Od pěti
Na Ostravské dny jsem zavítal po dlouhých dvaceti letech. Ani ne tak z důvodu, že by mě nezajímal program festivalu – naopak. Zaznělo na něm velké množství skladeb, které jsem opravdu chtěl slyšet. Ale z Prahy je to přeci jen trochu „z ruky”. Pojďme se tedy podívat na to, co přinesla Dlouhá noc dne 29. srpna 2025. Dlouhá proto, že její součástí bylo šest koncertů! Byl to tedy jakýsi maraton, který se odehrával na dvou místech: v City Campus Ostravské univerzity a v prostoru The Kitchen, což je doslova kuchyň (nepoužívaná) objektu Kampus Palace, který je nedaleko univerzity. O tom však později.
První koncert s jednoduše popisným názvem Od pěti byl přehlídkou skladeb současných skladatelů vskutku všech myslitelných generací. Od téměř stoletého György Kurtága až po Benjamina Kotika (dnes studenta pražské HAMU), syna organizátora festivalu Petra Kotíka, jehož skladba na koncertě také zazněla. Koncert zahájila skladba Petra Cíglera (*1978) s názvem Awake. Skladba je přepracovanou verzí jeho starší partitury z roku 2002. Původní verze byla napsána pro tři tuby a bicí nástroje (kde dominantním je vibrafon). Přepracovaná verze pro Ostravské dny přidává k instrumentáři tři lesní rohy. Ačkoliv Cígler v podtitulu uvádí, že se jedná o ukolébavku, pojmenování je spíše ironické. Jak název napovídá – awake (probudit se) je pravý opak. Nejvýraznějším rysem skladby je protipól žesťových nástrojů a vibrafonu. Tuby (a po nějakém čase i lesní rohy) využívají velmi hluboké rejstříky a omezený tónový výběr (a s tím spojený i výrazně konzistentní témbr) a vibrafon zde funguje jako element, který stojí ve výrazné kontrapozici. Zpočátku sice přichází pouze s dvěma tóny, ale postupně následují výrazné expresivní běhy a s nimi i změna hry tvrdšími paličkami. Ke konci je hráno dokonce paličkami kovovými a celá skladba se „splaší” do dramatického finále, které končí výstřelem z pistole. Kompozice byla poslechově velice zajímavá a poutavá a jako úvod koncertu výborně fungovala. Hráli členové Ostravské bandy, dirigovala Lilianna Krych.
Následovala skladba Ariane pro klavír a violoncello od Petra Kotíka (*1942). Poměrně rozsáhlé dílo (cca 25 minut) je přepracovanou verzí jeho Sonáty pro violoncello a klavír Ariane, kterou, dle svých slov, Kotík zkomponoval narychlo před více než dvaceti lety. V roce 2024 se k ní vrátil, aby skladbu přepracoval a při té příležitosti ji přejmenoval pouze na Ariane. Výrazným prvkem kompozice je prvotní exponování obou nástrojů jako naprosto oddělených elementů, které se v průběhu skladby spojují a na konci dokonce hrají unisono. Klavír zpočátku hraje prosté postupy v poměrně malých intervalech (postupně se k nim přidávají paralelní kvinty – což je typický Kotíkův princip) a violoncello, které přichází s jiným hudebním světem – rychlými expresivními běhy. V průběhu skladby se takové běhy objevují i v klavíru a oba hráči spolu začínají více komunikovat. Po velmi dramatické části, která je pro oba nástroje technicky poměrně náročná, se oba hráči spojují a v jednohlase spolu skladbu uzavírají. Hudebně se jedná o dílo, které ve své struktuře nepřináší příliš výrazných (a kontrastních) nápadů a tak nějak plyne od začátku do konce. Mně samotnému to příliš blízké není, ale v rámci americké avantgardy druhé poloviny 20. století (kde se Kotík pohyboval) to není nic neobvyklého. Skladbu vynikajícím způsobem přednesli Andrej Gál na violoncello a Miroslav Beinhauer na klavír.
