Metropolitní opera se odhodlala k novému nastudování Straussova Kavalíra s růži, v MET velice oblíbené a často uváděné opery, v roce 2017. Inscenace nahradila efektní zlatistou produkci Nathaniela Merrilla z roku 1969. Jednu z téměř dvou stovek jejích repríz jsme mohli vidět v přímých přenosech v roce 2010 (s Renée Fleming v roli Maršálky).
Nová inscenace v režii Roberta Carsena vznikla v koprodukci s londýnskou Královskou operou, s Teatro Colón v Buenos Aires a turínským Teatro Regio – a MET ji vzápětí zařadila do přenosů opět s Renée Fleming, která se při tomto přenosu loučila nejen jako Maršálka se svým mladým milencem, ale i jako osmapadesátiletá sólistka po pětadvaceti letech hvězdné kariéry v prvooborových sopránových rolí (a v roce 2017 netušila, že se na prkna MET ještě vrátí o pět let později v novince Kevina Putse Hodiny podle stejnojmenného románu Michaela Cunninghama jako Clarissa). Stejný termín loučení si tehdy stanovila také lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča. Nikoli však s aktivním působením v opeře, ale s rolí Oktaviána, kterou se rozhodla přenechat mladším.
„Komedie pro hudbu o třech dějstvích“, jak zní podtitul této Straussovy opery, která jako kontrast následovala po jeho temných operách Salome a Elektra, rozhodně není prvoplánová veselohra. Je to rafinovaná a mistrně namíchaná směsice pocitů zkušených žen a mužů, kteří se s nadhledem i nostalgií ohlížejí za svým mládím a snaží se „optimalizovat“ další etapu svého života (Maršálka, Ochs, do jisté míry i Faninal) vedle mladé generace, které se přes první životní karamboly budoucnost jeví v zářivých barvách (Oktavián, Sofie). Strauss a jeho libretista Hugo von Hofmannsthal tento modelový příběh (s operním předobrazem v Mozartově opeře Così fan tutte i Figarově svatbě) umístili do rokokové Vídně 40. let 18. století v počátcích panování Marie Terezie. Do propletence milostných vztahů se dostává kněžna Marie Thérèse z Werdenbergu, ve věcech života zkušená choť polního maršála, která si v manželově nepřítomnosti coby Bichette, laňka, užívá s dychtivým mladíčkem, pro věci života nadaným hrabětem Oktaviánem, zvaným laškovně Quin-quin. Přímo do její ložnice ovšem vtrhne její bratranec z venkova, baron Ochs, ješitný hulvát a záletník, který si s noblesou šlechtice starosti nedělá. Jeho hlavní zájem směřuje k tomu, aby si finančně polepšil sňatkem s mladičkou Sofií, kterou k tomuto svazku nutí její otec, měšťanský zbohatlík Faninal, aby si tak koupil další příčku na společenském vzestupu. Všechny tyto ingredience Strauss s Hofmannsthalem namíchali tak, že premiéra Růžového kavalíra v Drážďanech v roce 1911 měla triumfální úspěch a stala se divácky nejoblíbenější Straussovou operou.
Kanaďan Robert Carsen si vybudoval renomé předního operního režiséra, který dokáže skloubit respekt k partituře se soudobým inscenačním pojetím a skvěle načasovanými pointami. Pro svůj výklad Růžového kavalíra tentokrát hledal inspiraci v době premiéry této opery, v roce 1911, ve snaze implementovat tušení blížící se apokalypsy první světové války na pozadí secese a dekadentní atmosféry Vídně poslední dekády habsburské monarchie. Třebaže tato doba vzniku je z příběhu i hudby Růžového kavalíra „cítit“ a tehdejší móda a účesy působí na scéně velmi efektně, Carsen ji zejména v druhém dějství u Faninala zdůrazňoval tak polopatisticky, že rafinovanou společenskou komedii změnil místy až v trapnou frašku. Armádní byznys zbohatlého měšťana Faninala je výslovně demonstrován v druhém dějství v jeho paláci dvěma dělostřeleckými moždíři a bednami se střelivem, Ochsovi kumpáni jsou zde s batohy na zádech za pěšáky vyzbrojené puškami a zatímco jejich pán teatrálně upí kvůli svému „zranění“ od Oktaviána, oni se na podlaze plazí po břiše. Zacházení se zbraněmi bývá v opeře většinou rozpačité a i takový mistr jako Carsen to bohužel jen potvrdil.
