Když ředitel Národního divadla v Brně Václav Jiřikovský (1891–1942 zahynul v Osvětimi) doporučil Leoši Janáčkovi několik operních námětů, mimo jiné Ostrovského hru Bouře, bylo rozhodnuto. Skladatel našel interesantní téma pro svou šestou operu a věnoval jí, jarý šestašedesátník, celý rok 1920.
Alexander Nikolajevič Ostrovský (1824–1886) je tvůrce ruského realistického dramatu a jeho Bouři uvedlo brněnské divadlo i pražské Národní, Leoš Janáček patrně žádnou z inscenací neviděl. Drama Bouře poznal v překladu Vincence Červinky (1877–1942), bylo mu základnou k sepsání vlastního libreta. K ruské literatuře měl Leoš Janáček od mládí vřelý vztah, i tematický návrat ke vzpomínkám na Rusko mu byl milý, navštívil ho v roce 1896, oživil vzpomínky na oslnivou Volhu. Pro své operní představy a potřeby Ostrovského drama podstatně mění, akcentuje dějový spád Kátina osudu. Vytvořil a zpracoval si námět podobné osudovosti a lyrického dynamismu jako je Zápisník zmizelého. „Já vím na sobě, jak je láska bolestná, má všechna díla, všechny moje opery mají vždy po bolestné lásce. Prožil jsem to v nich i ve svém životě – nikdy nebude v knize tolik pravdy o ní…“ napsal jednou své Múze Kamile Stösslové.
Káťu Kabanovou dokončil v únoru 1921 a již v listopadu měla premiéru v Městském divadle v Brně v hudebním nastudování Františka Neumanna, tak velmi žádaný a akceptovaný skladatel v té době už byl. Pražské Národní divadlo uvedlo Káťu Kabanovou rok poté, v listopadu 1922 pod taktovkou Otakara Ostrčila. Ohromný úspěch vrhl Káťu Kabanovou okamžitě do světa, stala se jasným iniciátorem vnímání a označení Janáčka jako moderního, avantgardního umělce. Již pražské nastudování vedlo Janáčka k prosbě rychlých přestaveb scény, aby se co nejméně rušil spád děje. Pro druhé pražské nastudování 1924 píše skladatel Otakaru Ostrčilovi: „Tu Vás snažně prosím, aby scénicky nebylo dílo v přeměnách roztrháno. V I. jednání není třeba světnice tak bohaté. Totéž v II. jednání světnice tak prostičká, aby v několika vteřinách bylo ji lze odklidit a uchystaný již dříve úvoz by se prostě zjevil. Podobně rozvalina v III. jednání aby byla prostší, rychle aby se mohla odklidit a uchystaný již výhled na Volhu prostě se objevil…Když hudebně je dílo v Praze nejznamenitěji Vámi provedeno, ať i scénicky se mi nedrobí.“ Inscenační provozní praxe dovedla jej nakonec k rozhodnutí přikomponovat orchestrální dohry za prvým a třetím obrazem a takto byla Káťa Kabanová prvně uvedená v pražském německém divadle v lednu 1928 pod taktovkou Hanse Wilhelma Steinberga (1899–1978). Kritika byla nadšena a Janáček i tím, že Steinberg spojil i prvé a druhé jednání. Skladatelovou smrtí se od od meziher upustilo, do praxe je vnesl až Sir Charles Mackerras, pro nás prvně v Brně 1961, připravil i jejich edici.
Takto známe Káťu Kabanovou dnes, takto s ní přijela i opera Grand Théâtre de Genève. Jejich hudební nastudování Tomášem Netopilem, hraje Orchestre de la Suisse Romande, je silné, přesvědčivě pravdivé. Znalecké, empatické a hráno výbornými hráči. Hned ponurý motiv vstupní v naprostém pianissimu, vstříc pohledu na vodní hladinu a tympanový motiv Volhy i osudovosti, prostupující posléze celým dílem, vše hrané s nesmírným napětím předznamenalo, že budeme svědky mimořádného hudebního projevu, soustředění, maxima, jež vyžaduje Janáčkův vzácně pravdivý, účinný princip nápěvkové metody v dikci impresionisticky laděného orchestru.
Scénárista Henrik Ahr, vedoucí scénografie na salcburském Mozarteu s nadhledem a evidentní spoluprací s režisérkou Tatjanou Gürbacou vytvořil scénu holou, modernisticky elegantní kostru místnosti, sloupy jakoby altánu s bočními otvory do prostoru, s perspektivně zmenšeným zopakováním téhož dál do pozadí. Děj prostory rozehrával, oba prostory měnily světelnými efekty atmosféru, výpověď. Německá režisérka Tatjana Gürbaca pracuje v divadlech po celé Evropě v inscenacích zahrnující i díla historická. Janáčkovu tvorbu má nyní v dělném programu, pro Curych připravuje Její pastorkyňu i Káťu Kabanovou. Její ženevská inscenace jde dílu a významu slova na dřeň.
