Jednoho rána roku 2007 jsem zaklepal na dveře jisté berlínské vily, kde mě personál zavedl do hudebního salónku s pochmurnými, tmavě hnědými stěnami. V podobném rozpoložení se nacházel i Dietrich Fischer-Dieskau. Legendární mistr písně byl jen stínem sama sebe. Během našeho rozhovoru se ohlížel zpět s jistou trpkostí spíš než uspokojením. „Dosáhl jsem toho příliš,“ zamručel. „Těm, co přijdou po mě už toho moc nezbylo.“
S odstupem času si říkám, že měl možná pravdu. Od jeho narození uběhlo sto let a žánr, kterému zasvětil život, téměř zmizel z kulturního radaru. Stanice jako Classic FM písně zcela ignorují. V oblasti soudobé hudby se tomuto formátu nevěnuje žádný z renomovaných skladatelů. Zástupci mladé generace jen stěží pozvou někoho na první rance na písňový recitál – leda by chtěli hrdě přiznat, že jsou hudební podivíni. Písně prostě nejsou „in“.
Warner Music vydal osmdesátidiskový komplet celoživotního díla Dietricha Fischera-Dieskaua – vítané připomenutí. Jde ovšem jen o střípek z jeho odkazu. Stačí nahlédnout do online archívů a najdete nepočítaně nahrávek s jeho tváří na obalu. „Bylo toho příliš,“ zamručel. A přesto – právě díky jemu přežil žánr umělé písně do dnešních dnů.
Dietrich Fischer-Dieskau, Berlíňan tělem i duší, se nikdy nepovažoval za sólistu – až do chvíle, kdy v Itálii coby americký válečný zajatec zazpíval – a vše kolem utichlo. Do Berlína se vrátil stopem, vyhublý na kost, a přesvědčil Elsu Schillerovou, hudební vedoucí americké rozhlasové stanice, aby si ho poslechla. „Zvládnete zazpívat Winterreise?“ zeptala se. Po dvou písních vyhodila klavíristu a sama s plachým dvaadvacetiletým barytonistou pracovala na Schubertovi do jedné do rána. Psal se rok 1948 a mladý Dietrich započal svou nahrávací kariéru.
Schillerová ho seznámila s legendárním maďarským dirigentem Ferencem Fricsayem, který mu okamžitě nabídl role v opeře – nejvýraznější z nich byla jeho ohromující role Dona Giovanniho. Mnichov ho lákal nejlepším souborem šedesátých let: Wolfgang Windgassen, Christel Goltz, Leonie Rysanek, Brigitte Fassbaender a Lucia Popp. Zeptal jsem se ho, jestli s nimi někdy po představení zašel na skleničku nebo na večeři. „Ne,“ odpověděl Fischer-Dieskau bez zaváhání.
„Proč ne?“
„O čem bych s nimi mluvil?“ pokrčil rameny.
V šatně plné divadelního hemžení působil jako zamyšlený intelektuál, ponořený do světa Schuberta a Brahmse. To bylo jeho poslání, jeho vášeň. Němčina, pošpiněná nacismem, neměla v cizině na růžích ustláno. EMI mu přiřadila flegmatického, staršího klavíristu Geralda Moora. Moore trval na tom, že doprovod není jen pozadí – a Fischer-Dieskau se díky němu začal stále víc nořit do jemných odstínů instrumentálního výrazu. Navzájem si prováděli drobné kanadské žertíky. Společně vrátili německý písňový repertoár zpět na světová pódia – v Londýně, New Yorku i Tel Avivu.