Carsenovi ovšem nelze ovšem upřít podrobné studium pramenů – moždíře jsou přesnou kopií škodováckého modelu z roku 1911. Jenže pak se najednou objeví rekvizity mimo takto důsledně nastolenou dobu – cigarety s filtrem nebo videa na oživlých obrazech v nevěstinci.
Věrné repliky moždíře snad zaujmou modeláře a sběratele, ale Straussově opeře to neposloužilo – stejně jako umístění třetího dějství nikoli do hostince v Prátru, ale do exkluzívního bordelu, který vede transgender tenorista přestrojený za bordelmamá. Oktavián tu v přestrojení za Maršálčinu komornou není upejpavou Maryčkou, ale předvádí coby jedna z prostitutek na posteli roznožky s tak explicitním erotickým významem, že to i Ochse lačného bezproblémového sexu naprosto zmate a opatrnicky si před výpady „Maryčky“ chrání své mužství. Na závěr, sotva dozní dojemný tercet, se Oktavián se Sofií vášnivě válí v posteli Maršálce přímo „pod nosem“. Působí to nepatřičně – Maršálka se na konci opery s ušlechtilou vznešeností smiřuje s nevyhnutelným koncem své milostné avantýry s Oktaviánem a důstojně přepustí svého milence mladší ženě s hudbou tak procítěnou, že si ji Strauss přál hrát na svém vlastním pohřbu.
Jenže Růžový kavalír není protiválečná agitka, ale atmosférou tereziánské rokokové Vídně a z historického hlediska anachronického valčíku prodchnutá směs humoru, melancholie, delikátní diskrétnosti i erotické uvolněnosti až frivolnosti, sentimentu, burlesknosti i něhy, nostalgie. Strauss se tu prezentuje jako mistr apartních rafinovaných fines, hýřivé zpěvnosti a brilantně instrumentovaného orchestru pestrých barev. Od harmonických výbojů Salome a Elektry na samé hranici tonality se vrátil ke sladkému valčíku a mozartovské odlehčenosti. Tuto hudební pestrost a konverzační spád jako vždy perfektní orchestr Metropolitní opery interpretoval po technické stránce dokonale.
Hudební nastudování obnoveného Růžového kavalíra po Sebastianovi Weiglovi (série v roce 2017) a Simonu Rattlovi (série na přelomu let 2019/20 s Magdalenou Koženou jako Octavianem a Camillou Nylund v roli Maršálky) MET tentokrát svěřila Simone Young (*1961). Tato současná šéfdirigentka Symfonického orchestru Sydney prošlapávala cestu ženám mezi dirigenty (v roce 1993 byla první dirigentkou ve Vídeňské státní opeře) a v 90. letech jako mladičká třicátnice dostala příležitost i v Metropolitní opeře (1996 Bohéma, 1997 Sedlák kavalír, 1998 Trubadúr, 1998 Hoffmannovy povídky). Jakkoli má v současné době za sebou mnohaleté zkušenosti z působení v operních divadlech v Sydney, Hamburku či Vídni, je nositelkou mnoha ocenění, má na svém kontě desítku operních nahrávek a je považována za wagnerovskou a straussovskou specialistku, z reprodukce jejího pojetí v kinopřenosu ona rafinovanost partitury Růžového kavalíra zcela přesvědčivě nevyzařovala.
Sólovým rolím Strauss předepsal k náročným partům i věk: sopránová Maršálka podle libreta sotva přesáhuje třicítku, mezzosopránovému teenagerovi Oktaviánovi má být sedmnáct let a sopranistce Sofie patnáct. Tato obtížná věková dilemata se tentokrát podařilo splnit obsazením norské sopranistky Lise Davidsen (*1987) do role Maršálky. Davidsen je považovaná za nástupkyni wagnerovské a straussovské sopranistky Kirsten Flagstad, také původem z Norska. Zlomový byl pro Lisu Davidsen rok 2015, kdy vyhrávala jednu prestižní pěveckou soutěž za druhou (včetně absolutního vítězství v Operalii) a už v roce 2019 debutovala nejen přímo v Bayreuthu jako Alžběta v Tannhäuserovi, ale také v Metropolitní opeře jako Líza v Čajkovského Pikové dámě, po covidové pauze zde v roce 2022 následovala Wagnerova Eva a ve Straussových operách Prima donna a Chrysothermis. I z reprodukce jejího výkonu v kině coby Maršálky jsme mohli potvrdit, čím si podmanila nejen porotce soutěží, ale i posluchače a šéfy operních domů: mimořádně hutným, objemným, na alikvóty bohatým plným hlasem, který však svou barevnost neztrácí ani v hedvábných pianissimech. Soprán Davidsen se pružně se nese obloucích na dlouhém dechu i nad rozehraným orchestrem – v celém rozsahu včetně pevně ukotvené znělé hluboké polohy. To vše při mladistvě znějícím hlasu. Jako Maršálka v melancholicky dekadentním krasosmutnění o stárnutí propojovala ženskou rafinovanost ve směsici koketerie, záhadnosti, šarmu, noblesy i sentimentality s vyústěním do zármutku marně překrývaného velkorysostí.
