František Pokorný se narodil 23. února 1933 v obci Okříšky. Vystudoval gymnázium v Jihlavě (1952) a následně nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Teoretickému studiu tance se věnoval pod vedením profesora Jana Reimosera na Katedře tance pražské DAMU, kterou absolvoval v roce 1962. V letech 1954–1959 působil jako tanečník v Ústředním souboru ministerstva vnitra (ÚSMV). Poměrně brzy však přešel k choreografii a režii – oborům, které mu poskytovaly širší prostor pro rozvíjení jeho osobité imaginace a přemýšlení o pohybu jako nositeli významu. Jeho další kroky vedly k založení Skupiny moderního tance VUS UK, s níž se jakožto její umělecký vedoucí a choreograf zúčastnil řady jazzových a studentských festivalů v Praze, Soluni, Marseille, Athénách či Lublani. V té době, přesněji roku 1961, také pomáhal koncepčně obnovit měsíčník Taneční listy.
V roce 1966 zorganizoval Festival pantomimy v Litvínově, kde se tak jeho zásluhou poprvé sešli mladí mimové Bolek Polívka, Ctibor Turba, Boris Hybner a řada dalších. V 70. letech pak úzce spolupracoval se světově proslulou pantomimickou dvojicí M. Horáčka a A. Klepáče Cvoci, pro niž autorsky připravoval pantomimické inscenace. Od roku 1968 byl choreografem divadla Semafor, souběžně s tím tvořil i pro soubor baletu Československé televize. Za baletní film Bludiště moci, jenž vznikl ve spolupráci s Petrem Weiglem, se mu dostalo ocenění Grand Prix d´Italia (1970). Později, v letech 1984–1988, působil přímo jako šéf tohoto televizního souboru. Menší role ztvárnil v několika filmech, sám sebe si například zahrál v Konkursu Miloše Formana (1963), naposled se představil jako tanečník v Herzově pohádce Deváté srdce (1978).
V šéfovském křesle
Zásadní část své kariéry (1971–1993) strávil na pozici šéfa baletního souboru v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde vytvořil řadu pozoruhodných inscenací, k nimž si často sám psal libreta. Nastudoval zde přes třicet baletních titulů, k nimž patří například: Lidská komedie (1971), Rožmberské obrázky (1972), Hledání čistého pramene (1973), Carmen (1974), Pohádka o Honzovi (1975), Raport o stavu tohoto světa (1976), Anna Karenina (1978), Balada o loutkáři (1979), Pantobalety (1980), Zákulisí (1984), Caprichos (1986), Pohádky o Krakonošovi (1988), Špalíček (1990), Sněhurka (1991), Coppélie (1992). V 80. letech vedl v Liberci i Studio pantomimy, kde se zaměřoval na neklasické formy výrazu a autorskou tvorbu.
V roce 1978 vytvořil choreografii Druhého smyčcového kvartetu Leoše Janáčka pro Balet Národního divadla. O dva roky později tamtéž nastudoval balet Ilji Zeljenky Hrdina s Vlastimilem Harapesem v hlavní roli. K repertoáru Laterny magiky přispěl mj. částí choreografie k inscenaci Kouzelný cirkus. V roce 1979 se mu podařilo vycestovat na šestitýdenní stáž do USA a setkat se přímo s Marthou Graham, Alvinem Aileym a Mercem Cunninghamem.
Pro Pražský komorní balet vytvořil choreografii Caprichos, premiérovanou v rámci komponovaného večera Listy důvěrné 19. ledna1984. Na libretu pro tento jednoaktový balet, pojednávajícím o tvůrčí posedlosti španělského malíře F. Goyi, spolupracoval s Lubošem Fišerem, jenž zkomponoval i jeho hudební složku. V devadesátých letech se věnoval výuce na alternativní větvi DAMU a působil i v divadelních dílnách po celé republice. Inspiroval mladé tvůrce k odvaze myslet pohybově a inscenačně zároveň.
Jeho přístup k pohybovému divadlu byl syntetický, otevřený spolupráci s hudebníky, výtvarníky i činoherními režiséry. Spolupracoval s osobnostmi, jako byli skladatelé Miloslav Kabeláč, Jan Klusák či Zdeněk Šesták. Mimo vlastních autorských baletů režíroval na 60 baletů, muzikálů, činoher i operet. Pokorného tvorba se vyznačovala silnou strukturou, důrazem na rytmus, prací s kontrastem a svérázným smyslem pro humor. Kromě umělecké práce byl znám svou lidskou skromností, otevřeností k novým generacím a jemně ironickým pohledem na svět.
V rozhovoru pro Taneční aktuality z roku 2018 sám vzpomínal: „Pro mě nebylo důležité, co tanečník umí, ale co ze sebe dokáže vyzařovat. Tělo je nástroj, ale ne cíl.“ Vždy dával přednost osobnosti před technikou – ať už v práci s profesionály, nebo ve své bohaté pedagogické činnosti. Mnohé jeho choreografie se vyznačovaly jistým druhem poetické absurdity, která se nebála chaosu – naopak, právě v něm Pokorný často nacházel zdroj inspirace. „V chaosu může být i veselo,“ řekl tehdy s úsměvem – a vystihl tím podstatu svého přístupu ke tvorbě i životu. I ve vysokém věku zůstal čilý, tvůrčí a kriticky bdělý. Jak sám uvedl: „Dnes už nejsem choreograf. Jen člověk, co ještě rád něco tvoří.“
František Pokorný byl součástí generace umělců, kteří dokázali svou profesi rozvíjet v těžkých podmínkách s vnitřní integritou a vizí. Byl originálním tvůrcem, který tanec a pantomimu chápal jako prostředek svobodného projevu. Jako pedagog formoval celé generace mladých umělců, jeho přístup by měl být příkladem pro současné i budoucí generace choreografů. Odchod Františka Pokorného znamená nemalou ztrátu pro taneční i celé divadelní prostředí. O to důležitější je připomínat si jeho tvorbu, názory i étos, kterým ovlivnil své okolí.
Jeho život a dílo zanechalo hlubokou stopu v české kultuře. Čest jeho památce.
Zdroje:
Databáze archivu Národního divadla (dostupné zde)
Databáze Ballet Prague Heritage (dostupné zde)
František Pokorný – heslo, cz.wikipedia.org (dostupné zde)
Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001
Wiesner, Daniel: František Pokorný: V chaosu může být i veselo, Taneční aktuality.cz, 23. 2. 2018 (dostupné zde)
Ve věku 92 let odešel choreograf a režisér František Pokorný, narodni-divadlo.cz, 25. 5. 2025 (dostupné zde)
Ve věku 92 let zemřel František Pokorný, choreograf Baletu ND a Divadla F.X. Šaldy v Liberci, Taneční aktuality.cz, 26. 5. 2025 (dostupné zde)
Zemřel choreograf a režisér František Pokorný, Divadlo.cz, 26. 5. 2025 (dostupné zde)
Zemřel František Pokorný, cnn.iprima.cz, 26. 5. 2025 (dostupné zde)
Životní jubileum choreografa Františka Pokorného, Operaplus.cz, 23. 2. 2013 (dostupné zde)
