Rákos Rákoczy jako koncertní rarita – cenný, ale nikoli trvalý repertoárový kus
Rákos Rákoczy byl Janáčkovým prvním skladatelovým pražským úspěchem po letech permanentního odmítání. Autor v něm spojil své folkloristické badatelské úsilí s kompozičním. Výsledkem bylo pásmo lidových tanců a písní, dějově velmi prostinké, korespondující však s blížící se událostí celonárodního významu, Jubilejní zemskou výstavou v Praze 1891. Janáček nabídl Rákose Národnímu divadlu tentokrát ve správný čas, takže balet byl přijat, nastudován a premiérován v Praze 24. července 1891 orchestrem, baletem a sborem Národního divadla za dirigování Mořice Angera. Jádrem díla se staly již dříve rozpracované Janáčkovy Valašské tance, později přepracované a přejmenované na Lašské tance.
Následovalo brněnské koncertní provedení Rákose 20. listopadu 1892 na oslavném Lidovém veřejném koncertě. Zde šel etnografický zájem Janáčkův ještě dál, za „meze žánrů“. Usmyslel si při té příležitosti do baletu zapojit a na pódiu naživo ukázat autentickou hudeckou kapelu Pavla Trna z Velké nad Veličkou, kterou obdivoval. Setkání městského obecenstva s lidovým projevem však skončilo oboustranným nepochopením; posluchači civěli, zaskočeni syrovým projevem hudců, zatímco muzikanti podlehli nervozitě ze slavnostního prostředí a nepodali adekvátní spontánní výkon. „Ti lidoví muzikanti nebyli doma mezi těmi palmami, uprostřed všech těch zlatých ozdob, světel a upjatě sedícího obecenstva,“ napsal trefně časopis Český lid.
Před dvěma lety, ještě jako hráč filharmonie, jsem se účastnil koncertního provedení Rákose Rákoczyho k jubileu Besedního domu, na němž (zcela v duchu Janáčkova přání) participovala Horňácká muzika Petra Mičky, soubor představující ve svém žánru suverénní současnou špičku. Tehdejší koncert byl velmi zdařilý, avšak nemohl jsem se ubránit dojmu, že jsem byl svědkem déjà vu: proslulí Horňáci byli totiž také tak trochu svázáni prostředím a zůstali své pověsti něco dlužni… Byl jsem tedy zvědav, co se bude dít tentokrát, kdy pozlacený strop nahradila ztemnělá noční obloha.
Vztah Dennise Russella Daviese k dílu Leoše Janáčka se trvale vyvíjí, šéfdirigent Filharmonie Brno se k jeho dílu stále vrací a nově je promýšlí. Rákos Rákoczy, jehož nastudování přijal jako další zajímavou výzvu, je při vší prostotě tak trochu záludný. Zejména ve své první polovině působí skutečně značně nesoudržně a je dirigentsky náročné udržet hudební tok v celistvosti při všech těch dílčích zastaveních, modulačních skocích a tempových změnách. Ve své druhé půli je dílo již podstatně kompaktnější. Folklor se v ní viditelně přesouvá z Moravy do české kotliny, jde vlastně o voničku českých národních písní, Janáčkovu úlitbu Praze a národopisné výstavě. Uvažoval jsem, že pro cizince nehovořícího česky může být dosti náročné trefovat se do přirozených temp našich lidových písní, přesně daných jazykem a deklamací. Davies však prokázal v tomto ohledu naprostou jistotu i jistý posun od provedení roku 2023.
Filharmonie Brno tentokrát neměla moc příležitostí se blýsknout. Zasvítila v orchestrálních částech, jež známe dnes jako Lašské tance. Zatímco Starodávný či Pilky zazněly v baletu v téměř nezměněné podobě, ostatní tance, zvláště pak Čeladenský a Požehnaný, překvapily rozdílnou orchestrací a místy i odlišnou harmonizací. Poslouchat důvěrnou hudbu v takto změněném hávu mi přišlo nanejvýš zajímavé. Bylo cítit, že i hráči si odlišností „od normálu“ užívají a patřičně je zdůrazňují. Úloha orchestru ovšem rapidně ustoupila do pozadí v početných doprovodech písní sboru a sólistů. Vzájemné akustické poměry ovlivňovalo technické dozvučení, na Špilberku zřejmě nutné, aby dojem z hudby byl stejně kvalitní na všech místech nádvoří. To se zkušeným zvukařům vcelku zdařilo, u sboru asi nejlépe, u Horňáků již méně (málo kontrabasu) a u orchestru se nevyhnuli občasnému „kostelnímu“ echu, kdy se mi zdálo, že sedím v chrámu svatého Víta.
Český filharmonický sbor pod vedením Petra Fialy plně dostál své pověsti, zejména dámy zpívaly s chutí a temperamentem. Měl jsem pocit, že si dosyta užívají prostoty textů písní v rodném jazyce, po všech těch německých, italských, latinských a bůhvíjakých jiných sborových textech, jaké běžně studují. Ale i mužské hlasy v sobě párkrát probudily lidový temperament a zahřímaly. Sboroví sólisté Tereza Hromádková, Marie Vrbová, Ondřej Vašata a Václav Jeřábek zazpívali svá sóla prostě, s intonační a barevnou hlasovou jistotou.
Horňáci na Špilberku: tentokrát uvolnění a přesvědčiví
Krojovaná Horňácká muzika Petra Mičky střídala své sólové vstupy s mezihrami orchestru. Hrála pochopitelně nikoli Janáčka, ale bytostně svůj repertoár, přičemž volila písně se vztahem k jednotlivým baletním částem, přesně v intencích původního Janáčkova záměru. Tentokrát se hudebníci blýskli temperamentním výkonem a naplnili nádvoří překrásně hutným moravským folklorem. Při poslechu jejich hry jsem i já, šohajík švarný pětašedesátiletý zachovalý, zatoužil bujaře si dupnout a zatancovat, zazpívat, aj nejakú tu děvuchu postiskat, aj teho dobrého moravského vínka popít… To, které se prodávalo lidem o přestávce koncertu, sklénka za stovku, mi tolik nechutnalo. Tak až doma…
Z koncertu jsem odcházel v rozezpívané náladě s pocitem, že jsem vyslechl Janáčkovo rané dílo v dosud nejzdařilejším provedení. Rákos Rákoczy se těžko stane trvalejší součástí repertoáru. Na to je příliš prostinký, až moc jednoduchý. To, co je na jeho hudbě nejlepší, co předznamenává skutečného, velkého mistra Janáčka, se koncentruje v pozdějších Lašských tancích. Scénicky se z baletu jistě dá vytěžit více, vždyť šlo především o velkolepou krojovanou taneční podívanou. A zapojení autentické lidové kapely – to byl před stotřiatřiceti lety od Janáčka vlastně docela odvážný nápad!
Závěrečný koncert 26. ročníku Festivalu Špilberk
24. srpna 2025, 20:00 hodin
Velké nádvoří hradu Špilberk
Program:
Leoš Janáček: Rákos Rákoczy (koncertní provedení baletu o 1 dějství, doplněné o původní lidovou hudbu)
Účinkující:
Tereza Hromádková – soprán
Marie Vrbová – alt
Ondřej Vašata – tenor
Václav Jeřábek – baryton
Český filharmonický sbor Brno
sbormistr Petr Fiala – sbormistr
Horňácká muzika Petra Mičky (Petr Mička – první housle, zpěv, Aleš Mička – druhé housle, zpěv, Marek Smaženka – violové kontry, zpěv, David Říčica – kontrabas, zpěv)
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent
