„Velké úsilí dítěte, musí být vždycky podpořeno rodiči.”
Kramperová se stala jak klavíristkou, tak krasobruslařkou na popud svého otce, ale její vlastní píle a disciplína ji dovedla na vrchol kariéry v obou profesích.
V rozhovoru pro Český rozhlas Vltava vzpomínala na své dětství: „Jako válečné podvyživené dítě, jsem nebyla přijata do školy, a tudíž otec rozhodl, že se musím zocelit, začít sportovat. Opatřil mě obyčejné kotníčkové boty, hnědé, brusle, které byly příliš dlouhé, takže byly uříznuté, takže to byly jenom nože. Vzal mě na stadion, zjistil, že příliš nepadám, tak prohlásil, proč bych s tebou musel dále jezdit. Takže mě naučil jezdit tramvají, přestupovat, jezdit na zelenou, na červenou, a já jsem si jezdila sama. Jenomže za pár týdnů volá babička. Jindra je v novinách! Opravdu jsem měla fotečku v Lidové demokracii, jak se pokouším o nějakou holubičku. A bylo tam napsáno. Budu hvězdou?”
Na stadionu na Štvanici v Praze si ji vyhlédl trenér Karel Glochar.
Krasobruslařskou kariéru začala velmi mladá. V devíti letech se účastnila prvního závodu a ve dvanácti letech byla první krasobruslařkou, která skočila dvojitý axel. Právě ten samý rok našla krásu ve spojení klasické hudby a sportu, kdy v Moskvě odjela svou volnou jízdu na Labutí jezero od Petra Iljiče Čajkovského. Nejen pro to se stala idolem mnohým mladých krasobruslařek, zahrála si též ve filmu Na stříbrném zrcadle, jehož děj prakticky odpovídal životu Kramperové.
V patnácti letech byla nejmladší účastnicí zimních Olympijských her v Cortině d´Ampezzo v roce 1956. Tento rok se také stala členkou Českého klubu olympioniků. Přestože se v následujících letech stala trojnásobnou vítězkou Československého mistrovství v krasobruslení, a v roce 1958 se umístila na páté příčce na mistrovství Evropy, účast na dalších zimních Olympijských hrách v roce 1960 v Squaw Valley v Kalifornii, USA ji byla odepřena z politických důvodů. Rok poté svou aktivní kariéru krasobruslařky ukončila, respektive ji bylo politickým systémem dovoleno skončit, a jen příležitostně vystupovala v lední revue.
Ve stejný čas, kdy začala excelovat na “ledovém poli” se začala učit hře na klavír v rámci soukromých hodin u prof. Emmy Doležalové. Ve dvanácti letech si kromě dvojitého axela dopřála koncertní debut v Městské knihovně v Praze, ve třinácti letech si zahrála v dětském pořadu FOK Rondo Leopolda Antonína Koželuha a o rok později ve čtrnácti letech koncertovala společně se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK ve Smetanově síni v Obecním domě sólový part Mozartova Korunovačního koncertu.
Po vystudování gymnázia nastoupila Kramperová na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě do třídy prof. Adama Macudzinského, dál pokračovala v krasobruslení, kdy bydlela na stadionu, aby obě profese zvládala skloubit, a po ukončení sportovní profesionální kariéry se plně ponořila do studia hudby a přestoupila z Bratislavy na Akademii múzických umění v Praze do třídy prof. Františka Maxiána. Celé své studium na uměleckých vysokých školách, musela stále přesvědčovat hudební svět o svém rozhodnutí se plně věnovat hudbě. Studium si posléze rozšířila v Moskvě, kde u prof. Jemeljanovové studovala dva roky postgraduálně na konzervatoři, zde bydlela s Elizabetou Leonskou, se kterou si vytvořila celoživotní přátelství. V roce 1970 se vrátila na akademickou půdu AMU, tentokrát už jako pedagožka a vyučovala zde Klavírní praxi.
V Komorní filharmonii Pardubice byla sólistkou v letech 1974 až 1988. Jelikož v té době byla Komorní Filharmonie Pardubice novým hudebním tělesem, stala se Jindra Kramperová společně s Ivanem Štrausem prvními statutárními sólisty Komorní filharmonie Pardubice, té doby nesoucí název Východočeský státní komorní orchestr.
Se svou klavírní profesí procestovala Evropu, koncertovala ale i ve Spojených státech amerických, Kanadě, na Kubě či v Japonsku. Zůstane po ní mnoho nahrávek jak z Českého rozhlasu, tak ze zahraničních rozhlasů a gramofonových společností. Například komplet Beethovenových sonát: Sonáta pro klavír č. 6 F dur, op. 10 č. 2, Sonáta pro klavír č. 22 F dur, op. 54 a rond: Rondo pro klavír C dur č. 1, op. 51, Rondo pro klavír G dur, op. 51 č. 2 s názvem Beethoven: Sonáty a ronda pro klavír. Kromě klasické hudby se věnovala i soudobé hudbě. Společně s vydavatelstvím Panton vydala skladby Víta Micky. Dále pak skladby Pavla Čotka, Viktora Kalabise, Erna Košťála, nebo například Václava Vačkáře či Jana Tausingera.
V rámci českého koncertování musíme zmínit Pražské jaro, kde společně s Miroslavem Langerem posluchačům připravili Saint – Saënsův Karneval Zvířat. Hrála s filharmoniemi po celé České republice, mimo jiné s Českou filharmonií, a často a ráda spolupracovala s komorními soubory: Dvořákovým kvartetem, Kociánovým kvartetem či Stamicovým kvartetem.
V posledních letech života se angažovala zpět v oblasti krasobruslení. Často navštěvovala školy s programy o zvýšení sportovní aktivity, které Český klub olympioniků nazval Odznak všestrannosti olympijských vítězů. Stala se patronkou družstva například pro 2. základní školu v Rakovníku.