Dobrým zvykem Ostravských dnů je zařazování kompozic (a dokonce i orchestrálních) od mladých skladatelů – rezidentů Institutu Ostravské dny. Na tomto koncertě zazněla krátká klavírní skladba Julie Piasecké (*2001) s názvem Nocturne (2024). Skladba byla moc zajímavá ve své harmonické struktuře zněla velmi vzdušně a používala výraznou pedalizaci a dlouze znějící akordy. Potěšilo mě, že se jednalo o dílo, které plně využívá osobitého klavírního témbru a je s ním tedy pevně spjato. To zdaleka nebývá u klavírních skladeb pravidlem. Na klavír hrál Kamil El-Ahmadieh.
Drobnou vsuvkou mezi dvěma skladbami rezidentů bylo dílo téměř stoletého György Kurtága. Původně klavírní skladbu Márta’s Ligature napsal Kurtág v roce 2020 po smrti své ženy jako vzpomínku na ni. Cimbalista Miklós Lukács ho přesvědčil o přepracování díla pro cimbál. Skladatel má dokonce několik cimbálových verzí a verze provedená na tomto koncertě Gabrielou Krchňáčkovou zazněla v premiéře. Tříminutové dílo, kdy interpretka hraje pouze drnkáním do strun a nikoliv paličkami, bylo velmi intimní a působivé. Až mi přišlo, že je poněkud škoda, že je tak krátké. Ale takový byl záměr autora.
Poslední skladbou večera byla kompozice Mi-kro-nos (2024) od Benjamina Kotika (*2001). Skladba mě velmi zaujala a to svým netradičním přístupem k vokální složce (v artificiální hudbě nepříliš používaný rap), ale také v zajímavé složce instrumentální, která skvěle podtrhovala hlas (rapoval sám Benjamin Kotik). Skladatel se ve skladbě snaží reflektovat generaci současných mladých lidí (možná i sám sebe?) a problematiky většího žití v online prostoru a na to navázané touze po větší blízkosti a pocitu osamění. Téma je to vskutku aktuální, denodenně čteme v médiích zprávy o mladých lidech, kteří mají problém se seznámit (a nebo to ani nechtějí), případně o různých tragédiích, které byly způsobeny vlivem online komunikace. Kotik nám ve skladbě prezentuje samotáře, který zkouší nové věci, ale pociťuje marnost, protože nepřichází žádná odpověď, která by ho uspokojila. Sólový hlas je velice expresivní a sám skladatel do díla zařadil i divadelní prvek – píše na tabuli slova „Pomoc“, „Myslím, že jsem v pořádku“, „Rozumíte mi?“ a „Je po všem?“. Zároveň u toho chodí a celkový dojem je velice nervózní. Trio instrumentalistů (flétna, klavír a housle) rytmicky velice chytře zapadá do sólového hlasu a celou atmosféru velmi umně dokresluje. Hráli: Malgorzata Hlawsa – flétna, Miroslav Beinhauer – klavír a Conrad Harris – housle.
První koncert velice nápaditě otevřel dlouhý maraton současné hudby a svého druhu byl možná koncertem nejtradičnějším. Rozhodně nejvíce přehlídkovým. Další koncerty byly směsí hudby současné, avantgardy až po vyloženě experimentální díla, ke kterým by se posluchač jen těžko dostával na jakékoliv jiné platformě, než je tento – troufnu si říci – i ve světovém měřítku unikátní festival.
Ostravské dny: Part I – From five / Od pěti
29. srpna 2025, 17:00 hodin
City Campus, Fakulta umění Ostravské univerzity
Program
Petr Cígler: Awake (2002)
Petr Kotík: Ariane (2001/2024)
Julia Piasecka: Nocturne no. 1 (2024)
Forrest Eimold: Augen (2025)
Benjamin Kotík: Mi-kro-nos (Micro Chronicles, 2024)
Gyorgy Kurtág: Márta’s Ligature (2021)
Účinkující
Members of Ostravská banda
Lilianna Krych – dirigentka
Voice & piano
Třetí koncert Dlouhé noci začal ve 20:00 hodin. Dramaturgicky byl zaměřen (jak již napovídá jeho název Voice & piano) na sólový hlas a klavír. Ve většině skladeb jsme mohli slyšet amerického basbarytonistu Nicholase Isherwooda, který je specialistou na současnou hudbu a spolupracoval s mnoha významnými skladateli 20. století, mezi nimiž nechybí ani ty největší skladatelské hvězdy (Messiaen, Scelsi, Xenakis, Stockhausen). Na klavír hrál belgický pianista a častý host Ostravských dnů Daan Vandewalle, který má na repertoáru mnoho současných skladeb a mohli ho slyšet i posluchači v Praze v Ligetiho Klavírním koncertu. V rámci ostravského večera jsme si mohli užít nejen jeho vynikající doprovod Nicholase Isherwooda, ale také sólové vystoupení ve skladbě Frederica Rzewského Mayn Yingele.
