Jan Zach (1713–1773) patří ke generaci skladatelů, kteří vyrostli v Praze, avšak v polovině 18. století často odcházeli do západoevropských hudebních center a dnes je zahrnujeme pod pojem česká hudební emigrace. Jan Zach je mezi nimi pozoruhodný především tím, že na jeho tvorbě dobře vidíme velké stylové změny, které nastaly kolem poloviny 18. století a pro které se ujal pojem předklasicismus. Musica Florea se jeho dílu věnuje společně s muzikologem Tomášem Slavickým už víc než 10 let – těžko tedy u nás hledat povolanější těleso, které by dokázalo jeho hudbu oživit s větším pochopením pro dobové provádění a navodit autentičtější zážitek, než je právě Musica Florea. Nenechte si nový program ujít v Praze 2. října: koncert zahájí díla dalšího z oblíbených skladatelů, Jana Křtitele Vaňhala, a to jeho Kyrie a Gloria in G. Jako hosté vystoupí Hana Holodňáková (soprán), Sylva Čmugrová (alt), Martin Javorský (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas).
„S Musicou Floreau se hudbou Jana Zacha zabývám minimálně patnáct let. Ne proto, že jde o ‚našeho českého‘ skladatele, ale kvůli tomu, že se jedná o nadmíru kvalitního skladatele. Už jeho otec byl osvobozený od poddanství a později to byl samotný Jan Zach, který se živil soukromým učením, komponováním na zakázku, dedikováním svých děl apod. doslova ‚na volné noze‘, naprosto svobodně, což na jeho dobu patřilo k velkým výjimkám,“ vysvětluje umělecký šéf orchestru a dirigent Marek Štryncl. „Musel být skladatelsky velmi přesvědčivý a oblíbený, ačkoliv byl spíše excentrické povahy. Tu vyvažoval zbožným a asketickým životem s tím, že i podle svých skromných možností přispíval na chudé. Toto vše mě na něm asi přitahovalo…“
Kompoziční styl Jana Zacha vychází ještě z baroka. Jako skladatel však velice výstižně reagoval na tehdejší estetické proměny, dal by se tedy zařadit mezi mistry galantního stylu. Přesto zůstal věrný staré kontrapunktické technice, kterou dovedl k nebývalé dokonalosti a kráse. „Těžko říci, jestli to byla jeho excentrická a náladová povaha, ale mnohé jeho kompozice obsahují časté chromatické postupy či modulace. To způsobilo, že mnohá jeho díla byla oblíbena i v době romantické, na rozdíl od mnoha jeho i slavných současníků. V tomto určitě předběhl svoji dobu,“ dodává Marek Štryncl.
V minulosti Musica Florea již nastudovala jeho Requiem c moll a g moll, sinfonie (což jsou hudebně předchůdci symfonií), koncerty (např. flétnový) a různé árie. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se Musica Florea chopí jeho nejmonumentálnějšího dochovaného díla – Requiem d mol. Partitura tentokrát nepochází z českých archivů: „Předlohou pro dnešní provedení byl vzácně dochovaný dobový opis v tyrolském Stamsu, který naši tyrolští kolegové spartovali a vydali v řadě Musikedition Tirol. O Janu Zachovi se ví, že si s tamějšími cisterciáky rozuměl a v závěru života u nich často pobýval. Jinak se o Zachových autorských rukopisech předpokládá, že patřily k tomu všemu, co nenávratně shořelo za napoleonských válek,“ říká k dostupnosti zdrojů muzikolog Tomáš Slavický. Musica Florea má v rukou skutečný unikát.
Requiem, a nejen to zkomponované Janem Zachem, občas obsahuje a spojuje hudební motivy a styly celých desetiletí: je to dáno tím, že jeho komponování a provádění bylo spojeno se vzpomínkou na celý lidský život – a když si zrekapitulujeme ten náš, zjistíme také, že se v něm přehnalo mnoho módních hudebních stylů, často má svůj vlastní „zvuk“ každé desetiletí. A tak v případě Zachova Requiem d moll máme příležitost slyšet celý stylový vývoj, kterým prošla jeho generace, od pozdního baroka až po nástup vídeňských klasiků.
K charakteru této skladby Tomáš Slavický dodává: „Zachovo Requiem d-moll je mimořádné tím, že rekapituluje veškerý hudební vývoj, kterým autor za svůj život prošel. Jan Zach se k textům mše za zemřelé vrátil celkem třikrát. Z jeho pražského mládí pochází velké Requiem solemne c moll a úspornější Requiem breve g moll. Obě skladby už zazněly v podání soboru Musica Florea a jsou to krásné příklady hudby barokní Prahy z ‚předválečných‘ časů, kdy hudební vkus ovlivňovaly novinky generace Vivaldiho a Zelenky. Třetí Requiem d moll pochází naopak z posledních let, počátku 70. let 18. století. Tehdy už staří muzikanti předávali pomyslnou štafetu mladému Haydnovi, Mozartovi a dalším, kteří pak dokázali posunout způsob hudebního vyjadřování zase o velký kus dále.“
