Dvacet let opery v Šárce

Mezi letními divadelními produkcemi pod širým nebem mají operní představení v Šárce výlučné postavení. Nápad Jany Divišové a Renée Nachtigallové se zpočátku zdál naprosto bláznivý: oživit v dnes zarostlém šáreckém údolí nad Čertovým mlýnem uvádění divadelních představení, pro které zde v roce 1913 zbudovali naši předkové přírodní amfiteátr pro 10 tisíc sedících diváků s 8 tisíci místy k stání. A navíc se rozhodly nezaměřovat se na operní hity typu Tosky či Carmen, ale hrát opery české: Smetanovy a Dvořákovy. V Šárce se tak už pětkrát hrála Prodaná nevěsta, čtyřikrát Rusalka, dvakrát zde zazněl Jakobín a Dvě vdovy a zatím jednou Čert a Káča, Tajemství a Dalibor.

Je až dojemné každoročně sledovat davy od rodin s těmi nejmenšími ještě v kočárcích po ty věkovité o holích, jak směřují za operou. Poznáte je neomylně už v metru podle výbavy s dekami a karimatkami, protože evidentně z minulých let vědí, že budou sedět na zemi na strmém svahu mezi stromy, pařezy, šiškami či popadanými jablky.

Magie proroctví pod širým nebem

Taková operní produkce skýtá zážitky jiné a možná i komplexnější: účinek divadla je umocněný přírodou a to, že výhledu na louku, která je v tu chvíli scénou, brání třeba vzrostlý smrk, že vás tlačí pod zadkem kořeny nebo že vedle pláče nebo se směje dítě právě když Libuše věští budoucnost českého národa – to všechno dává opeře nový smysl, který v kamenném divadle nezažijete. Po Libuši v Šáreckém údolí před patnácti lety, tehdy s Evou Urbanovou v titulní roli, jsem si znovu uvědomovala, jak právě tato opera doslova ožívá v takovém prostředí o další dimenze. A takto ji vnímali – ve všeobecném povznesení – i nadšení a dojatí diváci, kteří si po třech a půl hodinách vytleskali opakování závěru proroctví Můj drahý národ český neskoná.

Obě režisérky – Jana Divišová a Renée Nachtigallová – mají s loukou obklopenou stromy už dvacetileté zkušenosti. Jak je pro jejich inscenace v Šárce typické, rozehrávají příběhy tak, aby bylo stále se na co dívat a zároveň aby byl děj už z aranžmá a herecké akce co nejsrozumitelnější. Dobře vědí, že k přírodě stačí doplnit málo – pro Libuši trůn pokrytý ovčí kůží, mohyla, žebřiňák, kolečko se slámou, mísa s ohněm či vodou. A že Přemyslovu lípu může nahradit vzrostlá švestka. V kostýmech se drží tradice, v případě Libuše přepásaná říza. Ovšem strhujícím vyvrcholením zážitku s Libuší v Šárce bylo opět závěrečné proroctví. Z mlhy vystupovaly historické postavy, o nichž Libuše zpívá – Břetislav vedl koně s Jitkou, Jaroslav ze Šternberka projel na statném hnědákovi, Karel IV. provázený Eliškou a Přemyslem Otakarem II. defiloval s žezlem a královským jablkem, husité s kališnickými vlajkami obklopovali Žižku a Prokopa Holého a na konci se zjevil na dalším koni Jiří z Poděbrad.

Kouzlo Libuše silnější než limity techniky i počasí

I když hudební provedení v daných podmínkách nebylo (a objektivně ani nemůže být) dokonalé, právě Libuše umocněná přírodou a celkovou atmosférou spřízněnosti pro mě byla opět jedním z největších zážitků z tohoto slavnostního tableau, v divadle mnohými považovaném za nudné. Uměleckou kvalitu produkcí garantuje opera Národního divadla. Všichni účinkující i v nelehkých podmínkách přírodního prostoru udrželi standard naší první scény. A je sympatické, že pro mnohé je první sobota v září pravidelnou součástí jejich uměleckých kalendářů. Myslím, že Aleš Briscein, letošní skvělý Šťáhlav, nevynechal v některé z prvooborových tenorových rolí žádnou produkci. Pravidelně se sem vrací také Kateřina Jalovcová, letošní Radmila, Jiří Hájek, letošní Radovan nebo Jana Sibera, která nepohrdla rolí Žence.

