Miloš Janjić využil rezidence k prohloubení projektu Ja sam gola voda / I Am Bare Naked Water:
V jakých prostorách jste rezidenci trávili? Na několika různých místech. V Praze nás srdečně přivítalo Studio ALTA, byli jsme na Zámku Žďár ve Žďáru nad Sázavou, kde pořádá rezidence Centrum choreografického rozvoje S.ES.TA, a pak zase v Praze ve Studiu 8 souboru Lenka Vagnerová & Company.
V čem rezidence spočívala? Vysloveně v tom, že jste si dovolili být spolu a tvořit na jednom místě bez rušivých vlivů „normálního života”, nebo jste měli i nějaké konzultace? Pokud ano, jak probíhaly?
Do Prahy jsme přijeli plní dojmů z velkého setkání, které se konalo v Bělehradě. Už měsíce tam vrcholily studentské celostátní protesty proti korupci, jde o naše životy, cítíme, že jsme pozoruhodně plní silného a výjimečného vlivu společensko-politických kolektivních změn, které jsou nutné pro lepší budoucnost. Tady jsme se mohli v klidu usadit, ale trvalo to několik dní. A zároveň nám změna prostředí v tomto okamžiku pomohla reflektovat jako kulturním pracovníkům naši roli ve společnosti a jejích proměnách, naši osobní angažovanost a kritické umělecké postupy, které se snažíme nastínit v uměleckých dílech.
K čemu jste rezidenční pobyt využili a kam váš projekt posunul?
Příležitost zúčastnit se uměleckého pobytu nás rozhodně významně podpořila a naši práci posílila. Zároveň potvrdila, že umělecké výzkumné projekty v oblasti současného tance, zejména mladých srbských autorů, jsou v evropském kontextu uznávány (tento work-in-progress byl již prezentován v Paříži a Lublani). Pracovní podmínky v Srbsku jsou omezeny strukturálními problémy v oblasti kultury – konkrétně téměř neexistuje infrastruktura a finanční podpora pro rozvoj širšího spektra scénických umění, což staví autory do velmi nejisté pozice.
Rezidence nás jako pracovní tým a spolupracovníky – Anđelu Žugić, Ninu Putnik, Ivonu Mitić a mne, Miloše Janjiće – povzbudila k dekonstrukci struktury našeho uměleckého výzkumu do více vrstev. Společně s kolegyní bioložkou Antonijou Radulović jsme sáhli k vyhledávání a čtení literatury o ohrožených druzích rostlin v Srbsku. Během pobytu v České republice jsme se zaměřili na zkoumání choreografické a fyzické praxe přímé interakce mezi rostlinnými a lidskými těly. Práci na dokumentárním materiálu jsme začali také procházením našich osobních aspirací ve vztahu k tématu a konkrétnímu kontextu, ve kterém jsme se nacházeli, a také reflexí naší osobní historie s rostlinami – skrze naši výchovu a rostliny, které hrají klíčovou roli v každodenním životě lidí napříč různými městy v Srbsku.
Jakým způsobem se vaše práce vztahovala k letošnímu festivalovému tématu „Čí je moje tělo?”. O čem je váš projekt a jaké je jeho hlavní médium/žánr?
Miloš Janjić: Projekt I am bare naked water / Jsem nahá voda zkoumá prostřednictvím scénických dokumentárně-fikčních spekulací adaptaci člověka a endemických (ohrožených) rostlinných druhů na ekologickou a environmentální destrukci, přičemž využívá rostlinné strategie jako inspiraci a model přivlastnění. Kritizuje systematické využívání přírodních zdrojů v Srbsku (a v Evropě) a násilné kořistnictví a spojuje performativní a multimediální umělecké formy, aby prozkoumala zranitelnost, odolnost a společnou akci v rámci dynamického ekosystému založeného na spolupráci.
A i když ta souvislost není na první pohled zřejmá, přesto se zamýšlí i nad touto otázkou: „Čí je mé tělo, když se musí přizpůsobit agresivně změněnému okolí? Čí je mé tělo, když je ohroženo mé životní prostředí, a jak se podle toho mohu (znovu)chovat?”.
