Kromě jiných uměleckých oborů jste studovala také choreografii. Do jaké míry se podílíte na pohybové a taneční složce nové inscenace?
Mým úkolem je přizpůsobit jednotlivé kroky a gesta ději a pomoci je lépe sladit s hudbou. Mohu určit, jak mají být provedeny určité kroky, nebo co je potřeba změnit, abychom dosáhli konkrétního výrazu, avšak hlavním tvůrcem choreografie je Jiří. Společně se pak podílíme na dramaturgii inscenace a hledání nápadů.
Podle jakého klíče jste tvořila výpravu baletu La Strada? Místo proměny prostoru pomocí složité scénografie používáte především rekvizity. Je to umělecký záměr, nebo praktická nutnost?
Tentokrát to byla praktická nutnost. Nemám problém přijít s divokými nápady, těch mám spoustu. Zde jsme ale museli udělat zázraky s tím málem, co máme k dispozici. Klíčovým hlediskem byl omezený prostor a počet věcí, mohu-li to tak nazvat, což nemusí být nutně na překážku. Soubor hodně cestuje a všechno se musí vejít do dvou aut o délce 2 až 3 metry. V představení máme tři hlavní vizuální objekty: sloup elektrického vedení, který symbolizuje silnici (odtud italský název la strada), pruhovanou oponu s hvězdami, která symbolizuje cirkus, a Zampanův vůz, který představuje jejich dům, jejich životní styl. Na baletizolu budou namalovány zakřivené černé čáry. Ty pro mě mají metaforický význam. Jako mapa vzájemně se protínajících cest (proto ty zakřivené čáry), které mi připomínají, jak člověka v životě ovlivňuje křížení s cestami jiných lidí. Důsledky těchto setkání pak vytvářejí a určují celý plán, vesmír příběhů, a přitom za sebou někdy zanechávají černé díry.
Je vám bližší realismus než abstrakce?
Abstrakci miluji. Je neomezená a umělec v ní může realizovat nejdivočejší nápady. Tentokrát jsem k ní ale nesáhla. Zde má scéna připomínat ulici někde ve městě. Snažím se vytvořit přívětivé, lidské prostředí.
Co nejvíce ovlivňuje vaši práci? Žánr, předpokládaná očekávání diváka…?
Určitě ne. O tom nikdy nepřemýšlím. Lidí je příliš mnoho na to, aby bylo možné odhadnout, co se jim bude líbit. Ale ráda je překvapím svými nápady, pokud se mi to podaří. Každý je může pochopit po svém, tomu se stejně nevyhnu, ať už je můj záměr jakýkoli. Z příběhu, který uvidí 700 lidí, se stane 700 různých příběhů. Pro kostýmního výtvarníka a scénografa je rozhodující, jak se sejdou přání a vkus tvůrce s možnostmi krejčích a dílen. Chtěla bych spoustu věcí, ale ne vždy všechno vyjde. Takže hlavní výzvou při mé práci je najít v tomto ohledu rovnováhu. Někdy také bojuji s časem … toho je na přípravu inscenace vždycky málo. Ale když máte kolem sebe milé lidi, se kterými můžete spolupracovat, tak je to výhra, i kdyby se všechno nepovedlo na sto procent podle vašich představ a přání. A někdy to může dopadnout dokonce lépe!
Jaký máte názor na přístup avantgardy k divadelní scénografii? Líbí se vám práce s geometrií prostoru?
Jednou bych to ráda zkusila. Miluju avantgardu a bláznivé věci. V dnešní době jsem ale ohledně avantgardní tvorby skeptická. Vzhledem k množství dostupných informací lze jen velmi těžko přijít s něčím skutečně novým a překvapivým. Dřív to nebyl problém, protože lidé se s bláznivými věcmi běžně nesetkávali. Ale teď nevím… se všemi těmi šílenými filmy a internetem by podle mě nebylo avantgardní nic. Myslím, že lepší je soustředit se na to, aby umělec dílo vystavěl co nejlépe. Kvalita zpracování je důležitější u každého stylu.