Koncert otevřela skladba Wo Ma (1960) Giacinta Scelsiho (1905–1988). Jeho hudba je v kontextu dobové avantgardy velice pozoruhodná. V době, kdy avantgardisté povětšinou prozkoumávali seriální techniky či hranice hudby obecně (kupříkladu ryze témbrová hudba Pendereckého nebo aleatorní Cageovy počiny), Scelsi hledá krásu v omezených hudebních strukturách, hraje si s pár tóny a podobně. Z jeho dílny té doby pochází třeba orchestrální Quattro pezzi su una nota sola, kde prozkoumává jeden jediný tón v různém témbrovém podání orchestrálních skupin, případně jeho mikrointervalové vychylování. I skladba Wo Ma (1960), kompozice složená se čtyř kratších částí, využívá principu omezeného tónového materiálu a hudebního výrazu – každá z částí je výrazně kompozičně sevřená. Dokonce využívá i alikvótní zpěv. Bohužel ale mezi sebou jednotlivé části nejsou příliš kontrastní a principy se opakují. To je ale celkem častý problém u Scelsiho skladeb – nicméně zjevně se jedná esteticky o otevřenou formu a tak je s tím potřeba nakládat i posluchačsky.
Druhé číslo koncertu patřilo již zmíněnému dílu Frederica Rzewského (1938–2021) Mayn Yingele (1988 – 1989) pro sólový klavír. Jedná se v podstatě o sled variací na melodii židovské písně Můj malý chlapec, která vypráví o drsných podmínkách imigrantů v USA v 19. století pracujících mnoho hodin denně a za nízké mzdy. Obdobný formát variací využil Rzewski i ve své hodinové klavírní skladbě The People United Will Never Be Defeated, kde pro změnu zpracovává chilský protestsong, který vznikl jako podpora levicového prezidenta Salvadora Allendeho v době těsně před Pinochetovým pučem. Je tedy patrné, že myšlenkové pozadí skladeb bylo pro Rzewského velmi důležité a nejedná se pouze o prosté užité melodie, ale i o politickou či sociální výpověď. Skladba Mayn Yingele je svým rozměrem kratší – trvá asi patnáct minut. Svou hudební strukturou je velice pozoruhodná, v podstatě postmoderní. Na začátku sledujeme velmi jednoduchou a tradiční harmonizaci židovské písně, která funguje jako téma pro variace. Dále následuje variační forma víceméně klasického charakteru, jak ji známe z romantické klavírní literatury. Samotný formální princip variací není nic neobvyklého ani v hudbě 20. století – za všechny zmiňme Jana Klusáka a jeho Variace na Mahlerovo téma. Tam je téma dokonce exponováno naprosto totožně jako v Mahlerově 5. symfonii a následný průběh pak esteticky drží linii klusákovské dodekafonické práce. U Rzewského je to však jiné. Stylově to zdaleka není tak jednotné, dokonce by se dalo říct, že pracuje s jistými klišé v rámci klavírní sazby. Někde bychom našli i názvuky z jiné sféry hudby, možná i směrem do minulosti. Přesto dílo drží pohromadě a je posluchačsky poutavé a rozhodně není epigonské.