Na Bazaaru představily svou novou tvorbu čtyři týmy. Měli jste také možnost se během rezidence setkat a diskutovat o své práci? Nebo i s dalšími umělci zde v České republice?
Festivaly jsou místem, kde se tak nějak při poletování sem a tam vždycky setkáváte s dalšími lidmi a zapřádáte jednoduché krátké rozhovory, jsou jako shrnutí denních událostí ve formě krátkých zpráv, sdílíte vzájemně, jakými procesy se právě zabýváte. Tyto příležitosti vás jistě nutí cvičit a zkoumat mikrorutiny „rozhovorů o umělecké práci”.
Dobře naplánovaná příležitost k setkání s našimi kolegy se však naskytla prostřednictvím formálních částí festivalového programu W.O.W.! (A new way of practicing feedback), tedy na workshopu Rivcy Rubin a Charlese Laudera, který je věnován poznávání a přetváření modelů a technik zpětné vazby a komunikace. Během tohoto formátu jsme se tak mohli navzájem seznámit s díly, kterými se všichni tak vášnivě zabýváme.
Máte pocit, že všichni účastníci mají něco společného, co vás spojuje?
Myslím, že ano. Vždycky je úžasně inspirativní sdílet společná témata s jinými umělci a kolektivy, zejména pokud pocházejí z různých kontextů, zemí. To jen znovu ukazuje, že neexistují osamocené události, které nás podněcují a provokují k reakci, ale všudypřítomná témata a zkušenosti, které jsou přítomné v našem kapitalistickém zřízení, které parazituje na životech a tělech. Jsou samozřejmě promýšleny a pozorovány z mnoha jedinečných perspektiv.
Proto se ve všech dílech projevuje společná tělesná potřeba spojení, která se rozvíjí různými způsoby. Spojení s transformační silou, která je v nás archivovaná; spojení se skupinou lidí prostřednictvím rituálních formátů založených na vyprávění příběhů; hravé spojení prostřednictvím jednoduchých doteků a uchopení, které otevírá blízká setkání; zásadní spojení s ostatními druhy, které nás obklopují.
Všechny ukázky příběhů vytvořených ostatními, Deborou Štysovou & Tinkou Avramovou, kolektivem fyzického divadla Nur Nar a Aleksem Borysem & Viktorií Kaslik byly tak trochu povinně protkány praktikami péče, podpory, organických souvztažností.
Sobotní bazaar je setkáním se specifickým publikem. Jaká reakce na váš projekt vás ten den nejvíce překvapila? Padly tam nějaké přínosné poznámky nebo komentáře?
Bylo velmi povzbudivé vyslechnout si tolik dojmů z work in progressu, je to hlavně na úrovni pocitů. „Zajímalo by mě, jestli mohou být rostliny pro účinkující neznámé, abychom mohli být společně svědky procesu objevování nových těl,” to byla jedna z poznámek, která v nás skutečně podnítila jakousi další vrstvu inspirace a potvrdil, že tohle směřování procesu je správné.
Protože je nemožné, aby ohrožené druhy byly přesouvány mimo svá chráněná území, je ještě nemožnější, aby byly na scéně, biologové přišli s důležitou myšlenkou: „Nápad použít jakékoliv skutečné živé rostliny v roli reprezentativních, pro účely procesu, je velmi dobrý, rozhodně to vzbudí empatii, což je naprosté minimum.”
Kdy se vlastně stalo, že empatie k rostlinám je něco, co považujeme za dostačující minimum, kdy se stalo, že jsme zapomněli vtahovat do procesu a objevovat nové věci, nové „spolubydlící” naší planety?
Prezentace rozpracovaného díla vyžaduje také odvahu – diváci vědí, že dílo není dokončeno, a přesto ho hodnotí. Jaké jste z toho měl pocity? Ukazujete rádi fáze work in progress, nebo je to pro vás spíše výzva?
Podíval bych se jinak na koncept work in progress. Trvalá nadprodukce, která ovládá i umění, nás nutí neustále vyrábět, stále se vyžaduje, aby každá věc byla nutně nová, inovativní a čerstvá, téměř každou sezónu nebo každý rok musíme vyprodukovat něco nového. To vytváří obrovský tlak na procesy uměleckého výzkumu a vývoj nových metod.
