Zmíněný festivalový koncert nelze přiblížit bez kontextu, v němž se konal. Klavírní kurzy, které v současnosti vedou Jan Bartoš a Miroslav Sekera, založila v roce 1987 významná česká klavírní pedagožka Zdena Janžurová. Nezaměnitelnou tvář jim vtiskly další dvě pedagogické osobnosti – Jana Korbelová a Martin Ballý. Na jejich hodinách v Písku a posléze v Blatné získávali umělecké i lidské podněty současní významní čeští hudebníci, vedle zmíněných Jana Bartoše s Miroslavem Sekerou například dirigenti Jiří Rožeň a Marek Šedivý. Nelze nezmínit letošní účastníky kurzů, kteří si již vydobyli interpretační renomé – Matouše Zukala, Pavola Praženicu nebo Veroniku Jaklovou.
Letošní ročník festivalu, který v rámci kurzů jejich vedoucí obnovili, byl věnován památce profesora Martina Ballého, jenž na kurzech působil v letech 1990 až 2015. Do loňského skonu výrazně ovlivnil svým pedagogickým působením na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy několik generací českých klavíristů. Kromě jiného byl oddaným interpretem skladeb Leoše Janáčka, a tak není divu, že hudba tohoto skladatele zněla i na čtvrtečním koncertu v písecké Trojici, hřbitovním kostele, nedaleko hrobu Otakara Ševčíka.
Dramaturgie večera a výkony, které zazněly, by směle mohly být ozdobou jakéhokoliv prestižního festivalu či komorního cyklu vážené hudební instituce. První polovinu otevřel Janáčkovou sonátou 1. X. 1905 klavírista a pedagog Petr Feldmann. V jeho pojetí Předtuchy zaznívaly kontrasty, varovné údery a závěrečné smíření, nevyhnutelná a očekávaná Smrt byla uměleckým vyústěním, naplněným dramatem, naléhavostí i elegičností. Janáčkovy ďábelské čtyři noty Feldmann výrazově precizně varioval a připravil obecenstvu silný zážitek.
S hlubokou propracovaností, soustředěním na detail a lahodným sytým hlasem přednesla mezzosopranistka Jana Hrochová písňové cykly Bedřicha Smetany a Bohuslava Martinů. Smetanovy Večerní písně jsou koncertní stálicí a zpěvák/zpěvačka jim musí vtisknout osobní výraz. Jana Hrochová, sólistka Národního divadla v Brně a zkušená písňová interpretka, vytvořila z každé písně malý hudební klenot, obdařený tu něhou a vroucností, tu dramatismem blížícím se až výrazu bardů. Nové slovenské písně Bohuslava Martinů jsou z jiného soudku. Martinů folklorní inspirace je zpěvačce blízká, v jedenácti písních předvedla svou širokou technickou a výrazovou škálu i herecký talent. V Povedz že mi, povedz upoutala legatovými frázemi, jako doma se cítila v energicky rytmizované Čo robíš, Hanka?, píseň Vysoko zornička obdařila lyričností. V každé písni Hrochová stvořila hudební příběh, dotvořený svébytným klavírním partem, který výborně zahrál Petr Feldmann.
Po přestávce to však přišlo! Janáčkův Zápisník zmizelého, zařazený na program i proto, že od jeho prvního provedení v Písku uplynulo sto let. Jako Janíček se představil tenorista Aleš Briscein, cikánku Zefku ztělesnila mezzosopranistka Michaela Zajmi, klavírního partu se ujal Pavel Voráček, sólový i komorní interpret a pedagog na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy. Působivý až intimní zážitek umocňovalo provedení ve specifickém prostoru s výbornou akustikou. Sluchový vjem, už tak pohlcující, byl ozvláštněn sborem znějícím z kůru, který dodal Janáčkově skladbě plasticitu.
Výborně zpívaly a v harmonickém souzvuku zněly sopranistky Kristina Beyhan a Linda Kunclová a mezzosopranistka Kateřina Březinová. Aleš Briscein je výtečným představitelem Janíčka, dokáže být něžný i důrazný, rozhodný i váhavě rozpolcený, za každých okolností však citlivý, zasažený spalující, vášnivou láskou.
Michaela Zajmi zase byla svůdnou cikánkou, smyslně si pohrávající s mladíčkem, který kvůli ní opouští rodinu i kraj, kde vyrostl. Svár mezi zakořeněností a omamující láskou Briscein vystihl velmi přesně, prožívali jsme s ním jeho citové vzplanutí, žasli nad jeho vroucností a oddaností. Oba představitelé dali do svého projevu dráždivou a neodolatelnou míru erotiky, která ozřejmuje a ospravedlňuje jejich cestu…
Klavírní part je rovnocennou složkou díla a klavírista musí naplnit jak velké plochy meziher, tak být pozorný v drobných mezihrách, které emocionálně dotvářejí zpěvní linku příběhu. Pavlu Voráčkovi, zkušenému janáčkovskému interpretovi, se to podařilo, jeho hra výborně doplňovala, vedla i propojovala všechny části skladby. Velkých ovací se dostalo všem interpretům, největší ohlas však asi přece jen měl Aleš Briscein, který obdivuhodně (vezměme v úvahu, že na konci náročné sezony) „vystřihl“ závěrečný vysoký tón v takové síle a trvání, že publikum propuklo v jásot jako na nějakém proslulém operním festivalu.
