Lucie Kocourková, 25.08.2025 8:00
Tanečnice a režisérka Lovísa Ósk Gunnarsdóttir svou inscenaci When the Bleeding Stops uvedla loni na festivalu Tanec Praha. Na Opeře PLUS jsme s ní tehdy také zveřejnili rozhovor, ve kterém přiblížila svou cestu k tanci i genezi samotného projektu. Neměla jsem ale možnost pražské hostování vidět osobně, takže jít na performanci tam, odkud pochází většina participujících dobrovolnic, bylo příjemné. Ale s překvapením jsem zjistila, že tento projekt zdaleka není jen o tabuizovaném tématu menopauzy – tedy o období, kdy se „zastavuje krvácení“, a jak dalece je především o vlastní léčebné moci tance, o tom, jak účinné je nechat jeho energii prostoupit tělem a dát se unést rytmem a pohybem jakéhokoliv druhu jen pro potěšení z něj, bez hodnocení a bez snahy o dokonalou formu. Tanec jako energie a přirozený pohyb, který tělo provádí instinktivně tak, aby si neublížilo, ale naopak pomohlo.
Větší část inscenace je jakýsi stand up Lovísy o její taneční kariéře a životě, který na jevišti rozehrává v improvizovaném obýváku. S humorem a nadhledem rekapituluje svou cestu k taneční profesi, vypráví, zpívá, evokuje sekvence z choreografií. Je zábavná, otevřená, působí extrovertně. Celý výstup zahájila úvodním dvojverším z Heineho Lorelei, což je celé penzum její němčiny, ale publikum to bouřlivě ocenilo, hradba mezi hledištěm a jevištěm padla okamžitě. Ve svém vyprávění nakonec tanečnice dospívá do okamžiku, kdy si po náročném turné ve čtyřiceti letech přivodila první úraz a dvě vyhřezlé plotýnky k tomu. Zároveň začala uvažovat o druhém dítěti a tehdy s překvapením zjistila, že už se možná nachází v období perimenopauzy a že o menopauze jako takové s ní nikdy žádná další žena v její rodině nemluvila. Rozhodla se to tedy změnit a menopauzu zkoumat, a to hned v rámci vysokoškolského studia.
Tanec léčí a uzdravuje
Zároveň jí její zranění ukázalo cestu k ozdravnému účinku tance: který tu vždy byl, už od jejího nejrannějšího dětství, jenom na něj jako umělkyně zapomněla, když v její práci získal jiné funkce. Vytvořila si jednoduchou rutinu: procházku, na které se snažila vybavit si libovolnou chytlavou písničku, kterou si doma pustila z YouTube a improvizovala. Nejprve ještě se svým zraněním, tedy opatrně, s velkým vědomím toho, jak její tělo na pohyb reaguje a jaký je mu příjemný – a na její jevištní prezenci je zřejmé, že to zafungovalo a že se uzdravila, jinak by nemohla předvádět všechny ty choreografické střípky. Při úvahách o ženách ve středním věku a jejich nenápadném ústupu z veřejného prostoru pomyslela na výjimečnou islandskou tanečnici Ólöf Ingólfsdóttir a vyzvala ji, aby také vyzkoušela autentickou sílu tance bez přípravy a natočila přitom video. Posléze tuto svou osvobodivou rutinu nabídla dalším ženám. V rozhovoru popisovala proces přímého oslovování, zato v Německu při představení odhalila, že tamní účastnice vyzvala k participaci v rámci facebookové skupiny věnované tématu menopauzy. Ty ženy, které svolily s natáčením i zveřejněním, jsou součástí užší komunity i performance, která je ještě víc spojuje.
