Vaše manželka je jazzová zpěvačka. Čemu jste se naučil z její pěvecké techniky – a čemu pro změnu ona od vás?
Učíme se od sebe neustále. Přestože naše hudební světy jsou odlišné, neustále se navzájem inspirujeme. Jazzoví zpěváci mají jedinečný způsob frázování, dokáží do hudby vdechnout svobodu, což mi otevřelo nové pohledy na výraz a interpretaci. Z mé strany si ona občas bere z operní disciplíny to, jak pracujeme s dechem, jak dokážeme vést dlouhou hudební frázi. Neprobíhá mezi námi žádná formální „výuka“, ale už samotný společný život dvou hudebníků přináší nepřetržitou výměnu nápadů, barev a přístupů k tvorbě zvuku.
Dokážete si vybavit okamžik, kdy jste si uvědomil, že nejste „jen další baryton“, ale že váš hlas vás řadí mezi světovou operní elitu?
To je z pohledu interpreta velmi těžké definovat. Zpěváci bývají sami sobě těmi nejpřísnějšími kritiky. U mě to nepřišlo v podobě jedné kouzelné noci, kdy bych náhle uslyšel ve svém hlase něco „nového“. Bylo to postupné: skrze uznání velkých divadel, pozvání na ty nejvýznamnější světové scény a samozřejmě také skrze reakce publika. Když jsem poprvé zpíval v newyorské Metropolitní opeře, v milánské La Scale, v Covent Garden, Madridu, Paříži, Vídni, Berlíně nebo Mnichově, cítil jsem hrdost a vděčnost, ale zároveň pokoru. Tehdy jsem si uvědomil, že patřím do této mezinárodní rodiny umělců. A to pro mě bylo skutečným potvrzením.
Jste rád, že jste baryton? Existuje role, o které potají sníte, ale nikdy ji nemůžete zazpívat, protože je mimo váš obor?
Jsem tomu moc rád – tedy abych byl přesný: miluji býti barytonem. Je to skutečně nejlidštější hlasový obor. Jsme otcové, milenci, králové, ničemové – zahrnujeme celou škálu lidských zkušeností. Ale kdybych si mohl na jednu noc vypůjčit jiný hlas, asi bych zkusil být tenorem, jen proto, abych poznal, jaké to je zpívat samotného Othella. Ta role má neuvěřitelný hudební i dramatický oblouk. Přesto jsem šťastný, že jsem tam, kde jsem. Verdi napsal pro baryton takové poklady – co víc bych si mohl přát?
Po vašem vystoupení v Praze budete zpívat Jaga v Teatro Real v Madridu. Jak tuto roli vnímáte?
Jago je skutečně nebeským darem, který dal Verdi barytonistům. Je to role, která mi umožňuje využít celou paletu barev mého hlasu – od nejintimnějšího šepotu až po nejvýbušnější výkřik. Pro zpěváka je to ryzí radost.
Představujete raději padouchy nebo hrdiny?
Upřímně, já o tom takto neuvažuji. Na jevišti neškatulkuji své postavy podle morálních kategorií. Mým úkolem je najít v postavě pravdu, pochopit její psychologii a ztělesnit ji naplno. Záporné role často nabízejí víc možností prozkoumat extrémy, ale i v těch nejtemnějších postavách se snažím hledat lidskost. Právě tam se rodí skutečné drama.
Další rolí, ke které se často vracíte, je Giorgio Germont. Jak k této postavě přistupujete a co prožíváte sám coby otec dvou synů?
Germont je fascinující postava, protože pravdu současně má i nemá. Jako otec chápu jeho touhu chránit rodinu a zachovat to, co považuje za čestné. Ale jako člověk zároveň cítím bolest, kterou způsobuje. Když zpívám Germonta, snažím se spojit autoritu se soucitem. V reálném životě bych jednal jinak – více bych naslouchal, snažil se porozumět. Možná si dnešní rodiče z jeho příběhu mohou odnést právě vědomí, jakou váhu mají naše slova, jak důležitá je empatie a že lásku nikdy nesmíme obětovat tvrdohlavě držené tradici.
Pojďme ještě chvíli zůstat u Verdiho. V dnešní době jste uznáván jako jeden z nejlepších specialistů na jeho barytonové role, přičemž Verdi zároveň stojí v samém srdci vašeho současného repertoáru. Jak byste popsal jeho způsob psaní pro baryton a proč jsou jeho role tak pěvecky ale i fyzicky náročné?
Předně bych rád poznamenal, že Verdi rozuměl barytonovému hlasu jako žádný jiný skladatel. Daroval nám role, které vyžadují nejen pěveckou sílu, ale také obrovskou emocionální hloubku. Jeho barytonisté nejsou vedlejšími postavami, jako to bývá v jiných operách, jsou to ústřední, komplexní osobnosti, často nesoucí morální či dramatickou tíhu celé opery. Jsou náročné proto, že vyžadují vytrvalost, techniku i herectví zároveň.
A mimo Verdiho – na které role se těšíte nejvíce?
Mimo Verdiho se těším na další objevování Pucciniho a možná i pozdně romantického repertoáru. Ale Verdi pro mě navždy zůstane domovem.
Máte před vystoupením nějaké rituály či speciální potřeby?
Nejsem pověrčivý, ale rád si kolem sebe vytvářím klidnou atmosféru. V den představení víc odpočívám, méně mluvím a soustředím se do svého nitra. Potřebuji chvíli samoty, abych se psychicky připravil na emoce, které pak na jevišti předám. Dobré jídlo, krátká procházka, ticho – to mi stačí.
Ačkoli zpíváte po celém světě, často vás angažmá přivádějí do operních domů ve Španělsku, odkud tento rozhovor ostatně děláme. Co vás na španělské kultuře přitahuje?
Španělsko mám velmi rád. S rodinou tu máme domov na Costa Blance, takže tu trávíme spoustu času. Kulturní prostředí, lidé, jídlo – všechno nám přijde přirozené. Španělé jsou srdeční, otevření a velmi muzikální. Proto jsem v posledních letech žádal svůj management, aby přijímal více závazků právě v této zemi. Umožňuje mi to sladit profesionální a rodinný život, což je pro mě to vůbec nejdůležitější. A upřímně – prostě to tu miluji.
Kdybyste mohl některou ze svých jevištních postav přivést k životu a dát si s ní sklenku vína, kdo by to byl a proč?
Asi bych pozval Giorgio Germonta, o němž jsme před chvílí mluvili. Rád bych si s ním sedl, nalil mu sklenku dobré Riojy a zeptal se ho, zda někdy litoval toho, co provedl Violetě. Myslím, že ve svém srdci bezpochyby ano. Možná by to při víně přiznal. A možná by se také mohl naučit, že soucit je silnější než pýcha.