Používáte také multimédia nebo projekce?
Tentokrát ne, ale jinak je využíváme hodně. Mám to ráda, je to zábava. Baví mě podílet se na natáčení materiálů pro projekce a pak na jejich střihu. Je to velmi kreativní proces, který nabízí nekonečné možnosti, jak podpořit příběh inscenace.
Dlouho jste pracovala v odvětví návrhářství (a módy). Kdy jste se dostala k tvorbě pro divadlo a tanec? Bylo to po seznámení s Jiřím?
Pracovala jsem s návrháři, vybírala jsem látky a barvy, také jsem pracovala v ateliéru, kde se šily svatební šaty, tam jsem si vyzkoušela krásnou krejčovinu. Miluji to. Pravda je, že jediným důvodem, proč se dnes věnuji divadelní tvorbě, je Jiří. Otevřel mi tuto možnost a já na ni byla připravená. Jsem šťastná, že tak mohu propojit všechny své umělecké dráhy. Teprve teď jsem pochopila, proč jsem prošla tolika uměleckými obory (hra na klavír, choreografie, krejčovství, fotografie, práce s látkami), všechny tyto zkušenosti jsem tu zúročila.
Co je podle vás při tvorbě divadelního kostýmu nejdůležitější?
Sladění estetické stránky a funkčnosti. Příběh, který vypráví kostým sám o sobě. Každý kostým totiž nese malá tajná poselství, která často znám jen já. Ráda propojuji současnost s historií. Snažím se, aby každá postava byla něčím výjimečná a aby kostýmy sdělovaly divákům mé představy. Vytvářím tím jakýsi paralelní příběh, který jde ruku v ruce s choreografií a dramaturgií inscenace. Vždy se snažím přidávat detaily, které zdůrazní charakter postavy. Miluji symboly, které jsou podle mě v umění nutností.
Libreto jste vytvořili spolu s Jiřím. Jak se vám spolupracuje? Nehádáte se někdy?
Pokud je nápad dost dobrý a oba nás přesvědčí, tak projde. Jinak ho necháme otevřený k dalšímu zkoumání. Nehádáme se, ani se nepředháníme s nápady, většinou jsme naladěni na stejné vlně. Ale vyhrává ten, kdo má nejlepší nápad. Když je dost dobrý, rozesměje vás. A když Jiří na něčem urputně trvá, moc se nebráním. Čas ukáže, jestli to bylo důležité, nebo ne.
Jak jste se vlastně seznámili? Bylo to v Japonsku, kde jste pracovala, nebo na služební cestě?
Bylo to v době, kdy už jsem žila v Japonsku šest let. Našel mě na Facebooku přes společné přátele, za to jsem té aplikaci opravdu vděčná. Přijel za mnou do Ósaky jen na víkend, v době, když ještě tancoval v Semperoper Ballett, a brzy poté jsme se dali dohromady. Vzali jsme se a máme spolu dvě děti. Trávíme spolu veškerý čas, protože společně tvoříme, a baví nás to.
Jak se vám daří oddělovat pracovní a soukromý život, když pracujete na společné inscenaci? Je vůbec možné nenosit si práci v hlavě „domů“?
Ne, to nejde. V době přípravy nové inscenace jsme v ní ponořeni neustále. Zkoumáme, přemýšlíme, vymýšlíme, hledáme, pracujeme od rána do noci. Nejtěžší je pro mě teď najít rovnováhu mezi péči o děti a prací. Musíme dělit pozornost mezi ně a tvorbu (inscenaci), která je jako naše další dítě (které strašně rychle roste). Největší problém je pro mě skloubit roli matky a umělkyně, protože miluju obě.
Nadina Cojocaru je výtvarnice a kostýmní návrhářka. Celý život se věnuje umění, od hry na klavír přes tanec až po kresbu. Vystudovala bakalářský obor choreografie na Univerzitě umění v Kišiněvě v Moldavsku. Přečtěte si více zde…