Jsou to ženy různého věku, od čtyřicátnic po šedesátnice. Vzniká koláž střípků vhledů do soukromí jejich bytů a obývacích pokojů, jež ukazují intimní chvíle, kdy jsou jen samy se sebou a s hudbou, která jejich tělo vede k jemným i dynamickým pohybům, na jejich tvářích se objevuje uvolnění, úsměv, některé jako by v pohybu omládly. Záběry se střídají na velkém promítacím plátně po třech (na jiných scénách užívá třeba panoramu a další typy projekcí), jsou jako proměnlivá koláž, publikum se směje, tleská, radost je nakažlivá. Představení vrcholí ve chvíli, kdy se plátno zvedne a na jevišti se objeví půlkruh žen, dobrovolných performerek, které pokračují v započatém tanci – a s nimi postupně i celé publikum, i když stojí mezi řadami divadelních křesel. A diváci sál opouštějí s úsměvem, protože si všichni na chvíli dovolili nechat se prostoupit rytmem a neuvažovat o tom, jestli je to vhodné, bez přemýšlení o formě. Je to prosté, ale není to banální – režisérka tímto formátem navozuje pocit žité zkušenosti a její projekt sice promlouvá o zralejších ženách, ale nejen o nich. A i když se v titulu hovoří o krvi, nikde se neobjeví ani kapička. Název je možná schválně provokativní, aby upoutal víc pozornosti. A ještě jednu perspektivu inscenace má, dává ženám, ženám v postreprodukčním věku, šanci být vidět. Na videu, na jevišti. Protože s nástupem středního věku v mnoha profesích ženy pomalu mizí do tmy a ztrácejí se z veřejného prostoru, vytlačí je kult mládí, a přitom neviditelné být nechtějí a mají stále co předat, o čem mluvit. Zaznělo to jen tak trochu mezi řečí, ale jde o důležité téma, které by také v tom tanečním veselí nemělo zapadnout.
71 výpovědí o světě kolem nás
Tanečník Daniel Mariblanca také předkládá v projektu 71 Bodies / 1 Dance příběh svůj i celé komunity, a to svérázně provokativním, ale zároveň zábavným způsobem. Balancuje na hraně vkusu a překračuje diváckou hranici, ale i tak si publikum svou otevřeností získává. Je transgender mužem a vystupuje nahý. První část inscenace probíhá jako intenzivní fyzické sólo postavené silně na práci s kontrakcemi. Stojící postava nejprve začíná vytvářet vlnu v hrudníku spojenou s výrazným vtažením břišních svalů, pohyb prohlubuje a zintenzivňuje, jako by hledal absolutní maximum fyzického napětí. S podobnou intenzitou pokračuje i s dalšími principy, ale vlna jako základ pohybu je pro něj charakteristická i dál. Pro celé tělo, jehož se dotýká, ale tak, jako kdyby ho zároveň i objevoval i skrýval. Pohybuje se pomalu v rovném předklonu, s velkým fyzickým vypětím, vzdaluje se od diváků v nejzranitelnějších pozicích, nic z toho však nepůsobí dojmem vyzývavosti nebo sexuálního chování, jako by jen ukazovat svou obyčejnou existenci. Ohne se v křeči jako při dávení, vypne hruď a celé tělo nebo upře pohled do publika, tvář a torzo zalité potem. To vše za zvuku hudby, která vytváří plochu podkresu jako elektronickým orchestrem, s hlasem ženy notujícím beze slov.
Trojdílné řešení dramaturgické struktury vytváří oblouk, v němž procházíme od čistého tance a pohybu k interaktivní a provokativní pasáží, abychom se v poslední fázi ponořili do tmy a k poměrně vážnému závěru. Performer využívá hojně hlas. Ve druhé části je to píseň, s jejímž refrénem mu má pomoci publikum. Je ovšem nutno překonat se, protože refrén opakuje jen dvě slova označující mužské a ženské orgány, další jeho část by se dala snad přeložit jako Do haj*lu s binaritou. Tanečník zpívá o svém životě, o otázkách, které dostává, o pocitech, s nimiž žije, píseň vykrystalizovaná ze zadržovaných emocí ho rozehřívá a rozpohybuje do běhu. Ale pod zábavnou fasádou se skrývá zranitelnost a frustrace, smích sice je opravdový, ale skutečná je také nejistota a obava. Ne však jen jednoho člověka. Jak název napovídá, inspirací je mu rovných 71 transgender osob, které Daniel Mariblanca interviewoval po celé Evropě.
