O existenci tohoto díla se dlouho vůbec nevědělo. V pražském Národním muzeu ho objevil až český muzikolog Oldřich Pulkert v roce 1961. Haydn ho zkomponoval někdy mezi lety 1761–1765, kdy působil jako kapelník u prince Mikuláše Esterházyho. Věnoval ho koncertnímu mistru orchestru Josephu Franzi Weiglovi, věhlasnému violoncellovému virtuosovi té doby. Sice se dodnes objevují pochybnosti o Haydnově autorství (v Praze se našel pouze opis), přesto s jistotou náleží ke stěžejním dílům violoncellového repertoáru. V nádherném Adagiu a hbité třetí větě začíná sólový part neobvykle – dlouhým drženým tónem, který se následně rozvede do kratších hodnot.
Jako další zazní Serenáda pro komorní orchestr H 199. Tu napsal Bohuslav Martinů v roce 1930 během pouhého jednoho měsíce v Paříži. Patří k nejtypičtějším skladatelovým kompozicím neoklasicistního období. I přes polytonalitu a kontrapunktickou práci vyznívá dílo díky bohaté melodice a vynikající instrumentaci velmi lehce a hravě. Po přestávce pak Komorní filharmonie Pardubice zahraje Českou suitu op. 39 B 93 od Antonína Dvořáka. Dílo, které je v podstatě serenádou, obsahuje motivy českých tanců. Premiéra se uskutečnila roku 1879 pod vedením Adolfa Čecha, sám Dvořák ji řídil o rok později na dobročinném koncertu ve prospěch stavby Národního divadla. Česká suita se díky své ryzí dvořákovské melodice, lyričnosti, vynikající instrumentaci i přehledné formě řadí ke skladatelovým nejtypičtějším a zároveň nejoblíbenějším opusům. Komorní filharmonie Pardubice ji má ve svém repertoáru už od druhé sezony a celkově je u nás jednou z nejhranějších skladeb. Koncerty bude řídit šéfdirigent Stanislav Vavřínek.
