Performerka a režisérka Irina Andreeva (23. 8. 1965 Jekatěrinburg, Sovětský svaz – 13. 8. 2024 Praha) byla zásadní osobností nezávislé alternativní scény, a to od jejích převratných porevolučních počátků. Po absolutoriu divadelní režie v Čeljabinsku se připojila ke skupině DO-theatre v St. Peterburgu. Odtud se počátkem devadesátých let napojila na soubor Antona Adasinského Derevo, se kterým poprvé přijela do Prahy. Příležitost setrvat v Praze rok a půl se naskytla díky Divadlu Rampa, které se stalo dočasným působištěm původně ruského souboru. Za přelomový by dále bylo možné považovat rok 1993, kdy se talentovaná umělkyně setkala s Alešem Janákem a založili spolu Teatr Novogo Fronta. Hned první inscenace Vremja durak o strachu z budoucnosti z Ruska či v Rusku jim zajistila turné po českých a evropských festivalech. Za svůj domov – výchozí základnu si následně zvolili Prahu. K poetice souboru TNF patřilo sugestivně psychedelické napětí, extrémní tělesná výkonnost a umění sebeironie, bizarní hry, sarkasmus a poetické krutosti, soubor navíc často vystupoval v nehostinných industriálních prostorech.
Irina Andreeva při vzpomínce na devadesátá léta řekla: „Byla to atmosféra začínající svobody. S pouličními performancemi jsme cestovali po celé republice. Například v Táboře nás na ulici viděl tehdejší umělecký šéf divadla, který nás pak pozval hostovat. Taková bezprostřednost dnes už neexistuje. Když už někdo měl na někoho telefonní číslo a zavolal z budky, znamenalo to, že je s tím člověkem v kontaktu. Byli jsme neskutečně chudí, ale věřili jsme si a byli jsme mladí. Žili jsme a pracovali bez topení, bez grantů, všechno se lehce snášelo…“
I když byli Aleš Janák a Irina Andreeva profesionálními umělci, dlouho tvořili bez příslušnosti ke stabilnímu zázemí a bez jakýchkoli subvencí. Patřili mezi underground a byli spojováni se squatterskou subkulturou. Pravidelně účinkovali v programu nově se formujícího festivalu alternativního divadla …příští vlna/ next wave… a jejich vystoupení byla považována za vrchol programu. Expresivní rukopis vycházel ze vztahu těla performera a prostoru, z artikulace vnitřního pohybu vedeného hledáním tělesných center napětí na základě silných emocí a pohybové paměti. Další inscenace Očima vlka vycházela z vlastní zkušenosti z života v petrohradském vybydleném squatu, za proletářský cirkus tvůrci označili inscenaci Fabrika Ljudi, následovala performance Olověná mlha aneb Kroky komtura a v roce 1999 v prostoru Roxy uvedli Prvotní příznaky ztráty jména, divadelní adaptaci deníku nalezeného v šatně uralské továrny Vtorčermet na podzim roku 1984.
Soubor se snažil udržet kontinuální činnost i po roce 2000. Postupně však procházel personálními obměnami a hledal nová směřování. Irina Andreeva vedla workshopy po celém světě, od roku 2002 pravidelně učila také na berlínské divadelní škole Die Etage. Měla dar oslovit a nadchnout studenty, začínající profesionály i etablované umělce, a to svou osobností a také přístupem k tělesnému výrazu, který hledala hluboko uvnitř i v nejjemnějších zákoutích lidské bytosti. Po přelomu tisíciletí TNF vstoupil i do tradičních divadelních prostor a koprodukcí. Ve spolupráci s Pražským komorním divadlem vznikla inscenace Petruška / Petrouchka (2002). O rok později nazkoušel tandem Andreeva–Janák inscenaci Dias de las Noches (2003). V roce 2004 za ni získal na Edinburgh Festival Fringe cenu divadelních kritiků The Scotsman Fringe First Award za nový přístup a vynikající jevištní počin. Téma emigrace, jež bylo oběma blízké, situovali do roku 1974. Koncept, nevšední vizualita a herecké výkony přispěly nejen k uznání, ale i diváckým ohlasům.
V roce 2006 Irina Andreeva přistoupila k sólovému projektu Dybbuk, jenž byl uveden ve Švandově divadle. A jednou z dalších silně rezonujících byla inscenace Manson, která vznikla v roce 2012 ve spolupráci s DOT504 Dance Company. Poslední jmenovaný titul byl inspirován zločineckou postavou amerického sériového vraha Charlese Mansona v době, kdy bylo znovu projednáváno jeho podmínečné propuštění, ke kterému nikdy nedošlo. Režisér Aleš Janák začlenil do pohybové struktury mluvené slovo, spolu s ním se interpretace zhostili Irina Andreeva, Pavel Mašek a Lenka Vagnerová. Politicky aktuální téma soubor zpracoval v mezinárodním projektu With Unarmed Forces / The Other (2013), na kterém spolupracoval s izraelským Clipa Theater. Jednalo se o reakci na raketový útok v roce 2012, kdy Teatr Novogo Fronta hostoval v Clipa Theater v Tel Avivu a ocitl se tehdy v ohnisku vyostřeného konfliktu mezi Izraelem a Gazou. Inscenace byla uvedena v roce 2013, kdy soubor dovršil 20 let svého působení. Teatr Novogo Fronta za desítky let své existence odehrál stovky představení v Evropě, Rusku, ale také v Jižní Americe a na východním pobřeží USA.
Po odchodu Aleše Janáka z TNF se Irina Andreeva nadále snažila udržet chod souboru, vedla tréninky a workshopy, zkoušela. Vytvořila nezapomenutelné sólo Passing (2016). Tato reflexe o zlomu lidské existence, tranzici života ve smrt, vycházela z potřeby zastavit se nad náhlým odchodem dlouholetého kolegy a performera, hudebníka Dmitryje Tyulpanova.
Irina Andreeva během svého intenzivního života spolupracovala s DOT504, Tantehorse, ČS Ústí, ale také s Národním divadlem v Praze či Divadlem Archa aj. V posledních letech se věnovala tvorbě s Vladimirem Benderskim, především pak s Janem Mockem a působila v RockOpeře Praha. Pod hlavičkou TNF ještě uvedla v pražské Venuši ve Švehlovce inscenaci Nalezeno v Antarktidě (2022).
Divadlu hluboce oddaná Irina Andreeva se svou neutuchající energií, zápalem experimentovat, jít na hranu a daleko za ni, formovala porevoluční performativní scénu, ne však silově, ačkoli z ní čišela, ale svým pevným postojem, sebe disciplínou, a tak specifickým viděním, které jí bylo darem i hnacím motorem. Byla nepřehlédnutelná v nejlepším slova smyslu, performerkou žijící uměním, pracovitým člověkem. Její životní a umělecká cesta se sjednotily v jeden prudký proud, který ji strhával i hnal, nyní ji však unáší do klidných vod. Tak jako se Irina Andreeva podílela na vývoji tuzemské alternativní scény, takový je i její otisk – za více jak třicet let své činnosti zde zanechala hodně hlubokou brázdu.