Z jejich výpovědí nepochybně vychází i text druhé písně, kterou zpívá i deklamuje v poslední části. Nejprve přiblíží na scénu množství vaků se zeminou a v nastalém šeru jejich obsah pomalu vysypává na zemi. Jako by chystal pohodlnou půdu k zakořenění, chtěl kultivovat nepřátelsky působící prázdný prostor, nebo tím snad zdůrazňuje přirozenost jako takovou a fakt, že každá identita patří na svět, když ji příroda vytvořila. V té dlouhé písni zaznívají zkušenosti lidí s bizarními situacemi, posměšky, jejich pocity a obavy, setkání a události, nepřeberně střetů jinakosti s normou a z toho plynoucí frustrace. Zdá se, že předchozí hra s publikem byla jen obranným mechanismem křehkosti. Inscenace osciluje mezi provokací a hlubokým sdílením, což udržuje její napětí, je postavena na tomto kontrastu a dialogu. Kdyby jeden z těch protichůdných a vyvažujících se aspektů chyběl, nebyla by již tak účinná. Tuším, že i onen diskomfort, který publikum chvíli zažívá, je součástí plánu, jak divákovi pomoci snáze snáze se ztotožnit s performerem a jeho životní zkušeností.
Do hlubin džungle
Zcela jiný zážitek divákům přinesla na velkém jevišti divadla Festspielhaus Korea National Contemporary Dance Company a choreograf Kim Sungyong s inscenací Jungle (정글). Patnáct tanečníků v ní vytváří pozoruhodnou pohybovou kompozici, která je částečně improvizovaná, je však zřejmé, že vychází z pěvně daných prostorových formací, drah a směrů, které jsou úzce provázané se světelným designem. Světlo, ať už horní, boční, přední, diagonální, mění atmosféru a je impulzem změny v choreografii. Nad scénou je umístěn baldachýn, který horní světla mírně rozptyluje, má texturu, která skutečně připomíná listí, jako by šlo o kupoli pralesa, kterým prochází sluneční paprsky. Pojďme se projít tou džunglí. Pro mne osobně se z ní vyloupla cesta dnem od úsvitu po soumrak, ale jistě bylo možné v představení vidět i něco zcela jiného. Kim Sungyong ostatně vytvořil kus prostřednictvím vlastní improvizační techniky, která dává prostor svobodnému pohybu, a proto zůstává v interpretaci svobodný i divák.
Výchozí pozice světla je centrální nad středem jeviště, vytváří rozšiřující se kužel, po jehož obvodu tanečníci kráčejí. Až se jedna z postav vydělí a klesá jako zasažena silou onoho paprsku, tanečníci se ke světlu obracejí, koupou se lačně v jeho odlescích, postupně se další a další vydělují z procesí, aby jeho sílu mohli poznat. Pružná těla, jimž dominuje vlna, vlna v trupu i v končetinách, v celých tělech, záklony, spirály, klesání do podřepu a znovu zpět, jsou vláční i trhaví, pohyb obsahuje četné kontrasty. Hudba zaznívá, jako by byla filmová, na velké ploše. Tanečníci se postupně pohybují stále více při zemi, je zřejmé, že nejsou synchronizování a každý má vlastní materiál, celá skupina se ocitá ve vodopádu světla. Vlna páteře, vzpažení, vykopnutí do developpé, pohyb často vychází z impulzu od lokte. Světlo se však změní na boční, bílé a intenzivní, tanečníci se od něj odplíží jako obtěžováni jeho intenzitou, a směr se opět změní a nový proud se spustí z pravé části stropu diagonálně. Část tanečníků mizí do šál, hudba dopřává poklidný podkres, zatímco pohyb v kontrastu s ní je rychlý, objevují se převaly, zastavení a zpomalení, každé tělo střídá až nepředvídatelně dynamiku.
