Martin Peschík vystudoval nejprve klavír na konzervatoři v Českých Budějovicích, následně dirigování na brněnské JAMU. Na českobudějovické scéně strávil velkou část své profesní dráhy – od roku 2001 tam působil jako dirigent a v letech 2008–2011 vedl operní ansámbl Jihočeského divadla jako šéfdirigent. Jeho kariéra zahrnuje spolupráci s předními českými i zahraničními orchestry, včetně Národního divadla v Brně, Moravské filharmonie Olomouc či Severočeské filharmonie Teplice. V repertoáru má přibližně 80 oper, operet, muzikálů a baletů. Peschík dále působil v Západočeském symfonickém orchestru v Mariánských Lázních, a to nejprve jako ředitel (2011–2016), později jako šéfdirigent (2016–2021), od prosince 2024 je pověřeným ředitelem tohoto orchestru, poté co na toto místo rezignoval skladatel a klavírista Jan Dušek. Orchestr povede Peschík do té doby, než z řádného výběrového řízení vzejde nový ředitel.
Jeho jméno však není ústeckému publiku neznámé. V Severočeském divadle vystupoval Peschík řadu let jako hostující dirigent, a lze říct, že do nové role vstupuje s dobře zmapovaným terénem i navázanými kontakty. Otázkou zůstává, nakolik bude novému šéfovi umožněno formovat soubor podle své umělecké vize. Do ústeckého divadla, které jako jediné v republice funguje ve formě společnosti s ručeným omezeným, přichází v době, kdy instituce prochází nejen personální obměnou, ale především hlubokou restrukturalizací – od ledna 2025 se jejím výhradním vlastníkem stalo město Ústí nad Labem, které zároveň přebírá i plnou finanční zodpovědnost. Odkoupilo tak za 79 milionů korun zpět druhou polovinu společnosti, kterou od roku 2012 vlastnil a později i financoval Ústecký kraj. Radnice deklarovala ochotu poskytnout roční příspěvek ve výši 70 milionů korun, tedy dvojnásobek dosavadního příspěvku města. S tím ale přichází i očekávání větší efektivity, přehlednosti a práce s diváckou základnou – a právě v této situaci bude muset nové vedení hledat rovnováhu. Náměstkyně primátora Věra Nechybová podotkla, že se změnami zřizovatele bude nutné upravit společenskou smlouvu s divadlem a vyslovila žádost, aby se veškerá prezentace divadla veřejnosti více zmodernizovala a stala se „trošičku poplatnější době„.
K tomu se přidávají praktické výzvy: technická infrastruktura – elektroinstalace a kanalizace jsou na hranici životnosti, v letošní sezóně muselo divadlo například improvizovaně řešit havárii osvětlení a půjčovat si techniku, aby bylo možné odehrát plánované inscenace. Prostor pro investice do skutečně uměleckého růstu tak bude omezený – alespoň v nejbližším horizontu. Martin Peschík tak nestojí jen před klasickou uměleckou výzvou – tedy jak vtisknout souboru čitelnou uměleckou identitu – ale i před úkolem navigovat operní ansámbl v době zvýšených očekávání, omezených prostředků a boje o návštěvnost.
