Ruský skladatel Dmitrij Šostakovič napsal Lady Macbeth Mcenského újezdu s libretistou Alexandrem Preisem podle stejnojmenné novely Nikolaje Leskova. Skladatel označil svoji operu jako tragicko-satirickou. Šostakovičova opera vypráví současně s hořce groteskní příchutí o morálním úpadku celé společnosti na jedné ruské vesnici. Toto tupé a bezohledné prostředí nutí své obyvatele k životu bez naděje a lásky a stane se i příčinou pádu hlavní hrdinky. Režisér Martin Čičvák posunul děj opery do blíže neurčeného pracovního komplexu, kde jsou všichni zúčastnění pod bedlivým dozorem kamer, čehož i inscenačně hojně využívá.
Hlavní ženská hrdinka, Katěrina Izmajlova, kterou ztvární Alžběta Poláčková, je frustrovaná svým postavením a neukojeností svých citů. Soužití se slabošským manželem Zinovijem (Josef Moravec) ji nudí. Nezalekne se ale svého hrubiánského tchána Borise (František Zahradníček). Hnána mimo jiné i svou nevybouřenou sexualitou se stává vražedkyní, ale nakonec je milencem Sergejem, kterého ztvárňuje Denys Pivnickij, sama ponížena. K pěvecké stránce Alžběta Poláčková poznamenává: „Co se rozsahu týče, pěvecký part se pohybuje od hlubokých tónů až po dramatické výšky, důležitá jsou krásná pianová místa, která jsou podpořena pianem i v orchestru. Orchestrace je mnohdy velmi mohutná, můj hlas se musí přes orchestr nést i v těchto vypjatých místech. Důležité je správně rozložit síly, aby bylo z čeho brát i v závěru opery. Ke konci zazní nádherná, čistá a klidná árie, která musí být beze všech operních manýr, prostě ,jen´ zazpívaná. Jen tak vynikne její síla.“
V této opeře není z povahy libreta nouze o napětí a sexuální scény. „V divadle není nic horšího než předstírat sex,“ přiznává Martin Čičvák a pokračuje: „Snažíme se o vkusné jemné erotické napětí, divák by měl mít pocit, že vše je opravdové, přitom by nemělo jít o nic odpuzujícího. Ovšem vše se odehrává pod dozorem kamer, což je metafora totalitní kontroly a totalitního bytí, ve kterém de facto uvězněná žena začne vraždit.“
Scénu opery, která se odehrává za vysokou zdí s kontrolní věží uprostřed, vytvořil Hans Hoffer, který patří k nejvýznamnějším osobnostem divadelní scénografie v německy mluvících zemích Evropy. Pro pražskou Státní operu v roce 2015 vytvořil scénu Verdiho Macbetha a v roce 2022 Ples v hotelu Savoy Paula Abrahama.
„Šostakovičova opera je vrcholem operní literatury dvacátého století,“ poznamenává umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen. „Pozoruhodným způsobem se mu daří usmiřovat zdánlivě nesmiřitelné protiklady. Hlavní hrdinka Kateřina je monstrum, masový vrah, ale postupně si získává sympatie diváků. Opera je navíc plná humoru. Je to nepřekonatelné mistrovské dílo se silně expresivní hudbou.“
Opera byla poprvé uvedena s velkým ohlasem v leningradském (petrohradském) Malém divadle roku 1934. Její úspěch však trval jen do ledna 1936, kdy navštívil představení v moskevském Velkém divadle Josif Vissarionovič Stalin. Následně vyšel v komunistickém listu Pravda nechvalně proslulý článek „Chaos místo hudby“ a opera musela být v Sovětském svazu stažena z repertoáru. Je příznačné, že nesměla být hrána ani v nacistickém Německu.
Tři dny poté, kdy Stalin zhlédl moskevské představení, měla opera premiéru ve vůbec prvním německém nastudování, a to v Novém německém divadle v Praze (dnešní Státní opeře) pod taktovkou dirigenta Georga Szélla a režiséra Renata Morda. V Rusku mohla být Lady Macbeth uvedena znovu až v roce 1963, stalo se tak však v nové úpravě opery s názvem Katěrina Izmajlova. Po Šostakovičově smrti se většina operních domů vrátila k původnímu znění opery, z něhož vychází i nová inscenace ve Státní opeře.