Skupina se přesouvá při zemi, intenzita hudby stoupá. Světelný plán opět mění směr a rozežíná se silný zdroj v levém předním rohu s diagonální linií, která ozařuje několik tanečníků, jejichž těla se stále tak elegantně propínají a vlní. Hudba se začíná opakovat ve smyčce, dva tanečníci leží na zemi, třetí stojí a jen vnímá čas, až se zvedne hluk připomínající vítr. Světlo se znovu rozlije shora, je nazelenalé, jakoby odpolední a tlumené, doprovází je ticho a cinkot. Tanečníci přicházejí a zastavují se, rozehrávají své pohybové sekvence, vždy několik vláčných pohybů a následuje zastavení, je to jeden z principů, jimiž se zřejmě jejich improvizace řídí. Světlo se změnilo v boční a hudba nabízí nový monotónní rytmus, změny jsou nyní častější, ale stále plynulé, dynamika celé inscenace stálá a vyvážená. V další scéně se taneční znovu ocitají na zemi, jako by se budili z odpočinku a ve zvukové krajině šplouchá voda, zvuky moře. Tanečníci strnou a jen jedna postava se pohybuje, její improvizace je pomalá a plynulá, stále v onom až meditativním duchu, je téměř cítit otevřený proud energie procházející tělem. Světlo náhle zaplane skrze horizont a tanečníci se změní v siluety, uklánějí se na strany jako stébla trav jemně rozkývaná větrem. Pocitově nastává soumrak.
V bočním světle tančí žena v přízemních pozicích a pak se mění výrazněji opět hudba – zvuk houslí, cella, smyčce přinášejí melodii a dvojice tanečníků se pouští do duetu, který působí téměř jako evropská neoklasika nebo vysoce estetická moderna kyliánovského typu. Možná je to náhoda, možná záměrná pocta. Tanečníci jsou rovnoměrně rozmístěni po jevišti. Postupně se jejich pohyby stávají rychlejšími, jako by se dostávali do transu a třesu, pak je ozáří přední světlo a všichni pokračují v tanci, stále každý se svým vlastním materiálem. Až na výjimky nedojde během představení na synchronizaci, a přece je zřejmé, že jde o soudržnou a sladěnou skupinu. Teplou barvu světla doprovází dunivý zvuk, pohyby nabývají trhavých akcentů, v kontaktu je pár tanečníků, zatímco ostatní leží na zemi. Pak muž odchází ke světlu a skupina se posouvá za ním k horizontu jako za vůdcem, zatímco tanečnici opět zlákaly přízemní pozice, v evropském kontextu by to byla široká druhá. Je to jedno z nemnoha výraznějších sól, skupinová choreografie je jinak založena na neustále proměně a přelévání formace a nikdo nezůstává trvale v centru pozornosti. Skupina se posouvá pomalu vpřed, světlo se rozklene rovnoměrně shora a tanečníci na ně také pohledy vzhůru reagují. Cosi vyhlížejí či se loučí, kdo ví. Opět se probarví horizont, těla se změní v siluety a pomalu se vytratí do tmy. Den uplynul…
Touto pohybovou meditací můžeme náš malý výlet do Berlína uzavřít. I z takové menší ochutnávky je zřejmé, jak pestrá je festivalová dramaturgie, která se nebojí nejen provokace, ale také krásy a ztišení: dvou pólů tanečního umění, z nichž ani jednomu není nutno se vyhýbat, i když chceme být zcela současní.
When the Bleeding Stops
Koncept, choreografie, text: Lovísa Ósk Gunnarsdóttir
Spolupráce: Ólöf Ingólfsdóttir, Kristjana Stefánsdóttir a participanti z Berlína
Berlínské performerky: Branka Pavlovic, Carola Backes, Constanze Kutschker, Anna Kokalanova, Hülya Tekin, Julia Stöber, Wiebke Pausch, Gudrun Herrbold, Vera Shchelkina, Francesca Carbone
Světla a zvuk: Brett Smith
Videodesign: Lovísa Ósk Gunnarsdóttir, Brett Smith
71 Bodies / 1 Dance
Koncept, choreografie, účinkuje: Daniel Mariblanca
Světelný deisgn, zájezdový technik: Thomas Bruvik, Jon Eirik Sira
Hudba: Florian Doerrheofer, Gunnar Innvær
Zájezdový management: Davone Sirmans
Asistent produkce: Areli Moran
Jevištní technika: Kristof Meers, Mohammad Baz Naseri, Celina Bodlée, Rike Hilke
Tanz im August, Berlín, 22. – 23. 8. 2025.