Neměli bychom zapomenout na to, že formáty work in progress můžeme vnímat jako plnohodnotné a ověřené formáty umělecké tvorby, protože mají obrovský potenciál růstu a obrovský přínos pro umělce i publikum. Work in progress formáty mohou vytvářet vřelejší vazby tím, že nám připomínají, že jsme obklopeni nekonečnými živými, organickými a tekutými pohledy a představami.
Co si z celého Bazaar Festivalu odnášíte jako největší zážitek, největší zkušenost?
Celkový pohled na to bdělé snění a ponoření se poznání, že struktura festivalu je vlastně obrovský organismus, tělo samo o sobě, plné mikroprocesů a jevů, které vytvářejí nové mikroprostory, o které se stará pouze společná péče, láska, vášeň a práce.
Došlo k nějakým zásadním setkáním nebo navázání spolupráce?
Samozřejmě, že jsme zůstali v kontaktu s mnoha lidmi, takže se můžeme nadále vzájemně dělit o naše díla a možná plánovat další příležitosti, jak se navzájem zastihnout na nějakých jiných akcích nebo v nějakém kontextu, ať už jsou to studijní návštěvy, předvádění děl, koprodukce nebo rezidence… Doufejme, že tým festivalu Bazaar podpoří naše plány na nové možnosti spolupráce s mladými umělci, kteří se kolem festivalu jen rojili, na bělehradské a srbské nezávislé scéně současného tance a divadla.
A jaké dojmy si odnesl soubor Nur Nar s projektem If You Feel Lonely, Take a Walk? Jde o česko-libanonskou koprodukci.
Naši rezidenci jsme absolvovali ve Studiu Truhlárna. Pobyt spočíval v tom, že jsme byli spolu a intenzivně se věnovali projektu. Byla to také dobrá příležitost ukázat naši práci v mezinárodním kontextu. Pozvali jsme přátele, aby nám poskytli zpětnou vazbu i mimo samotný Sobotní Bazaar, což bylo pro nás velmi užitečné. Během rezidence jsme se zaměřili na práci s kostýmy a pohyb. Kostýmy se nám podařilo dokončit, na základě zpětné vazby, kterou jsme obdrželi, se vyvíjel i pohybový materiál.
Jakým způsobem se vaše práce vztahuje k festivalovému mottu „Čí je moje tělo?“
Projekt je fyzickým divadelním představením, které sleduje emocionální cestu mladé ženy za bolestí a proměnou. V průběhu představení svléká několik vrstev kůže, čímž odhaluje různé stavy svého stávání se, a pohybem nás provází svou fyzickou a emocionální metamorfózou.
Měli jste také možnost se během rezidence setkat s ostatními týmy?
Ano, protože jsme všichni společně absolvovali workshop zpětné vazby W. O. W.! Setkali jsme se i s dalšími zahraničními a českými umělci.
Máte i vy pocit, že všichni účastníci mají něco společného, co je spojuje?
Byli jsme přibližně stejně staří a sdíleli jsme podobné výzvy týkající se vzdělávacího systému a umělecké scény v našich zemích. Hlavním společným bodem bylo, že všechny naše projekty byly taneční nebo fyzická divadelní představení.
Co vám přinesl Sobotní Bazaar, reakce publika?
Mnoho lidí nás upozorňovalo, že rozpoznali témata, která jsme do své práce vložit chtěli, takže nás to potěšilo. Překvapilo nás, že někteří lidé viděli jako témata našeho projektu také „klimatické změny“ a „války a konflikty“. Jedna z poznámek, která nám zůstala v paměti, je, že jeden člověk se cítil „privilegovaný“ být svědkem tohoto okamžiku.
Byli jsme za tuto příležitost získat zpětnou vazbu a inspiraci vděční – tím, že jsme představení na zkoušku vystavili specifickému publiku, protože přenos představení na tuto komunitní úroveň je podstatnou součástí uměleckého zážitku, který se v této práci snažíme zkoumat.
Co si z celého Bazaar Festivalu odnášíte jako největší zážitek?
Setkání s dalšími umělci, sledování inspirativních představení a seznámení se strukturou práce s poskytováním zpětné vazby. Setkali jsme se tu s umělci, se kterými chceme zůstat dál v kontaktu.
