Beethovenova Symfonie č. 9 vznikala více než tři desetiletí a byla inspirována Schillerovou populární básní Óda na radost. Když dílo dokončil, nabídl veřejnosti radikálně novinku, která byla zčásti symfonií a zčásti oratoriem. Tato kombinace se stala pro méně zkušené posluchače při prvním poslechu záhadou. Robert Jindra, šéfdirigent SFK, si toto pozitivně energické dílo nevybral k zahájení roku náhodou.
Tříkrálový koncert nabídne návštěvníkům Beethovenovu Ódu na radost. Jaký je váš vztah k tomuto dílu?
Beethovenova Devátá symfonie je pro mě ikonou symfonického koncertu a nikdy předtím jsem ji nehrál. Jsem velmi rád, že jsem se k tomu konečně dostal. Je to vždy práce, která je „šéfovská“ a oslavná. Dlouho jsem přemýšlel, čím bychom zahájili nový rok. Jsem rád, že to bude „základ“ symfonických děl. Závěrečná část koncertu je Óda na radost a mně se chce křičet – konečně můžeme hrát pro publikum! Radujme se. Hudba nás přenese přes všechno zlé.
V Košicích uvedete dílo, které jste ještě nedirigoval, ale všichni ho znají – bude příprava na koncert pro vás osobně stejná jako obvykle, nebo vyžaduje něco navíc?
Tu skladbu znám velmi dobře, protože festival Pražské jaro vždy „Devítkou“ končil. A samozřejmě znám skladbu z nahrávek. Ale je něco jiného ji poslouchat a něco jiného ji vytvářet. Vyrostl jsem na opeře, je to základ mého fungování, a proto mám v sobě kus divadelnosti. Do „Devítky“ můžete vložit i kus divadelnosti. Možná s tím bude mít někdo problém, ale zejména vokální složka tuto možnost umožňuje. V tuto chvíli musím zapomenout na všechny své poslechové zkušenosti s Beethovenovou Ódou na radost. Práce pro mě bude tabula rasa. Mým úkolem bude pojmout ji po svém a přenést své představy do orchestru.
Když mluvíte o klasické hudbě, vždycky záříte nadšením.
S orchestrem dáváme do zkoušek všechno, co můžeme. To nejdůležitější se však odehrává na samotném koncertě. Očekávání, zda jsme někoho oslovili. Zda to lidi povznese. Ať už jde domů jeden divák, nebo desítky či stovky diváků s pocitem – jé, to bylo dneska krásné. Zkrátka, prostřednictvím hudby – velkých děl – můžeme předávat radost. Důležité je, že my na jevišti i lidé v publiku na dvě hodiny zapomeneme, co se děje venku. My hudebníci máme tu čest předávat umění publiku a dělat lidem radost. Je to dar. Hudba nás po staletí provázela všemi problémy světa. Není to něco zvláštního? Myslím, že je to neuvěřitelná hodnota. I když skladatelé už dvě stě nebo tři sta let nežijí, pomáhají nám žít.
Co byste popřál lidem do nového roku?
Do nového roku je vhodné popřát hodně zdraví, protože jsme zjistili, že to není tak samozřejmé. Štěstí, protože bez štěstí je to v životě těžké. Ze všeho nejvíc bych si však přál, abychom se všichni začali vnímat jako celek, ne jako jednotlivci. Když se lidé začali starat jen sami o sebe, systém se začal hroutit. Proto si velmi přeji, abychom se začali vnímat jako celek. Abychom se navzájem cítili, rozuměli si a snažili se spojit pro budoucnost celé Země. Abychom po sobě zanechali cestu, kterou budou následovat další generace ku prospěchu všech.