Eliška Weissová se díky svému tmavému hutnému hlasu zhostila role Libuše v plném profesionálním nasazení s charismatem bájné české kněžny a věštkyně. Svatopluk Sem jako oráč, laskavý k přírodě i své čeledi, k Libuši přijel na bělouši jako impozantní budoucí zakladatel české vládnoucí dynastie Přemyslovců. Jiří Zahradníček byl vedle smířlivého Štáhlava v podání Aleše Brisceina prchlivým Chrudošem, který nakonec podlehne kouzlu Alžběty Poláčkové jako Krasavy. A svým znělým basem doplnil sestavu sólistů také Pavel Švingr v roli Lutobora. Všichni sólisté stejně jako sbor se doslova rozdávali, podléhali kouzlu produkce v přírodě a své nadšení přenášeli na diváky.

Také dirigent Jan Chalupecký už má s podmínkami šáreckého údolí zkušenosti. Stejně jako zvukaři, aby vyšlo nazvučení tak atypického prostoru. A členové sboru a částečně i orchestru Opery Národního divadla v Praze snášejí i slunce, které na ně často nemilosrdně paří. Ne vždy se v takto specifických podmínkách úplně daří souhra, ale to v tomto případě vůbec není podstatné.

Opera jako oslava společenství

Od roku 2005, kdy byla tradice přírodního amfiteátru obnovena Smetanovou Prodanou nevěstou, navštívily v pouti za operou Šárecké údolí statisíce lidí – rekord na jednu produkci byl 17 tisíc diváků – to je sedmnáctkrát vyprodané Národní divadlo. Těžko říci, nakolik je tento zájem lidí podnícen tím, že vstup je zdarma, což je další výlučný rys této akce, nebo i velmi příhodně zvoleným termínem první poprázdninové soboty. Překvapivá bývá velká účast mladých lidí, které na operních představeních v kamenných divadlech v takové míře nevidíte. A tentokrát bylo v sobotu pro takový výlet ideální počasí.

Bylo zajímavé zaslechnout bezprostřední dojmy – mladík děkoval své kamarádce, že ho vytáhla, celý překvapený, že to nebyla nuda, kterou čekal. Stařenka a zjevně pamětnice uvedení Libuše v roce 2010 si skupince podobného věku pochvalovala, že dávali zase tuto operu. Skupinka dětí se dohadovala, který kůň se jim líbil nejvíc. Manželé zasvěceně mluvili o tenoristovi Aleši Brisceinovi s hrdostí na jeho tuzemské i zahraniční úspěchy, zatímco jejich známí se ptali, co je to tenor, a přiznávali, že se za operou takhle vypravili poprvé a do normálního divadla by asi nešli. Někteří si do mobilu ulevovali, že za pokus to stálo, ale nějak moc se tam prý zpívalo.

U výstavy fotek ze všech dosavadních produkcí to pulzovalo hovory a zážitky. Bylo zřejmé, že si spousta lidí nenechává tyto zážitky ujít – a u fotek z Dona Giovanni v roce 2019 vzpomínali, že to bylo jediné představení, které za těch dvacet let (s výjimkou covidového roku 2020, kdy se nehrálo) předčasně ukončil déšť, či spíše liják.

Ať tak nebo tak – ze šáreckého divadla se stalo novodobé operní poutní místo. Kdo jednou zažil operu v Šáreckém údolí, ten ví, že jde o událost, která se nedá srovnat s návštěvou kamenného divadla. Letošní uvedení Libuše ukázalo, že tato tradice je skutečným svátkem české opery, který spojuje generace a otevírá hudební svět i novým divákům.

Bedřich Smetana: Libuše
6. září 2025
Opera v Šárce

dirigent – Jan Chalupecký
režie – Jana Divišová, Renée Nachtigallová
kostýmy – Josef Jelínek
sbormistr – Pavel Vaněk
hudební příprava – Jitka Nešverová

Osoby a obsazení:
Eliška Weissová – Libuše
Svatopluk Sem – Přemysl
František Zahradníček – Chrudoš
Aleš Briscein – Šťáhlav
Alžběta Poláčková – Krasava
Pavel Švingr – Lutobor
Kateřina Jalovcová – Radmila
Jiří Hájek – Radovan
Jana Sibera, Lucie Hájková, Yvona Škvárová, Josef Moravec – Ženci a další

Sbor a orchestr Národního divadla v Praze