Luciano Berio - Opera PLUS

Luciano Berio (24. října 1925 Oneglia – 27. května 2003 Řím) byl italský skladatel, který patřil k nejvýznamnějším představitelům hudební avantgardy 20. století. Proslul především experimentální tvorbou, průkopnickou činností v oblasti elektronické hudby a inovativním propojením tradice s moderními kompozičními technikami.

Životopis

Berio se narodil do hudební rodiny v Oneglia v Ligurii, kde jeho otec Ernesto a dědeček Adolfo působili jako varhaníci a skladatelé. Studoval kompozici na milánské konzervatoři u Giulia Cesare Parribeniho a Giorgia Federica Ghediniho do roku 1951. Jeho kariéru klavíristy ukončilo zranění ruky na začátku vojenské služby během druhé světové války, kdy následně bojoval v italském odboji. V roce 1950 se seznámil s americkou zpěvačkou Cathy Berberian, kterou si vzal a pro niž složil řadu vokálních děl. Manželství bylo rozvedeno v roce 1964, ale jejich umělecká spolupráce pokračovala. Roku 1952 získal stipendium Koussevitzkyho nadace a studoval seriální kompozici u Luigi Dallapiccoly v americkém Tanglewoodu.

Tvorba

Berio byl spoluzakladatelem milanského Studio di Fonologia Musicale (1955), jednoho z prvních evropských center elektronické hudby. Jeho tvorba zahrnuje průkopnické elektronické skladby jako Thema (Omaggio a Joyce) (1958) a Visage (1961). Nejvíce proslul cyklem čtrnácti Sequenz pro sólové nástroje (1958–2002) a orchestrální Sinfonií (1968), která cituje Mahlerovu druhou symfonii a další hudební díla. Vytvořil řadu hudebně-divadelních děl, včetně Laborintus II (1965) k Danteho výročí a oper Un re in ascolto a La vera storia. Charakteristickým rysem jeho tvorby byl koncept „work in progress“ – neustálé přepracovávání a rozšiřování skladeb do nových verzí.

Význam

Berio významně ovlivnil vývoj současné hudby svým přístupem k elektronické hudbě a propojením různých hudebních tradic s experimentálními technikami. Jeho koncept „otevřeného díla“ inspiroval generace skladatelů k flexibilnějšímu přístupu ke kompozici. Byl respektovaným pedagogem na prestižních institucích jako Juilliard School (1965–1971), kde založil Juilliard Ensemble, Harvard University a vedl elektroakustické oddělení IRCAM v Paříži. V roce 1981 založil výzkumné centrum Tempo Reale ve Florencii. Jeho tvorba představuje most mezi evropskou hudební tradicí a americkým experimentalismem.

Zajímavosti

Berio byl fascinován vztahem mezi hudbou a literaturou, což se projevilo v dílech inspirovaných Jamesem Joycem, Dantem nebo spoluprací s spisovatelem Italem Calvinem. Své skladby často koncipoval jako „hudební laboratoře“ zkoumající možnosti jednotlivých nástrojů i lidského hlasu. Některé ze svých Sequenz později rozšířil do větších skladeb nazvaných Chemins, čímž demonstroval svůj koncept kompozice jako nekonečného procesu. Získal prestižní ceny včetně Praemium Imperiale (1996) a Grammy Award (1969).