Jiný charakter měla Rzewského skladba Egyptian Songs (1981) pro mužský hlas a klavír. Čtyři písně s podtituly Modlitba k Thovtovi, Modlitba k Amunovi, Milostná píseň a Ptahhotep se vyznačovaly výraznou melodickou linkou sólového hlasu a úsporným klavírním doprovodem. To bylo velice sympatické, protože díky tomu písně měly krásnou intimní atmosféru. Oproti tomu další písňový cyklus s názvem Snacks (Svačinky), taktéž od Rzewského, se vyznačoval daleko dramatičtějším hudebním vývojem. Zpracovává texty, které nejsou básněmi, ale spíše jízlivými a někdy ironickými zamyšleními nad různými společenskými a historickými problémy. Například úvahou o tom, proč Japonci připravují své jídlo na tenké plátky (aby spotřebovali méně paliva přípravou jídla, protože ho nemají tak dostupné jako jiné státy), že v Indii umírají hlady, ale přesto nezabíjejí krávy, případně zamyšlení, kolik energie je uloženo v nadváze všech Severoameričanů. Zajímavostí cyklu je i fakt, že přesně vypsaný sólový hlas je doprovázen klavírem, který vypsaný není vůbec – tedy je ponechán improvizaci. Někdy je k improvizaci napsáno něco konkrétního (třeba intervalový nebo tónový výběr), jindy pouze charakter. To bylo pro mě zajímavé zjištění, jelikož jsem si to v programu přečetl až po koncertě. Dojem jsem z toho takový neměl, naopak – klavír mi přišel jako integrální součást skladby. A to existují i přesně vypsané skladby, kdy dojem je přesně opačný: že každý hraje úplně něco jiného a moc to spolu nesouvisí. To však tento případ nebyl, ale je možné, že je to zásluha pianisty Vandewalleho. Rzewski si své skladby hrál sám a tak mohl i improvizaci udělat přesně podle svých představ. Což je samozřejmě obecný problém improvizované hudby – tedy do jaké míry pak improvizovanou skladbu (nebo skladbu aleatorickou) můžeme vnímat jako dílo, které zapadá do stylového rámce skladatele. To je ale poměrně široká problematika, protože typů skladeb využívajících prvek náhody či improvizace je velké množství. Od aleatoriky typu Lutosławského, kde je aleatorika natolik organizovaná, že různé provedení skladeb se výrazně neliší, až po naprostou improvizaci typu kompozic Johna Cage, kde výsledek může být diametrálně odlišný – někdy dokonce tak odlišný, že mnozí tvrdí, že „to už není ten autor”.
Poslední skladbou večera byly Tři písně pro hlas a zavřený klavír od Johna Cage. Nešlo však o kompozice z aleatorického období, ale převážně o díla raná. Poslední píseň je tedy z roku 1984, ale charakter předchozích dvou písní nijak nenarušuje. Společným jmenovatelem všech tří písní (jak už vyznívá z názvu) je netradiční doprovod pouze pomocí zavřeného klavíru. Ten je využit v podstatě jen jako bicí nástroj, do kterého klavírista klepe, případně používá zavírání a otevírání víka. Všem třem písním je blízká simplicitní melodika, která je typická pro ranou Cageovu tvorbu. Je v příkrém rozporu s tím, co se v té době (40.–50. léta) psalo kdekoliv jinde na světě. Ať už v rámci tvorby tradičnější, či avantgardnější. Jak z děl meziválečné avantgardy, tak z avantgardy poválečné (seriální) známe klenuté a expresivní melodie a velké intervalové skoky. Cage si hraje s pár tóny a formálně se jedná o statickou, nevývojovou hudbu. Tím se paradoxně jeho hudba dnes stává současnější než hudba seriálních avantgardistů. Obdobný charakter má i poslední píseň, která (ač z roku 1984) je charakterem velmi podobná. Ve svém vyznění je sice expresivnější – nikoliv však melodikou, ale charakterem zpěvu. Je však paradoxní, že po těchto dílech zpěváci asi příliš nesáhnou. Ne proto, že by to bylo špatně zpívatelné, složité nebo neproniknutelné, ale právě naopak. Pro leckterého zpěváka by to bylo asi málo. Moc by se na tom nepředvedl.
Koncepčně byl koncert pro mě velice zajímavý. Vokální hudbě se věnuji soustavně. Jako skladatel i jako dirigent. Proto pro mě bylo velice zajímavé slyšet věci, které se u nás nehrají a které nepatří mezi nejznámější díla daných autorů, kteří sami o sobě jsou samozřejmě významnými představiteli hudby 20. století.
Ostravské dny: Dlouhá noc, Part III – Voice & piano
29. srpna 2025, 19:50 hodin
City Campus, Fakulta umění Ostravské univerzity
Program
Giacinto Scelsi: Wo Ma (1960) / solo bass voice
Frederic Rzewski: Mayn Yingele (1975–1999)
Frederic Rzewski: Egyptian Songs (1981)
Frederic Rzewski: Snacks (1981)
John Cage: 3 songs with closed piano (1984)
Účinkující
Nicholas Isherwood – bas
Daan Vandewalle – klavír
