musel jsem je studovat později sám.
V Praze budete hrát Gershwinův Klavírní koncert F dur, kolikrát jste ho hrál?
Odhadem asi 150krát. Měl jsem s ním i turné s Lorinem Maazelem a Bavorským rozhlasovým orchestrem, program byl Gershwinův koncert a pak Schubertova Velká C dur symfonie. To bylo úžasné.
Máte ještě nějaké nesplněné interpretační sny nebo cíle?
Teď se snažím svůj repertoár spíše zmenšovat.
Takže už nechcete studovat nová díla
Dělal jsem to celý život. Ale mám za sebou i velký novodobý projekt – Beethovenovy Diabelliho variace. Oslovil jsem jedenáct soudobých skladatelů, aby napsali novodobé variace k těm Beethovenovým.
A hrajete je často?
Ano, velmi rád.
Dá se to porovnat s Beethovenovými původními variacemi?
Vůbec ne. Jsem naprosto proti srovnávání. Každý je individuální a svébytný.
Hrajete i jinou soudobou hudbu?
Ano, například po Beethovenově Sonátě op. 111 jsem hrál jako přídavek Bergovu Sonátu op. 1.
Věnujete se také komorní hudbě?
Ano, i když nemám tolik času, hraji ji velmi rád. S komorní hudbou jsem vyrůstal. V patnácti letech jsem v Mnichově vyhrál první cenu s klavírním triem.
Co máte raději, hrát jako sólista s orchestrem, nebo sólové recitály?
To se nedá srovnávat. Jsou to dvě naprosto odlišné věci. Když máte dobrého partnera, je radost hrát s orchestrem. A stejně tak je krásné stát sám na pódiu. Obojí je fantastické.
Mistře, ještě poslední, trochu odlehčená otázka – s jakým dílem byste chtěl zůstat na pustém ostrově?
(smích) Se Scherzem z Mahlerovy Páté symfonie.
A z klavírní hudby?
Je jich příliš mnoho… Ale možná poslední Schubertovu sonátu.
Nádherné. A vy hrajete Schuberta velmi často, že?
Ano, znovu a znovu.
To je krásný závěr, je ještě něco, co byste chtěl vzkázat našim čtenářům a posluchačům?
Těším se na koncert v Praze.
My se také těšíme na shledání, 23. září 2025 v pražském Rudolfinu na závěrečném koncertě Dvořákovy Prahy, kde provedete společně s Orchestre National de France za řízení Cristiana Măcelaru Gerschwinův Klavírní koncert F dur. Srdečně Vám děkuji za interview a čas, který jsem s Vámi mohl strávit.