V roce 1963 zasáhla Fischer-Dieskauův život tragédie – jeho první manželka, violoncellistka Ingrid Poppenová, zemřela po porodu jejich třetího syna. Šest týdnů nato už byl znovu na cestách. „Nenapadlo vás tehdy, že byste měl zůstat déle doma a být s dětmi?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ odvětil pevně. „Měl jsem svou práci.“ Když synové dospěli, přesvědčoval je, ať si změní příjmení – a uniknou tak jeho slavnému jménu. Žádný z nich to ale neudělal. I toho později litoval. Měl smysl pro humor, ale takový ten drsný, jízlivě berlínský, otlučený životem. Nikdy neodpustil nacistům, že jeho staršího bratra Martina, trpícího epilepsií, odvezli do státního ústavu, kde ho nechali vyhladovět k smrti. Ani o tom nikdy nemluvil. Své soukromí si střežil jako pevnost. Pozdní útěchu našel po dvou nevydařených manželstvích po boku maďarské sopranistky Júlie Várady.
Všechno, co o životě věděl, destiloval do písní. Jeho nahrávky Schubertových cyklů nejsou plné okázalých emocí, jejich síla spočítá v klidné a hluboké moudrosti. V Schumannovi kráčí nebezpečně blízko břehům burácejícího Rýna. Brahms je v jeho podání drsný, syrový, plný tvrdých německých hlasových rázů. Kritici mluvili o „lehkosti“ jeho projevu. Netušili, kolik práce za tím stálo. Každou píseň cizeloval v soukromí svého pokoje k dokonalosti, která se zdála nepřekonatelná – dokud ji nezazpíval znovu.
Strauss, Pfitzner, Henze, Berg, a dokonce i Schönberg – těm všem dal hlas. Meziválečné atonality zasadil do kontextu jako pozitivní protiváhu přebujelému sentimentu pozdního romantismu. Zvláštní blízkost cítím v jeho vztahu k exilovým písním Hannse Eislera – berlínského emigranta v Hollywoodu, kterého nacistické zrůdy připravili o mateřský jazyk. Spřátelil se i s Aribertem Reimannem – homosexuálním skladatelem z Berlína, který zhudebnil básně Paula Celana, a později pro Dieskaua napsal operu Lear. Tolik se toho naučil – přesto měl pocit, že to není dost. Před sedmdesátkou se vrhnul na ruštinu – aby mohl zpívat Šostakovičovy temné Michelangelovy písně.
Jeho hlas sám o sobě nebyl nápadně krásný. Tam, kde jiní oslňovali a zářili, on přesvědčoval a konejšil sametovým přednesem. Někdy mohl v dramatických pasážích působit ostře. V pozdějších letech ztrácel ve vyšších polohách jistotu. Ale jeho výslovnost – v pěti jazycích – byla bezchybná a jeho autorita nepřekonatelná. Zatímco jiní zpěváci písně pouze interpretovali, Fischer-Dieskau se sám stal jejich ztělesněním.
Za své důstojné nástupce označil Matthiase Goerneho a Thomase Quasthoffa, ale lamentoval nad tím, jak píseň upadá – i vinou nedostatečné péče ze strany pedagogů. V hloubi duše se obával, že s ním odejde i dvousetletá tradice německé kultury. Dietrich Fischer-Dieskau zemřel v květnu 2012. Jemu rovného už asi nezažijeme.
Ve Wigmore Hall a dalších komorních sálech je znát, že se něco děje. Písně se pomalu vrací – slavní klavíristé hledají něco jiného – hlubšího. Daniil Trifonov nyní koncertuje s Matthiasem Goernem, stejně jako vítěz Chopinovy soutěže Seong-Jin Cho. Benjamin Appl, poslední Fischer-Dieskauův žák, hledá inspiraci u devadesátiletého Györgyho Kurtága. Sebevědomá Mitsuko Uchida spolupracuje s Magdalenou Koženou na francouzských šansonech a s Dorotheou Röschmannovou znovu a znovu brouzdá nevyčerpatelnými vodami světa písní. V říši písně se začíná projevovat trend nově se rodících spoluprací – a to i tam, kde by to nikdo nečekal. A to je dobře. Možná budou písně zase v kurzu.
