Kulisou tedy nebyl živý zámek, průčelí a romantický pohled na tuto památku byly jen obrazem na horizontu, diváci zato sledovali program z pohodlí divadla. Balet Gala je koncipován jako večer, který zahrnuje ukázky ze stávajícího repertoáru baletního souboru, zároveň „ochutnávku“ nové premiéry sezony nadcházející a v neposlední řadě se v ukázkách vždy představí kromě stávajících členů souboru také jeho nové posily. Obě poloviny programu zahájily fragmenty z baletu Labutí jezero, který v loňské sezoně postavil souboru na míru choreograf Paul Chalmer. Diváci s nadšením ocenili valčík, suverénní pas de trois v podání Federicy Fattore, Alice Rizzo a Ondřeje Králíčka, stejně jako suitu z 2. jednání v interpretaci noblesního páru Auréliena Jeandota a Ksenie Ovsyanick. Nechyběla ani ukázka z druhé premiéry uplynulé sezony, a to z Královského dvora choreografa Glena Lambrechta. Vybrána byla dynamická pasáž, v níž se tanečníci Sergio Méndez Romero, Quentin Lelong, Elia Zegrati, Ondřej Králíček a Wouter Smit mohou soustředit na čistou práci s hudbou z klavírního koncertu Wojciecha Kilara, která je natolik nosná, že by možná vůbec vynikla více v inscenaci nenarativního charakteru.
Ale tyto premiéry jsou již uzavřenou záležitostí, nová sezona je bílým listem nového očekávání. Pracuje se již na obou premiérách, gala přineslo malý vhled do druhé z nich, kterou bude v březnu příštího roku Romeo a Julie. Choreografie se ujal umělecký šéf olomouckého baletu Jan Fousek, který dříve v Brně exceloval jako Merkucio v inscenaci Zdeňka Prokeše. Je zřejmé, že se může publikum těšit na verzi v podobě tradičního eklektického dramatického baletu, v poloze neoklasického tvarosloví, bude akcentovat čisté linie akademické techniky i přirozené herectví. Romantické balkonové pas de deux předvedli Adéla Bendová a Iván Sánchez Fernández, sehranou trojici Monteků doplňuje S. M. Romero a O. Králíček, jak jsme viděli v další ukázce. Pokud by divadlo spustilo předprodej, vyprodá titul už teď.
Zahajovací galakoncert je platformou, na níž se publikum seznámí i s mnohými novými tvářemi souboru. Záměr dát čerstvě příchozím tanečníkům prostor, aby se představili ve výstupech a variacích, které si sami vyberou a vystihují jejich vkus či silné stránky, je velmi vstřícné gesto, které jim jistě usnadní vstup do nového kolektivu a dodá motivaci. Stejně tak jako možnost pro stávající členy, aby vystoupili z kolejí repertoárových inscenací a ukázali jiné fazety své interpretační invence (možná už je odtud jen krůček k možnosti autorského programu choreografických miniatur, pokud snad mají mladí tanečníci i vlastní tvůrčí ambice). Nově příchozí tanečníci si vybrali vesměs jednotlivé variace, v širokém rozpětí od raného romantismu po současnost: sólová variace z Paquity (Maja Grubić), variace Acteona z Esmeraldy (David Claisse) anebo Alberta z Giselle (Marek Deroitte), tanec z Bournonvillova baletu Posvícení v Bruggách (Wilma Overgaard). David Claisse se představil také v moderním sóle Un Amargo Despertar (Hořké probuzení) choreografa Davida Serrana, které mu vytvořil zřejmě na míru pro tuto příležitost.
Abbi Lewis, jež je členkou souboru od minulé sezony, a Quentin Lelong nastudovali náročný duet z Šeherezády, slavné adagio podle tradičního kánonu Michaela Fokina. Přesvědčivě vykreslili sebevědomou svůdnost exotické krásky a vášnivé zaujetí panovníka, výstup autentický jako skutečná ukázka z inscenace, a ne pouhé koncertní číslo. Podobně divadelně živou atmosféru mělo také pas de deux z Coppélie, které zatančili Laura Persson, jež také načíná v Olomouci druhou sezonu, a Iván Sánchez Fernández. Kromě technické jistoty je skutečně prožívali coby taneční dialog dvou lidí okouzlených mladou láskou, tak jako kdyby vystoupili z baletního příběhu. Pozoruhodné bylo také sólové vystoupení Federicy Fattore: druhý Fokin na programu a hned z těch nejtěžších, nic menšího než Umírající labuť. Mladá tanečnice do své interpretace vložila autentický prožitek vzdoru proti přicházející smrti, který nebývá obvyklý, sólo mívá většinou nádech odevzdání se, ale z jejího pojetí vyvstávala spíše touha po životě, i když už se jeho zbytky třepotají jen jako zlomené křídlo. Pestrý program zakončilo finále opět v choreografii Jana Fouska, který v Etudách Knudågeho Riisagera s lehkostí variuje prvky čisté akademické techniky. Pracovat pouze s klasickým tvaroslovím, ale přitom nevytvářet předvídatelné vazby, to vůbec není samozřejmost. A tanečníci si efektní závěr zjevně užívají, ne jako exhibici, ale s radostí z tance, jeho přirozené formy a logického provázání s hudbou. Kéž jim to nadšení vydrží po celou sezonu.
Atmosféru programu nejlépe přiblíží další fotografie Terezy Hrubé:
