Tisková zpráva k akci cituje vaše slova: „Ve třech písních jsem vyjádřil svou letitou úctu k poetice šansonu, balady a romance. Gloria je oslavou vznešenosti, citlivosti a přirozenosti. A doufám, že jsem to alespoň trochu vystihnul v textu i hudbě.” Popis je to poutavý, ovšem mám jaksi potíž si za ním představit něco konkrétního. Půjdeme popořadě. “Úcta k poetice šansonu, balady a romance.” Můžete rozvést, co přesně myslíte těmito pojmy? Hudební i literární historie nám jejich přesné určení trochu zamlžila.
Ano, a bude to hodně osobní. Jednak jde o specifické žánry, tedy o práci a jména jí zaslíbená – Piaf, Brel, Sušil, Janáček, Bartoš, Jindřich, Mikulecký, Lermontov, Vysockij, ale také o svébytný projev a prožitek. V životě jsem se věnoval klasické tvorbě, jazzu i třetímu proudu, a v uvedených žánrech jsem byl doposud jen náročnějším posluchačem. A najednou jsem onu hranici rád přestoupil a dodávám, že zcela dobrovolně. Mohu se vyjádřit jinak než jsem byl zvyklý. Na jiné ploše a odlišnými prostředky.
A že je Gloria “oslavou vznešenosti, citlivost a přirozenosti”? Co vás motivuje k oslavě zrovna těchto ctností? Vznešenost může být pocitově malinko v rozporu s přirozeností…
Za tím je můj dosavadní život a poznání, že vznešenost ducha, citlivost srdce a přirozenost mysli, jsou hybnou silou nejen umění, ale lidské snahy ve společnosti obecně. Komenský ostatně řekl, že moudrý je ten, kdo správně jedná, správně se chová a správně se vyjadřuje. V součtu jednoduché, v praxi nesmírně obtížné, protože máme předsudky a zvyky. Často spíše zlozvyky.
Když půjdu ještě dál, stránky koncertu uvádí, že vaše hudba je “odlehčená od velkých aspirací”. Jeví se mi to jako nemalý úkol, oslavit zmíněné a zároveň zůstat v odlehčené rovině.
V té odlehčenosti cítím to, že nejsem svázán textem, napsal jsem jej sám, a nejsem profesně veden jako skladatel, ač mám v OSA nahlášeno na šest desítek skladeb. Jsem interpret, který pro Barock Jazz Quintet, Art kvartet, Five Star Clarinet Quartet psal, protože jsme chtěli vytvářet komplexní rovinu dramaturgie našich koncertů i s původními skladbami. Lákala mě i forma melodramu, mám jich osm. Nicméně nejsem vázán objednávkami a nutností psát pravidelně a denně.
Nakonec, název Gloria. Cítím bezprostřední názvuk křesťanské, církevní kultury. Jaké tajemství se skrývá za názvem skladby? Může být prozrazeno?
Jsem věřící a ctím nadřazenost vyšší moci. Hlásím se k pokoře a bázni Boží, nicméně nejsem bezchybným a nekompromisním křesťanem. Ctím lidskost, pracovitost, skromnost, čestnost a poctivost úmyslu a těmto hodnotám vzdávám i hold a hudební oslavu.
Váš cyklus provedou manželé Hrochovi (Jana Hrochová – zpěv, Martin Hroch – klavír). Konzultovali jste spolu způsob provedení, či dostali noty a to, jak je ztvární, je zcela na nich?
Jako interpret jsem sám miloval možnost poznávat hudební zápis jako zachycení nezbytného pro následnou tvůrčí interpretaci. Ta nemá povýšit interpretaci nad záměr autora, ale stejně tak nemá být otrocky závislá na zápisu. V podstatě jej má polidštit a poznamenat vlastní představou a zkušenostmi. Jana i Martin jsou tvůrčími interprety a na jejich výklad svého textu se moc těším. Jinak skladba vznikla na Martinův popud, s tím, že mne požádal o skladbu pro sólové cembalo a já to pojal dost odlišně.
Vaše skladba zazní ve společnosti tří patrně největších autorů českých hudebních dějin, Dvořáka, Janáčka a Martinů – je to těžká konkurence. Soudobé premiéry bývají na koncertech uváděny jako první v pořadí a až po nich obvykle přichází zavedená díla. Je za zakončením koncertu vaší skladbou nějaký dramaturgický záměr?
Ne, to rozhodně není, a v kontextu s mými nejmilovanějšími autory ani být nemůže. Všichni tři vynikají nevšední melodikou, citem pro lidský hlas i neuvěřitelně širokou výrazovou škálou. V tom jim rozhodně konkurovat nemohu, spíš jsem chtěl nabídnout projev, kterým jim vzdávám svůj hold. Bohužel, s výjimkou klarinetové sonatiny Bohuslava Martinů, nenapsali skladbu, jíž bych jim mohl poděkovat s klarinetem v rukách. Tak děkuji alespoň touto formou.
Mnohokrát děkuji za rozhovor.
Profesor Jiří Hlaváč je klarinetista, saxofonista, pedagog, manažer, literát, publicista a hudební skladatel. (přečtěte si více…)