Americká mezzosopranistka Samantha Hankey, která jen několik týdnů před premiérou nahradila v roli Oktaviána Isabel Leonard, svou kariérou nastartovala straussovsky na Operalii v roce 2018. V MET se po menších rolích s debutem v roce 2018 už uplatnila v jiné kalhotkové roli jako Princ v Massenetově Popelce. Hankey se už do stanového věkového limitu Oktaviana sice „nevejde“, ale dokázala s pružným středním rejstříkem a dostatečně znělým hlasem, který se skvěle pojil jak se sopránem Lise Davidsen, tak Erin Morley, vrstvit podobu rošťáka s dokonale odkoukanou řečí těla pubertálních kluků, upejpavé služebné Maryčky, za kterou se rychle převlékne, když do atmosféry doznívající vášnivé noci s Maršálkou vtrhne baron Ochs, dovádivé prostitutky a mladíka, který se na první pohled zamiluje do mladičké Sofie, rozhodne se ji bránit a neví, jak zvládnout prekérní situaci vůči Maršálce.
Americká sopranistka Erin Morley se od svého debutu v MET v roce 2008 vypracovala k větším rolím Olympie, Paminy nebo Gildy teprve postupně a cestu k nim jí otevřela postava Sofie v roce 2013, tedy v předchozím nastudování Růžového kavalíra v režii Nathaniela Merrilla. Zopakovala si ji v premiérové sérii nové Carsenovy v režii v roce 2017 a i když ji v obnovené produkci v roce 2019 nahradila Golda Schultz, nyní se k Sofii vrátila. Je obdivuhodné, jak je se svým jiskřivým sopránem stále okouzlující jako rozkošná dívenka, kterou si chce vzít Ochs za manželku, aby vylepšil svou tragickou finanční situaci. Z hloupé husičky omámené chystaným sňatkem s urozeným baronem se promění v odhodlanou svéhlavičku, která se statečně vzpírá určenému sňatku a vehementně si stojí za svým.
Zkušenost rakouského basisty Güntera Groissböcka s rolí barona Ochse sahá do roku 2014 a vytvořil ho ve všech sériích Carsenovy inscenace. Tentokrát ale jako by z jeho pojetí „vola ze Skřivánkova“ zůstal hlavně primitivní křupanský hulvát, neomalený buran, který příliš překrýval směšnou nafoukanost chlapíka, jistého si svým šarmem a sex-apealem, ale i nebezpečného muže, když se Sofií a Faninalem zachází s výhružnou převahou svého šlechtického titulu.
Zbohatlíka pana von Faninala, toužícího po titulu šlechty s modrou krví, ztvárnil barytonista Brian Mulligan, dle Carsenovy režijní koncepce jako zbrojaře, který profituje z válečného průmyslu, a natěšeně využívá dceru ke společenskému vzestupu. Ale byl to více jeho pěvecký výkon, který z této role udělal dalšího důležitého spoluhráče ve Straussově komedii s hudbou.
Zásluhou i dalších sólistů v břitce propracovaných rolích, díky kterým se z toho kinopřenosu stal pěvecký a herecký zážitek.
Richard Strauss: Růžový kavalír
Dirigentka Simone Young, režie Robert Carsen, scéna Paul Steinberg, kostýmy Brigitte Reiffenstuel, světla Robert Carsen a Peter Van Praet, sbormistr Donald Palumbo, choreografie Philippe Giraudeu, režie obnoveného nastudování Paula Suozzi, režie HD přenosu Gary Halvorson.
Osoby a obsazení: Maršálka, kněžna Werdenbergová – Lise Davidsen, Oktavián – Samantha Hankey, Sofie – Erin Morley, Faninal – Brian Mulligan, Baron Ochs na Lerchenau – Günter Groissböck, Slečna Marianne – Alexandra LoBianco, Valzacchi – Thomas Ebenstein, Annina – Katharine Goeldner, Italský zpěvák – René Barbera, Notář – Bradley Garvin, Leoppold – Patrick Stoffer, Policejní komisař – Scott Conner, Vdova – Sidney Fortner ad.
Orchestr a sbor Metropolitní opery.
Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, 15. dubna 2023.
