Základem tvorby těchto skladatelů byly opery – Vinci jich napsal asi čtyřicet, Hasse přes osmdesát, Pergolesi se proslavil komickými operami, zejména scénickým intermezzem La serva padrona (Služka paní) – všichni však komponovali i další světskou a duchovní hudbu. Zatímco L. Vinci a G. B. Pergolesi byli s Neapolí úzce spjati, J. A. Hasse v Neapoli sice u Nicoly Porpory a Alessandra Scarlattiho studoval, působil však hlavně v Benátkách a Drážďanech, kde byl dvorním kapelníkem.
Dramaturgicky nápaditě sestavený koncert zahájila J. A. Hasseho Sinfonia k oratoriu Sanctus Petrus et Sancta Maria Magdalena, třídílná orchestrální předehra italského typu „rychle-pomalu-rychle“. V podání Gabriela Díaze následovala árie Tortorella Sconsolata (Sklíčená hrdlička) z oratoria Maria Dolorata (Maria Bolestná) L. Vinciho, v pořadu tematicky vhodně doplňující Stabat Mater, a první polovinu večera uzavřel Koncert pro flétnu, smyčcové nástroje a basso continuo h moll op. 3 č. 10 opět od J. A. Hasseho, v němž sólový flétnový part provedla Jana Semerádová.
Collegium Marianum prokázalo, že je vyrovnaným souborem, složeným z hráčů dobře disponovaných pro interpretaci barokní hudby na replikách dobových nástrojů. Jeho členové hráli přesně, čistě a kultivovaně, v příkladné souhře, v doprovodech však zbytečně silně. Přestože Gabriel Díaz má znělý, technicky dobře zvládnutý hlas, zvuk smyčců jej kryl a Vinciho árie tak ztratila zčásti svůj efekt. Jana Semerádová zahrála Hasseho koncert virtuózně, ale také její flétna v orchestrálním doprovodu zanikala, což bylo ovšem ovlivněno i velmi rychlým tempem. Hrát skladby italského baroka bez vibrata tak jako Collegium Marianum, je sporné: Francesco Geminiani ve své učebnici hry na housle, vydané v první verzi v Londýně 1731, vibrato výslovně doporučuje.
Stabat Mater pro soprán, alt, smyčce a varhany psal Pergolesi na objednávku neapolských šlechtických řádových bratří Cavalieri della Vergine de‘ dolori (Rytíři Panny Bolestné), scházejících se v kostelích San Luigi a San Ferdinando, kteří jím chtěli nahradit Stabat Mater Alessandra Scarlattiho, jež uváděli na Velký pátek. 26letý Pergolesi, který od mládí zápasil s tuberkulózou, skladbu dokončil těsně před svojí smrtí v březnu 1736 ve františkánském klášteře v přímořském Pozzuoli blízko Neapole, kam se uchýlil kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu.
Dílo postupně dosáhlo obrovské popularity a chopila se jej řada upravovatelů – mezi nimi i J. S. Bach, který nahradil latinský text německým překladem žalmu č. 51 a zasáhl i kompozičně; následně různí skladatelé rozšiřovali orchestr, přidali sbor, v roce 1800 ve Vídni Joseph von Eybler upravil dílo pro velký orchestr se sborem rozšířeným z původního dvojhlasu na čtyřhlas zapojením tenoru a basu, tato verze byla mnohými ještě dále rozpracovávána. Pergolesiho Stabat Mater však provázely nejen oslavné ódy, ale mělo i mnoho četných a významných odpůrců. O kvalitu a smysl díla se vedly spory po celou dobu jeho existence: bylo označováno za málo důstojné, pokrytecké, za typický produkt skladatele opery buffa; Hector Berlioz je nazval „noční můrou“.
Důvody rozporuplných přístupů lze spatřovat ve výlučnosti této skladby. Není monumentálním zhudebněním textu středověké gregoriánské sekvence, jak bývalo obvyklé, ale svou průzračnou sazbou opravdu často připomíná hudbu Pergolesiho oper. Je to skladatelův subjektivní pohled na lidskou tragédii, umocněný nemocí a předvelikonoční dobou. Nejen Matka Bolestná pod křížem, také on sám prožíval utrpení, předtuchu smrti, ale i vizi ráje. Nelze se tedy divit, že se tu polyfonní chrámový sloh střídá s typickým Pergolesiho operním stylem, připomínajícím někdy lidové popěvky.
V Neapoli poprvé provedli těchto dvanáct duchovních árií a duetů zřejmě dva kastráti, ženy tehdy v chrámech vystupovat nesměly; v dnešní době většinou zpívají oba dva hlasy pěvkyně, part altu někdy také kontratenor, který kastráta nahrazuje. Verzi s altovým kontratenorem realizovalo i Collegium Marianum.
Celkově působivý byl projev Simony Houdy Šaturové, její barevný soprán byl plně vyvážený ve všech polohách. Obsazení altového partu kontratenorem má své přednosti, především zřetelně jasné vyzpívání nízko položených rychlých tónů, ve výrazu je však tento hlasový typ příliš neutrální a nemá přirozenou vřelost ženského zpěvu. Gabriel Díaz svůj part ovšem provedl pěvecky vyrovnaně a technicky přesvědčivě. K podpoře výrazu by byla u obou pěvců žádoucí lepší srozumitelnost zpívaného textu. Orchestr hrál odlehčeně na vysoké úrovni, i zde však někdy překrýval sólisty. Plasticitě celku by prospělo důsledné provedení všech nuancí Pergolesiho partitury orchestrem i sólisty, především zvýraznění melodických tónů, opor, trylků a dalších ozdob, které jsou důležitou součástí charakteru barokní hudby a napomáhají vyjádření emocí. V tomto nastudování byly takřka nepostižitelné.
Pergolesiho Stabat Mater pod vedením Jany Semerádové vyznělo po technické stránce plně přesvědčivě, kultivovaně, posluchačům zprostředkovalo komorní ráz skladby. Z hlediska vystižení jejího vnitřního obsahu však zůstalo na polovině cesty: vroucnost, závažnost a hloubka lidského dramatu mu chyběly.
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK: Pergolesi – Stabat Mater
4. dubna 2023, 19:30 hodin
Kostel sv. Šimona a Judy
Program
Johann Adolf Hasse: Koncert pro flétnu a orchestr h moll
Johann Adolf Hasse: Sinfonia
Leonardo Vinci: Árie z oratoria Maria Dolorata
Giovanni Battista Pergolesi: Stabat mater
Účinkující
Simona Šaturová – soprán
Gabriel Díaz – kontratenor
Collegium Marianum
Jana Semerádová – umělecká vedoucí, flétna