Absolutně holou scénu zabydluje lidmi dneška. Žádný náznak Ruska šedesátých let 19. století, žádné romantizování, žádný vzlet, byť prvá slova opery a Kudrjáše oslavují Volhu: „Zázrak!“ Neobyčejný pohled! Ta krása! Duše se raduje!“ Glaša má kbelík, jeden z mála rekvizit. Režisérka staví pouze na dialozích postav, přicházejí, odcházejí, hemží se a soustředění na jejich gesta a hudbu tvoří vjem a prožitek posluchače. Právě ta obnaženost, nahota děje je inspirativní, jde na dřeň vnímavosti každého z nás a bez možnosti vstupu do iluzivního divadelního světa takřka nastavuje test autosugesce.
Varvara je jak lehkovážné trdýlko, poskakující do rytmu hudby, Káťa mladičká žena bez nánosů bontonové konvence, toužící po lásce, s Varvarou hravá, k despotické tchyni Kabaniše i k muži Tichonovi statečná ve své upřímnosti. Káťu představuje americká sopranistka Corinne Winters, roli zpívala i v jiných nastudováních a její důvěrná znalost partu je znát. Je pravdivě intenzivní ve svém přerodu, ve strachu i milostném projevu nedovolené lásky, v přiznání, v pocitu selhání, viny. Jen závěrečné výstupy ji režijně omezují, v sousedství a obklopení notoricky opakovanými gesty ostatních postav ztrácí její výpověď na intenzitě. Škoda, právě tam je Janáčkem vyzdvižena, katarzně žádána. Zaniká loučení s Borisem ztrácí na intenzitě i její gradační, Janáčkem geniálně zpracované, vyjádření krystalizace Kátina psychického stavu. Nevyzněl tak dostatečně (nikoli nedostatkem pěveckého projevu) jeden z nejtklivějších zpěvů opery působivý a stěžejní, Kátino loučení se životem „Ptáčci přiletí na mohylu, vyvedou mláďáta…“
Ta okolní apatie davu, pro aktualizaci děje a reflexi dneška možná pravdivě charakteristická, to pohltila a vzala finální hrot Kátina loučení se životem totálně. (Zároveň uznávám pravdivost postřehu, lhostejnost dneška.) Skok do Volhy byl odchodem do tmy a pokrytecké poděkování Kabanichy dobrým lidem za úslužnost nevyznělo vůbec, režie v anonymitě davu utopila leckterá důležitá sdělení. Marfa Ignatěvna Kabanová má v této Kátě Kabanové podobu ženštiny neutuchajícího zlého despotismu, brutálního sexu i stařešinských krůčků. Elena Zhidkova, mezzosopranistka vynikající kariéry, byla herecky přesvědčivá a pěvecky výborná. Rovněž její přítel, brutální pijan Dikoj, je v podání Tómase Tómassona postava nepřehlédnutelná a neoslyšitelná. Česká výslovnost pěvců byla impozantní, výslovnost Corinne Winters je přímo dokonalá. Lecko ji zná v titulní roli z letošního Salcburského festivalu, tam zpívala Káťu v režii Barrie Kosky. V ženevské inscenaci je Káťa v dokonalé souhře a souznění s Borisem, zpíval jej Aleš Briscein, s impozantní znalostí, přesvědčivostí a krásou tónu. Pro něj, janáčkovského zasvěcence je i Boris role, se kterou úspěšně a žádaně prochází světem. V ženevské inscenaci je hezká symbióza mileneckých párů. Ena Pongrac je z Chorvatska, prošla plejádou výborných školitelů včetně Margreet Honig a její Varvara má lákavou hereckou a pěveckou samozřejmost. Milence Kudrjáše zpívá Sam Furness, velšský tenorista z Cardifu, který má v repertoáru Števu i Zápisník zmizelého, proto jasně vynikla suverenita janáčkovské interpretace. Tichon Ivanyč Kabanov, manžel Káti, kterého běžně tak trochu přehlížíme jako jasného zbabělce a piana, tentokrát možná zůstane v paměti. Právem, Magnus Vigilius, kterého známe i jako Borise v Brně i Praze, dává roli Tichona jistotu a bohatě výmluvné ztvárnění. Zkrátka řečeno, ženevské obsazení nemělo místa slabá, veškerý pěvecký a orchestrální proud sálal profesním prožitkem a maximem individuální intenzity projevu.
Leoš Janáček: Káťa Kabanová – Festival Janáček Brno
13. listopadu 2022, 19: 00 hodin
Janáčkovo divadlo
Inscenační tým:
Dirigent – Tomáš Netopil
Režie – Tatjana Gürbaca
Scéna – Henrik Ahr
Světelný design – Stefan Bolliger
Sbormistr – Alan Woodbridge
Orchestre de la Suisse Romande
Grand Théâtre de Genève
Účinkující:
Káťa – Corinne Winters
Boris Grigorjevič – Aleš Briscein
Tichon Ivanyč Kabanov – Magnus Vigilius
Sacel Prokofjevič Dikoj – Tómas Tómasson
Marta Ignatěvna Kabanová – Elena Zhidkova
Varvara – Ena Pongrac
Váňa Kudrjáš – Sam Furness
Kuligin – Vladimir Kazakov
Glaša – Mi-Young Kim
Fekluša – Céline Kot
